Jack

Vždy jsem si přál rodiče, kteří by se o mě zajímali. Místo toho jsem, ale dostal je. Rodiče, kteří prakticky ani nevědí, na kterou školu chodím. Smutné, co? Neměl bych litovat sám sebe, ale v tomhle případě to prostě jinak nejde. Vsadím se, že 99 % spolužáků si myslí, jak skvělý život mám. Po dlouhém uvažování jim tuhle myšlenku nemohu vyvrátit. Dostávám vysoké kapesné a můžu si koupit to, na co si ukážu, ale k čemu mi to všechno je, když ani nevím, co je to rodičovská láska? Nikdy nebudu v situaci, kdy budu s otcem opravovat auto a nikdy nepoznám matčino rozmazlování. Štve mě to, ale mé snažení to změnit je k ničemu. Změnit by to měla ta druhá strana - rodiče.

Seděli jsme na obrovském bílém gauči a sledovali zprávy. Otec s matkou popíjeli víno, Katie česala svou novou barbie, kterou jí matka uplatila po příchodu domů, a já předstíral, že mě zajímají politické žvásty, kterými jsou celé večerní zprávy zaplněné.

Ve chvíli, kdy už jsem to dál nemohl vydržet, jsem vstal. Opatrně jsem přešel úzkou uličkou mezi blyštivým, skleněným konferenčním stolkem a gaučem, který zabíral nejméně polovinu obýváku.

„Kam jdeš?" zeptal se mě otec, když odtrhl oči od televise a usrkl si bílého vína. Divil jsem se, že si vůbec všiml toho, že odcházím.

„Nahoru," odpověděl jsem jednoduše.

„Proč?" zeptal se, „každý večer se přeci společně díváme na zprávy. Sedni si a nekaž tenhle pohodový večer." Po poslední větě jsem se na něj zmateně podíval. Nevěřil jsem tomu, co právě řekl. Já kazil jejich pohodový večer? Já?

Zakroutil jsem hlavou, „jestli sis nestačil všimnout, kažení nejenom večerů, ale i dnů je napsáno ve tvém diáři,... ne v mém." Po téhle větě jsem odešel z obýváku, tudíž i z jeho dohledu, vyšel jsem po ledové zemi schodů a zavřel se v pokoji, který se nacházel až na úplném konci chodby. Vždy jsem si kvůli lokaci mého pokoje připadal tak trošku odstrčeně... ano zní to divně, ale kdo by si tak nepřipadal, když vlastníte pokoj na úplně opačném konci než ostatní? I služka má pokoj umístěný blíž ložnici rodičů.

Vzpomínám si, že když jsem byl malý, často jsem míval noční můry a sám se tady bál. Svůj strach jsem ale vždy musel zvládnout sám. Matka mě nikdy neutěšila. Neměla čas na utření mých slz a objetí. U Katie je to úplně stejně. Hlavně proto se jí snažím být oporou.

***

„Alyson dnes večer pořádá obří párty. Půjdeš?" zeptal se mě Oliver ještě předtím, než jsem ho stihnul pozdravit.

Zvedl jsem obočí, „kdo?" Na tuhle školu chodilo nejméně tisíc Alyson, proto bylo logické, že jsem hned nevěděl, o které mluvil.

„Alyson Huntmanová," její jméno řekl s takovým nadšením, že jsem se na něj musel podívat ještě nechápavěji než předtím, „ty si na ni nevzpomínáš?! Minulé léto jsi s ní měl menší románek." Po jeho vysvětlení jsem konečně pochopil, o kom mluvil. Alyson Huntmanová neboli dávačka. Vyspal jsem se s ní pět minut po seznámení – tak jako polovina kluků/mužů/starců z tohohle města.

„Tak půjdeš teda?" naléhal na mě s otázkou ohledně její párty.

Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou, „ne."

„Proč?" vyštěkl.

Pokrčil jsem rameny, „nemám náladu na dav lidí, alkohol a sex všude kam se podívám."

Všimnul jsem si, jak Oliver zakoulel očima, „prosím. Víš, že se mi Alyson líbí. Udělej to pro svého kámoše. Nenechávej mě v tom samotného." Moc dobře jsem věděl, že Alyson nebyla jeho typ, jen se s ní chtěl vyspat, aby už nemusel lidem okolo nalhávat, že už dávno není panic.

