Jakmile Cody uklidil všechno po výměně zámku, zavezl mě domů, kde jsem si vzal věci, co bych o víkendu mohl potřebovat. Amanda si ze mě zase utahovala, ale já si z toho nic nedělal, naopak jsem se rozhodl jí to alespoň z části oplatit.

„Napadlo tě, že Theo je pořád volnej?" prohodil jsem, zatímco jsem si skládal oblečení do tašky a sestra se opírala o dveře do mého pokoje.

„Theo?" nadzvedla obočí. „Asi se nedivím, je to zrzek."

Podíval jsem se na ni. „Co je špatného na tom, že je zrzek?" nechápal jsem.

„Prostě to, že je zrzek. Je to divný. Navíc mi připadá hrozně... přírodní."

Uchechtl jsem se. „Přírodní? Kvůli tomu, že nosí hodně zelené? Proto ti připadá přírodní?"

„Nevím. Asi," pokrčila rameny. „Jak dlouho už nikoho nemá?"

Chvíli jsem nad tím přemýšlel. „Po pravdě mi nepřipadá, že by vůbec někdy někoho měl. Holky okukuje, ale nikdy nikomu z nás neřekl, že by někoho měl."

Povzdechla si. „Asi je na něm něco špatně, když ještě nikdy nikoho neměl."

„Není na něm nic špatně, jenom je kolem holek nejistej a nedělá nikdy první krok," řekl jsem a tašku jsem zapnul. „Prostě se bojí."

„Jeho chyba," zamumlala.

„Nebuď tak hnusná," řekl jsem. „Každý člověk není jako ty. Jsi snad na každé párty, co se okolo pořádá a pořád nechápu, jak to můžeš zvládat zároveň s brigádou. Nejde mi to dohromady. To, že ty jsi už chodila s tuctem kluků, neznamená, že držet se trochu zpátky, je špatně. Je ti teprve 17, to spíš ty by ses měla trochu brzdit. No a mohla bys tím začít tak, že by ses začala bavit s ním. Třeba si sednete."

Povzdechla si a protočila očima. „Fajn, hodím s ním řeč. A ty už padej, chci mít byt pro sebe."

Přehodil jsem si tašku přes rameno a vševědoucně se na ni podíval. „Kdo za tebou přijde tentokrát?"

„Kyle," řekla jenom.

Zamrkal jsem. „Náš Kyle?"

„Jo."

„Tak to ne. Odvolej to. Hned. Kyle je děvkař, vždyť to sama víš," vydechl jsem.

„No a co, že je děvkař? Nechce se vázat. A občas je fajn si užít jenom tak."

„Je o čtyři roky starší než ty," snažil jsem se vymyslet nějakou výmluvu.

„Je o půl roku mladší než Theo," poznamenala.

Otevřel jsem pusu, že řeknu něco dalšího, ale už mě nic nenapadalo. Nakonec jsem si poraženě povzdechl. „Fajn, dělej si, co chceš. Ale slib mi, že se pobavíš s Theem a zkusíš mu dát šanci."

„Jo, slibuju," řekla.

„Fajn," zamumlal jsem.

Víc jsem už neřekl a s taškou jsem vyšel ven. Zavřel jsem za sebou, došel ke Codyho autu a tašku jsem dal do kufru. Pak jsem nasedl a podíval se na něho.

„Víš, koho si dneska Amanda pozvala domů?"

Podíval se na mě. „Koho?"

„Kylea."

Nadzvedl obočí. „Myslel jsem, že střídá holky jako ponožky."

„Taky, že jo. Prý si chce jenom tak užít," povzdechl jsem si. „Asi tomu nerozumím."

„Já na tohle taky nikdy nebyl," zamumlal a nastartoval. Potom vyjel zpátky k němu domů.

Sledoval jsem, jak řídí a přemýšlel jsem. „Taky jsem jí řekl, ať si promluví s Theem."

„Proč?" zeptal se.

„Protože už chci, aby přestala blbnout a někoho si našla. Jasně, že je mladá a měla by si užívat, jenže mi připadá, že si užívá až moc a měla by se vrátit zpátky na zem. A Thea znám dobře, je úžasnej a moc hodnej a myslím si, že nikdy holku neměl. Tak mě napadlo je zkusit dát dohromady. Líbil ses jí ty, když tě dneska ráno uviděla."

Nadzvedl obočí. „Cože?"

„Jo, zapomněl jsem ti to pak říct. Ale říkala, že jsi sexy a tak. A já jí řekl, že máš přítele. A nějak přišla na to, že jsem tím myslel sebe."

Ušklíbl se. „Neměl jsi v plánu to nechat v tajnosti?"

„No jo, jenže se to trochu pokazilo. Ale ona to nikomu neřekne, to jsem si jistej. Já jenom, že když budeš u nás a bude tam i ona, nemusíš... co já vím. Nemusíš se chovat nějak odtažitě nebo tak."

„Aha, jasně. Dobře."

Znovu jsem se na něj podíval a pousmál se. „Takže tak."

Cody přikývl a nic na to neřekl.

„No a co budeme dělat, až dojedeme k tobě?" zeptal jsem se.

„Já už začínám mít hlad, takže něco rozhodně sním. A pak mi můžeš říct to, co o tobě ještě nevím," krátce se na mě od řízení koukl a potom pohled znovu upřel před auto.

„Dobře," zamumlal jsem.

