Rebecca

Věděla jsem, že to z něj dostanu. Věděla jsem, že mi nakonec prozradí, kam jedeme. Nikdy přede mnou ještě nikdo neutajil žádné tajemství. Bylo by zvláštní, kdyby byl Jack výjimka.

Stačily mi tři minuty. Ne žádných pět. Pouhopouhé tři minuty a já věděla přesnou lokaci místa, kam máme namířeno.

„Moc nemusím poutě," řekla jsem. Byla to pravda. Nenáviděla jsem ty davy lidí tlačící se k nějakému trapnému kolotoči nebo stánku. Už jako malé se mi to znechutilo. Šestiletá holčička ležící na zemi v bahně kvůli páru, který si kvůli ní asi nechtěl rozpojit ruce... no, nebylo to nic příjemného.

„Kolikrát ti mám opakovat, že nejedeme na pouť, ale jen na ten obří řetízkáč, který stojí už nejmíň dvacet let za městem?" zatočil doleva a dupnul na plyn.

„Celou tuhle dobu jsi mluvil o pouti," zkřížila jsem ruce na prsou, „ne o řetízkáči." Byla jsem ráda, že nakonec žádná pouť nebude. Jen jeden velký řezízkáč na konci města. Párkrát jsem tam byla s rodiči, ale to mi mohlo být tak osm let.

„Ne," zakroutil nesouhlasně hlavou, „nemluvil."

Falšovaně jsem zalapala po dechu: „ale jo, mluvil."

„Zajdi si k ušnímu," vyplázl na mě jazyk. Bouchla jsem ho do ramene. Jen se na mě otočil a přimhouřil oči.

„Nikdy jsi neslyšela o tom, že nemáš bít řidiče?" Polohu hlavy vrátil zpátky do roviny tak, aby viděl na cestu.

„Ano, ale slyšela jsem to v jiné verzi," začala jsem, „'nebij řidiče, pokud se nechová jako kretén'," odrecitovala jsem.

„Nechovám se jako kretén." Z profilu jsem viděla, jak našpulil rty. „Jen nesouhlasím se vším, co řekneš."

Kývla jsem hlavou: „takže se vlastně chováš jako kretén."

***

Držela jsem se stříbrných řetězů držící sedadlo na řetízkáči. Užívala jsem si, jak mi nohy vlály ve větru. Smála jsem se a křičela na provozního, ať přidá na rychlosti.

Jack byl o sedačku za mnou. Otočila jsem se na něj. Vlasy mu vlály ve větru. Rty měl roztáhlé do obrovského úsměvu. Všimla jsem si, jak ke mně natahuje ruku. Snažila jsem se, co nejvíc natáhnout tu svou, abychom je spojily. Bylo to těžší, než se zdálo.

Konečně jsem ucítila, jak se jeho prsty spojily s těmi mými. Jejich horkost mi naháněla elektřinu po celém těle. Jack stiskl mou dlaň a o kousek se ke mně přiblížil. Úsměv byl stále připevněný na jeho rtech, v očích měl jiskřičky.

Nechtěla jsem si to přiznat, ale užívala jsem si to. Jak odpoledne strávené s ním, tak způsob jakým držel mou ruku. Tak jemně a přitom silně. Dávno by ji pustil, kdyby se nechtěl udržet, co nejblíž mě, ale i tak... vyvolalo to ve mně nepoznané emoce. Chtěla jsem, aby zmizely. Chtěla jsem pustit jeho ruku, ale bála jsem se, že by se zhoupl a mohl by narazit do člověka za ním a právě jenom proto jsem ji držela dál.

Řetízkáč konečně začal zpomalovat. Když už dojížděl a já cítila, jak zastavuje, pustila jsem jeho ruku a vyvlekla se z jeho stisku, který byl vážně silný. Stále jsem mohla cítit jeho dotyk. Doufala jsem, že zmizí, ale zdálo se, jako by mou ruku nikdy nepustil. Ten pocit na mé dlani se prostě nechystal vypařit.

Odepla jsem řetěz, který měl bránit ve vypadnutí, a vstala jsem. Oprášila jsem si neviditelnou špínu z džínů a pomalými kroky sestupovala ze schodů. Slyšela jsem za sebou dupot. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že to byl Jack.

„Nebylo to skvělé?" Stále měl úsměv na tváři, ale už ne takový jako předtím. Tenhle byl nucený, bolestný, ten předtím byl radostný, bezproblémový, šťastný.

Sklonila jsem pohled k zemi a jednoslovně odpověděla: „jo." Seskočila jsem z posledního schodu a namířila si to k Jackovu autu. Šel vedle mě. Tiše. Slyšet byly jen kroky našich nohou, které střídavě dopadaly na hliněnou mírně kamenitou cestu.

Přála jsem si, aby tohle ticho přetrvalo, aby ani jeden z nás nepromluvil. Bylo klidné, i když trochu zvláštní. Nutilo mě přemýšlet. Nad vším. Jako by se každá sekunda, která se za poslední hodinu stala, vynořila v mé hlavě a opakovala se do té doby, než jsem si uvědomila, co jsem udělala špatně a co jsem mohla udělat líp. Štvalo mě to, ale občas je dobré jen tak si přebrat ty situace, které se staly. Nikdy nad nimi není možné jen tak mávnout rukou a zapomenout. Pokaždé tady budou. Objeví se v tu nejnevhodnější chvíli a my se nad nimi budeme muset zamyslet, ať chceme nebo ne.

Nastoupila jsem do auta a připoutala se bezpečnostním pásem. Hlavu jsem si opřela o opěradlo a zadívala se ven z okna. Neviděla jsem nic než auta zaparkovaná všude kolem. Auto se pohnulo a my konečně vyjeli na silnici.

„Možná..." začal nejistě Jack. Otočila jsem se na něj a čekala, až dokončí jeho myšlenku. Jednou rukou se nervózně podrbal na zátylku, zatímco tou druhou držel volant. „Možná... bychom to někdy mohli zopakovat." Vychrlil to ze sebe takovou rychlostí, že jsem si musela přebrat všechna slova, která z něj vyletěla a poskládat si je dohromady. Nejspíš mi to trvalo dlouho, a proto se znovu ujal slova.

„Bylo to fajn," viděla jsem, jak se usmál, „jen tak se odreagovat, víš? Bezproblémových pět minut, které zařídila jedna hloupá jízda." Měl pravdu. Nemohla jsem nesouhlasit.

Přikývla jsem a konečně promluvila: „jo... někdy to určitě zopakujeme."

Ani jsem si nevšimla, že už jsme se blížili k mému domu. Cesta zpátky mi vážně utekla. Nejspíš to bylo tím přemýšlením. Zaparkoval na příjezdové cestě. Odepnula jsem si pás a chystala se vystoupit. Zastavila mě jeho ruka, která, dnes už podruhé, popadla tu mou. Znovu jsem cítila tu horkost, která se mi okamžitě roznesla do celého těla.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Díky," vděčně se usmála a stiskl mou ruku, „za skvělé odpoledne."

Usmála jsem se a zašeptala: „to já děkuju." Pak jsem jenom cítila, jak jeho stisk povolil a nakonec mě pustil. Řekla jsem mu 'ahoj' a vystoupila z auta. Byla jsem si jistá, že myšlenky na dnešní den mě budou v hlavě prudit ještě hodně dlouho.