Hnědovlásek pomalu otevřel oči a zamžoural do ostrého denního světla, jež ho bodalo do očí jako stovky nožů. Rychle se rozmrkal a počkal, až si zvykne a přestane vidět rozmazaně. Potom se opatrně převalil na pravý bok a rozhlédl se okolo sebe. Ležel na ošetřovně. Nemohl však čekat nic jiného. Po včerejší noci nebylo možné, aby se probral někde jinde, i přes to, že se mu nestalo nic vážného, jako například minulý měsíc, ze kterého si odnesl dlouhou táhlo jizvu na hrudi. Nevěděl, jestli má být rád, že je po všem, nebo se bát toho, co zase najde pod noční košilí na svém nahém těle za nové šrámy. Neměl moc rád pohled na své zjisvené tělo. Obzvláště, když bylo do toho všeho ještě obseté čerstvými a krvácejícími ranami. S povzdechem se zapřel o loket a pokusil se pomalu a opatrně zvednout do sedu tak, aby se mu nezatočila hlava a nesekl sebou. V tom mu však zabránila palčivá bolest, jež mu vystřelovala z čela, jež měl obvázané bílým šátkem. Ta jej spolehlivě zkolila zase zpět na postel. ,,Pomalu, Remusi, chlapče! Hlavně žádné prudké pohyby," uslyšel hlas madam Pomfreyové, která k němu mířila s několika nádobami plnými životabudičů a léčivých lektvarů, které ho měly účinně postavit na nohy. Když viděla, jak se pokouší vstát, zhrozila se, jelikož nevěděla, jak špatně na tom bude s migrénou a tlakem, který by mu mohl zajistit i mdloby, kdyby na to šel moc rychle, a proto k němu lřispěchala, aby jej zase uložila zpět na postel. Jediné, jak mu kromě léků, jež do něho, i přes steašnou chuť, prostě musela dostat, mohla pomoci, bylo tím, že jej donutí to vyležet. Měl na to dnes dostatek času, jelikož jeho, i jeho přátele profesorka McGonagallová omluvila z vyučování, aby mohli dospat to, co probdili, když se honili po temném lese. Jen chudák Regulus to musel překousnout a bez jediné minuty, kdy by zamhouřil oka, přežít všechny hodiny. Naštěstí pro něho si už zvykl, nejen kvůli jejich schůzkám s Remem, ale také kvůli časté nespavosti, kterou trpěl, a proto to pro něho nebylo až tak hrozné. Musel však uznat, že na hodině Dějin čar a kouzel si myslel, že snad vytuhne. Jelikož však věděl, že by potom po zbytek dne byl jako chodící mrtvola, malátný a unavený, raději nechtěl nic riskovat a počkal si do oběda, po kterém už měli volno, takže si mohl konečně jít lehnout. ,,Na, tohle vypij," podala Poppy hnědovláskovi, který se opřel o trám postele, zelenou lahvičku se žlutou tekutinou uvnitř a počkals, až ji do sebe kopne. Jeho obličej se skřivil náhlým znechucením. Nedokázal posoudit, zda-li to bylo moc kyselé, slané, či to jen chutnalo odpudivě, ale vsadil by se, že to bylo to nejodpornější, co kdy v životě ochutnal. Madam Pomfreyová jen protočila očima, převzala si od něho prázdnou lahvičku a vtiskla mu do ruky další. ,,A do dna," nakázala mu a Remus se zatvářil dotčeně. Propaloval fialovou lahvičku znechuceným pohledem a dlouho se přemlouval, než se ji odvážil vypít. Tenhle lektvar totiž narozdíl od toho předešlého už měl několikrát. A třásl se vždy, když na něho přišla řada. Nejen, že byl extrémě nechutný, ale také mu vždy způsoboval mírné křeče v žaludku, o kterých zdravotnici raději neříkal, aby si nemyslela, že si vymýšlí jen proto, aby to nemusel pít. Byl to totiž jediný lék, který mu dokázal pomoci se zahojením ran, jež utržil za úplňku, takže jej do sebe musel dostávat povinně každý měsíc. S prudkým výdechem si přiložil lahvičku ke rtům a zaklonil hlavu, takže se mu do úst vylil celý obsah, jež se skřiveným obličejem polkl. Celý se otřásl a nakrčil nos. Teď bral zpět slova o tom, že ten předešlý lektvar byl horší. ,,Netvař se tak, jsou i horší věci," pokroutila nad ním hlavou Poppy Pomfreyová a znovu mu vzala lahvičku z ruky. Už před nimi stály jen dvě lžičky různých životabudičů a potom dlouhý spánek, kdy hnědovláskovo tělo dobije veškerou energii, kterou ztratil.
