,,Otec mě od třinácti let mlátil a v patnácti začal obtěžovat. V šestnácti mě poprvé znásilnil."

Po tváři mi stekla slza a pak další a další...

,,Řežeš se tam kde se tě dotýkal?" ,,Jo."
,,Řekl bych, že je mi to líto...Ale vím, jak zkurvená je lítost. A jak kurevsky se pak cítí člověk, kterému se to řekne.."

Měl pravdu. Lítost je něco hrozného.

,,Mám nápad." ,,Jakej?" ,,Já pomůžu tobě.. A ty. Ty nikomu neřekneš, že nejsem tak hrozný... Platí?"
,,Jak bys mi mohl pomoct?" ,,Pomůžu ti přestat se bát a hlavně už s tímhle přestaneš. A to bude náš první krok.bPůjdeš domů, vezmeš všechny ty věcičky, dáš je do nějaký krabičky a zítra se tady sejdeme ve stejnou dobu jo? "

,,Dobře.. "

                         ••••••••••••
Ačkoliv jsem přišla domů asi v jednu hodinu, spánek na mě nepřicházel. Můj pohled byl stále upřený na krabičku od čaje, do níž jsem dala všechny ty věcičky.
Moje mysl vnímala jen to, co se dnes stalo a já měla chuť to udělat, jenže pak se mi před očima zjevili jeho oči a upřímný výraz.Otočila jsem se na druhý bok a v náručí svírala plyšovou pandu.

Ráno mě probudil budík. Nebylo mi dobře. V mysli se mi přemítal ten incident.
Ozvalo se tiché zaklepání. ,,Dále.." Do dveří vstoupil Will.
,,Jak se cítíš?" ,,No.." ,,Dnes zůstaneš doma." ,,Díky." ,,Tak ještě spi. Dobrou."
Dveře zase zavřel a já mohla spát.
A taky usnu, s pocitem a s vědomím že dnes ho opět uvidím.Nevím, jaký z toho mám pocit. Těším se na něj? Nechce se mi tam? Nevím...

                          ~~~~~~~
Byla jsem připravená vstoupit do té staré budovy. Vystoupat několik schodů a otevřít staré dveře.

Seděl tam. Díval se na oblohu a kouřil cigaretu. ,,Přišla jsi..." Polekaně s sebou škubnu. ,,Jo..." Sednu si vedle něj. ,,Nebyla jsi ve škole." ,,Nebylo mi dobře." ,,Ale sem jsi přišla." ,,Slíbila jsem ti to." Na to nic neřekl. Pouze natáhl ruku, do které položím krabičku.

Otevře jí a vezme první z mnoha.Jednoduše  jí zlomí a hodí ze střechy dolů. A tak pokračuje dál.Dokud není krabička prázdná.