„Rozmyslím si to," řekl jsem nakonec s tichým povzdechem.

„Děkuju," vydechl hlasitě. Po tomhle rozhovoru jsem se konečně vydal na cestu do třídy. První hodinu jsme měli biologii. To pro mě znamenalo jediné – hodina s Rebeccou.

Vešel jsem dovnitř a všimnul si, že už sedí na svém místě. Ve třídě bylo jen pár lidí, většina se ještě poflakovala na chodbě, nebo se teprve probouzeli – i když mělo za osm minut zvonit. Kráčel jsem skrz třídu až k první lavici, kde jsem si na stůl odložil propisku a učebnici s tučným, velkým nápisem biologie, pak jsem se posadil.

„Ahoj," pozdravil jsem Rebeccu, která byla až moc zaneprázdněná listováním stran v té nezajímavé učebnici plné obrázků plazů, obojživelníků, ryb, ptáků a savců.

„Čau," řekla otráveně, ani se neuráčila odtrhnout oči od těch černobílých obrázků, které pro ni asi byly stokrát zajímavější než já.

Prokřupal jsem si klouby na ruce. Hodně lidí to nesnáší – podle pohledu, kterým se na mě Becca podívala, jsem pochopil, že ona také patří do téhle skupiny lidí.

Zamračila se, „musíš tohle dělat?"

„Promiň," řekl jsem místo odpovědi a složil si ruce na stehnech. Obrátila oči v sloup a znovu se vrátila k těm 'velice zajímavým' obrázkům.

„Uhm... jdeš dnes večer k Alyson?" zeptal jsem se, „pořádá párty století. Mluví o tom celá škola."

Pohled, kterým se na mě podívala, mluvil za vše. „Ne."

„Vážně?" řekl jsem nevěřícně, „určitě budeš litovat toho, že se tam neukážeš." Nevím, proč jsem tohle vůbec říkal. Sám jsem tam přece nechtěl jít.

„Jsem si jistá, že to přežiju... A navíc, nejsem zrovna člověk, který by se vyžíval v pití alkoholu."

„Párty přece není jenom o pití," řekl jsem.

„A o čem?" svraštila obočí, „o rvačkách, drogách a sexu? Ne díky." Konečně zavřela učebnici a posunula ji na okraj lavice. Položila na ni propisku a tužku.

„Můžeš tam dělat i jiné věci," stál jsem si za svým, přestože jsem věděl, že pravdu má ona. Na většině takových 'oslav století' se lidi jen opijí, zdrogují a pak se s někým vyspí.

„Například?" zvedla obočí a upřela na mě svůj pohled. Tohle bylo snad poprvé, co jsem se mohl zblízka podívat na její tvář. Až teď jsem si všimnul, že vlastnila zelené oči.

„Uh...," zprvu jsem nevěděl, co říct, „například si tam můžeš s někým popovídat."

Vykulila na mě oči a její ústa opustil sarkastický smích, „s kým? Vždyť se mnou nikdo nemluví."

„Se mnou," prstem jsem na sebe ukázal, „já s tebou mluvím."

„Jo, poprvé za ty roky, co se známe."

„Podruhé," opravil jsem ji.

Zakoulela očima, „promiň, podruhé. Za to by ses měl spíš stydět než chválit."

„Já se tím nechválím," řekl jsem na svou obranu, „jen si myslím, že bychom se měli lépe poznat, když už se teda známe ty dlouhé roky. Takže přijdeš?" naléhal jsem na ni. V rukou měla právě osudy dvou lidí, ten můj a ten Oliverův, protože jestli nepůjde Becca, nepůjdu ani já a to by znamenalo, že by si Oliver nevrznul.

„Možná," odpověděla.

„Beru to jako ano," mrkl jsem na ni, „budu se na tebe těšit." Znovu zakoulela očima a odvrátila ode mě zrak. V průběhu našeho rozhovoru už totiž začala hodina. Podepřel jsem si hlavu pravou dlaní a přestal vnímat realitu.