Procházel jsem velkým nádvořím na pozemku vysoké školy, kam jsem nově začal chodit. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem se tu za těch pár dní vůbec neztratil a vždycky jsem všechno lehce našel, kdykoliv jsem hledal nějakou učebnu. Teď jsem měl skoro dvě hodiny pauzu mezi přednáškami a nebydlel jsem zrovna blízko školy, takže jsem se rozhodl, že zůstanu ve škole. Zalezl jsem si do univerzitní knihovny, protože venku na mě byla dost zima a vyhlédl si volné místo u jednoho ze stolů.

Teprve začal semestr, takže tu moc lidí nebylo. Sundal jsem si z ramene pouzdro s kytarou a opatrně ji opřel o zeď. Posadil jsem se na židli, vytáhl si mobil, na který jsem připojil svoje sluchátka a pustil si písničky. Zamyšleně jsem projížděl sociální sítě a myšlenky měl někde úplně jinde.

Přestěhoval jsem se sem teprve měsíc zpátky ze Sydney, a všiml jsem si, že hodně lidí si utahuje z mého přízvuku. Tak nějak mi to ale nevadilo. Vyhovovalo mi, že jsem v Kanadě a bylo mi jedno, že mluvím jinak než oni. Pořád to byla angličtina.

Normálně bych se sem tak lehce přestěhovat nemohl. Měl jsem dokonce americké občanství, protože oba mí rodiče byli Američané a taky jsem se tu narodil. Od školky jsem ale vyrůstal v Austrálii, protože mí rodiče se tam krátce po mém narození přestěhovali. Tak nějak jsem teď ale potřeboval změnu, a tak jsem se rozhodl, že zkusím žít tady.

Navíc jsem přišel o svého přítele, se kterým jsem byl přes dva roky, protože mu z nějakého důvodu selhalo srdce a ani v nemocnici mu nepomohli, takže jsem měl pocit, že místo abych kvůli němu spadl do depresí, bude lepší změnit místo a být někde, kde mi ho nic nebude připomínat. Stalo se to už skoro třičtvrtě roku zpátky, takže jsem se s tím už smířil, ale občas jsem na něj stejně myslel, když mi nebylo nejlíp a převládaly nade mnou chmurné myšlenky. Někdy mi připadalo, jako by se to stalo teprve včera.

Kvůli sluchátkům jsem vůbec nevnímal, že by na mě někdo mluvil, dokud jsem neucítil poklepání na rameno. Otočil jsem hlavu a rychle si vyndal sluchátko z jednoho ucha. Tázavě jsem se podíval na tmavovlasého studenta, který stál vedle stolu a díval se na mě.

„Neruším?" zeptal se.

Zamrkal jsem a vyndal si z ucha i druhé sluchátko. „Ne, v pohodě," odpověděl jsem. „Co je?"

„Všiml jsem si té kytary u zdi. Je tvoje?"

Podíval jsem se na svoji kytaru v pouzdře, jako bych si chtěl potvrdit, že vážně mluví o té mé a pak pohled znovu přemístil k němu. „Jo," zamumlal jsem.

„Normální kytara? Ne basová?"

„Jo," zopakoval jsem. „Proč?"

„No... Mám kapelu. Teda ona není moje, je tak nějak nás všech, co v ní jsme. Jsme čtyři. Bývalo nás pět a odešel nám kluk, co hrál právě na kytaru. Tak mě napadlo se zeptat, jestli bys neměl zájem?"

„To celý den chodíš po škole a hledáš někoho, kdo s sebou bude mít něco, co tvarem vypadá jako kytara?" nadzvedl jsem obočí.

„No... Ne tak úplně. Ale každopádně jsem si všiml tebe, tak mě napadlo se zeptat," pokrčil rameny.

Sledoval jsem ho a vstřebával, co mi řekl. „No vlastně jsem po pravdě hledal nějakou skupinku, ke které bych se přidal. Svoji jsem nechal za oceánem."

„V Austrálii?" ušklíbl se.

Lehce jsem se pousmál. Další, který si utahoval z mé mluvy. „Myslím, že to je tak samozřejmý, že jsi to ani nemusel položit jako otázku."

Uchechtl se. „Pravda. No každopádně. Jsem Axton," řekl a natáhl ke mně ruku.

Přijal jsem ji a krátce mu jí potřásl. „Cody," zamumlal jsem, i když mi při zaslechnutí jeho jména přejel mráz po zádech. Axton se až moc podobalo jménu Paxton, což byl můj zesnulý přítel. Snažil jsem se všechny pocity, co mě obalily, hned zahnat.

„Takže, Cody. Kdy dneska končíš?" zeptal se a rukama se opřel o stůl.

Podíval jsem se na hodinky, abych zjistil čas. „No za hodinu a čtvrt mi začíná přednáška, a ta končí o půl sedmé."

Axton přikývl. „Tak jo. Máš pak čas?"

„Kdybych neměl, řekl bych to rovnou."

„Fajn. Tak si dáme po půl sedmé sraz před vrátnicí."

„Dobře," řekl jsem. „Kam pak půjdeme?"

„Ke mně domů," odpověděl. Když jsem podezíravě nadzvedl obočí, dodal: „I se zbytkem od nás z kapely. Máme tam místnost, co nám Kyle ze skupiny nechal předělat na studio, kde trénujeme, nahráváme a tak. Je to od školy jenom kousek."

„Tak jo. Tak po půl sedmé u vrátnice," potvrdil jsem a vrátil si jedno sluchátko do ucha.

Přikývl, usmál se a pak už beze slova zamířil pryč. Mlčky jsem sledoval, jak odchází.

Když mi zmizel z dohledu, mlčky jsem si do ucha strčil zpátky i druhé sluchátko a znovu jsem se zaposlouchal do písniček. Přitom jsem přemýšlel, jestli jejich skupina bude natolik fajn, že bych tam třeba mohl chtít zůstat. Ve své bývalé jsem často i zpíval, protože jsem měl hlas dělaný na zpívání, ale nerad jsem na sebe upoutával tolik pozornosti a radši jsem zůstával jenom u kytary. Byl jsem dost introvertní člověk a rád jsem trávil čas o samotě sám se sebou nebo s nějakým blízkým člověkem, ale pořád jsem se sám sobě divil, že mi jinak nevadilo vystupování. Vždycky jsem se tolik vžil do hudby, že jsem hned přestal vnímat, kolik lidí nás vidí a poslouchá. Na kytaru jsem hrál úplně od malička, bavila mě klasická akustická i elektrická, ale elektrickou jsem poslední dobou využíval víc.

Dneska jsem ji s sebou měl proto, že jsem chtěl jít trénovat do jednoho studia ve městě, ale tam jsem hned teď napsal, že nedorazím. Introvert ve mně byl nervózní z toho, že uvidím další nové lidi, ale přitom jsem se i tak těšil.