Chtěl jsem mu oplatit to, co udělal on. Že mi řekl to nejcitlivější, co kdy zažil, a já věděl, co mu na oplátku řeknu. I když oproti smrti to nebylo nic, taky to bylo vážnější.

Když zaparkoval, oba jsme vešli dovnitř do domu. Počkal jsem, až si udělá pozdní snídani, protože na oběd ještě čas nebyl, a pak jsme se usadili v obýváku. Trpělivě jsem čekal, než se nají, pak jsme se nějakou dobu bavili o normálních věcech, a nakonec jsem se rozhodl jít s tím nejhorším ven.

„Chtěl bych ti oplatit to, že ses mi svěřil s něčím citlivým," řekl jsem a poposedl si na gauči, abych k němu byl čelem. Jednu nohu jsem si složil na gauči pod sebe.

Povzbudivě se na mě podíval. „Tak do toho. Ale jestli se na to necítíš, rozhodně mi nic říkat nemusíš."

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, já chci, abys to věděl. Stejně bys mě časem někdy uviděl... třeba bez trička nebo tak a vyvolalo by to v tobě otázky."

Codyho výraz zvážněl. „Tak jak chceš."

„Vlastně jde o to, že když jsem nastoupil na střední, šikanovali mě. Jakože opravdu hnusně. Opakovalo se to každý den a postupně se to stupňovalo. Trvalo to celé první dva roky, co jsem na té škole byl. Pak jsem přešel na jinou a bylo to dobrý, ale... poznamenalo mě to. Trvale."

Začal jsem si nervózně mnout ruce a napadlo mě, že na poslední chvíli vycouvám a neřeknu mu celou pravdu. Cody mě ale jemně chytil za ruce, když si všiml, jak jsem nervózní, a to mi v rámci možností zvedlo sebevědomí k tomu, abych pokračoval.

„Prostě jsem měl deprese a řezal jsem se," řekl jsem upřímně, zatímco Cody povzbudivě pořád držel moje ruce. Jeho výraz byl stále stejně vřelý, jako když jsem začal mluvit. „Proto nosím jenom dlouhé rukávy. Nohavice jsou jedno, ale už přes čtyři roky jsem si netroufnul vzít tričko s krátkým rukávem."

Čekal jsem, že mě přeruší, protože jeho pohled sjel k mým rukám. On ale nic neříkal, jenom je sledoval a očividně vyčkával, jestli budu pokračovat. Pomalu jsem mu ruce vyvléknul a rozhodl se mu ukázat alespoň část jizev. Váhavě jsem si vyhrnul rukávy až po lokty a odhalil tak desítky světlých drobných jizev, které pokrývaly obě moje předloktí. Cody jednu moji ruku znovu lehce chytil a opatrně přejel bříšky prstů po jizvách. Pak se jeho pohled přemístil na moje druhé předloktí. Na tomhle bylo podobně jizev jako na druhé ruce, ale na rozdíl od druhé ruky většinu předloktí pokrývalo vystínované tetování.

„To je fénix?" zamumlal.

Pomalu jsem přikývl. Fénix překrýval většinu jizev, ale i tak některé jizvy skrz tetování prosvítaly.

„Proč zrovna fénix?" zeptal se a prohlížel si ho.

„Fénix povstal z popela," odpověděl jsem. „Byl jsem tehdy na dně, párkrát pro mě dokonce museli rodiče volat sanitku, když jsem se pořezal až moc. Málem jsem vykrvácel. Neřezal jsem se jenom do předloktí, zbytek ti ukážu třeba někdy jindy. Měl jsem sklony k sebepoškozování hrozně dlouho. A pořád jsem hledal nová a nová místa, kam říznout. No a... v průběhu třeťáku a čtvrťáku na střední jsem se z toho díky psycholožce dostal. Rodiče mě chtěli dát na nějakou dobu na psychiatrii, ale naštěstí k tomu nedošlo. Takže jsem se rozhodl pro fénixe, protože já jsem taky... tak trochu povstal z popela."

Cody se mi zadíval do očí a pak se ke mně posunul a objal mě. Zavřel jsem oči a objal ho taky.

„Děkuju, žes mi to řekl," zamumlal tiše.

„Jenom jsem ti to oplácel."

„Nemusíš mi nic oplácet. Nechci, abys dělal cokoliv, co by ti bylo nepříjemné, ano?" odtáhl se ode mě a podíval se na mě. „Chci, abychom k sobě byli upřímní. A samozřejmě budu rád, když se mi budeš svěřovat. Ale rozhodně tě do ničeho nenutím. Kdybys mi něco nechtěl říkat, tak prostě neříkej."

Přikývl jsem a vděčně se na něj pousmál. „Dobře."

Cody mě pozoroval a pak se zatvářil zamyšleně. „Amanda ti řekla Axi."

Po pravdě mě potěšila změna tématu. „Jo."

„Mohl bych ti tak říkat taky?" zeptal se.

„Říkej mi, jak chceš," slabě jsem se uchechtl.

„Líbí se mi ti říkat Axi," usmál se. „Paxtonovi jsem přezdívky vymýšlel a jeho jméno jsem nikdy nezkracoval. Byl bych rád, kdybych tě od něj co nejvíc dokázal oddělit."

Pomalu jsem přikývl. „Tomu rozumím."

„Tak jo, Axi," uculil se. „Nechceš kouknout na nějakej film?"