     ,,Je ti už lépe, Náměsíčníku?" Usmál se černovlásek na svého přítele, sedícího na posteli, opírajícího se o trám postele zacsebou, jelikož mu to umožnilo na ně lépe vidět. Přesněji na Jamese, Siria a Petera, kteří jej přišli zkontrolovat potom, co se probudili ze stoletého spánku, trvajícího asi deset hodin. Sice se cítili lépe, ale byli úplně mimo, jelikož už byl skoro večer a představa, že mají za chvíli jít znovu spát, jeji h vyčerpané mozky mátla. ,,Je mi dobře, jen mě bolí hlava," odpivěděl mu pohotově Remus a zazubil se, aby utvrdil svá slova, která však nenyla úplně pravdou. V břiše mu totiž opravdu probíhaly mírné křeče, jež mu způsobil onen lektvar. Nebylo to však nic strašného, a proto to jednoduše ignoroval. Sirius chápavě pokýval hlavou a rozhlédl se po ošetřovně. Krom Rema tu byl ještě jeden jediný student. Patrick Brown ze třetího ročníku, který si zlomil nohu, když společně s přáteli blbnul na pohyblivých schodech. Jinak byla ošetřovna prázdná, takže zde panoval klid a ticho, což Remus, nemohl lhát, ocenil. Ne, že by mu vadili lidé, ale nebyl úplně extrovertem, jakým byl Tichošlápek s Dvanácterákem, a tak si cenil osobního prostoru a klidu. ,,Je dobře, že-" začal znovu Sirius, ale přerušil ho brýlatý mladík, sedící vedle něho, který doteď dumal nad tím, co včera zažil. ,,Ty ho znáš, že je to tak?" Zamračil se a založil si ruce na hrudi, jak pozoroval, jak se Remův obličej pomalu mění ve zmatený. ,,Koho?" Pozvedl jedno obočí a vrhl nechápavý pohled po Siriovi, který jen zmateně pokrčil rameny. ,,Toho zvěromága. Včera tam byl. Viděl jsem ho, ten kocour tam byl," objasnil mu ihned James svá předešlá slova, hledíc přitom hluboko do jeho hnědých očí. To Rema přivedlo do rozpaků. Viditelně znervóznil a v hlavě začal proklínat Reguluse, který nedbal na jeho varování a stejně se do Chroptící chýše vydal i s nimi. On mu říkal, že Potterovým očím jen tak něco neunikne. On mu říkal, že si ho všimne a pak bude v maléru. Ale ne, Regulus si musel stát za svým. Někdy až proklínat fakt, že byl v tolika věcech stejný, jako jeho starší  bratr. Ten se teď mračil na Jamese a mrmlal něco o tom, ať už přestane s tím svým kocourem, když se tu snaží konverzovat s viditelně zraněným Náměsíčníkem. Dvanácterák toho však nehodlsl nechat, dokud z hnědovláska nedostane pravdu. ,,Znáš ho, viď? Bavíte se, jinak by se tam nedostal. Musíš mu hodně věřit, když už ví o tom, že jsi vlkodlak, hm?" Pokračoval brýlatý chlapec dál bez toho, aby bral jakkoliv v potaz to, že Rema stále bolela hlava a necítil se nejlépe na to, avy se tu s ním handrkoval. Jeho slova však upoutala také pozornost Siria, který se nad nimi pozastavil. To, co jeho přítel říkal, se totiž sice možná zrovna úplně nehodilo, ale byla to pravda pravdoucí. Jestli totož James onoho zvěromága viděl včera v noci v Chroptící chýši, musel to být někdo, komu Remus věřil stejně, jako jim, což ho mírně uráželo. Nejvíce ho na to ale štvalo to, že neví, o koho se jedná. To, že jim o něm Náměsíčník nic neřekl. A ani to neplánoval, jak usuzoval podle toho, že na to museli přijít sami, aby vůbec věděli, že někdo takový existuje. ,,Nechtěl bys nám třeba říct jméno, toho tvého úžasného přítele?" Pokračoval James a propaloval chudáka Rema nenávistným pohledem. Ten vyoadal, jakoby se chtěl propadnout do země. Samozřejmě, že jim nemohl prozradit, že se za maskou kocoura skrývá Regulus, ale nebyl si jistý, že v tomhle stavu dokáže lhát. Proto raději mlčel. To ale Jamese rozohnilo ještě víc. Vstal a přikročil blíž k posteli, načež se naklonil v Remově tváři. ,,Moc dobře víš, že na to stejně přijdu. Nevím, proč nám to nechceš říct, ale jestli chceš, tak si klidně mlč, stejně, jako jsi to dělal doteď," zasyčel a znovu se zamračil. Remus jen odvrátil pohled a začal se modlit za Merlinovu pomocnou ruku. ,,Kdo je to, Náměsíčníku?" Zeptal se po chvilce ticha Sirius, který si vše jen mlčky přehrával v hlavě a přemýšlel nad tím, kdo by mohl být onen tajemný kocour. Nikdo ho však nenapadal. Remus si nervózně zkousl spodní ret a zahnal nutkání jim říct pravdu. Ne, slíbil Regovi, že od něho se to nedozví. A hodl své slovo splnit. ,,Já-" začal pomalu a měl v úmyslu jim říct, že je to tajemství, když ho zachránil hlas madam Pomfreyové. ,,Tak jo, bando. Návštěvní hodiny skončily."

***