,,Jak se cítíš?" Optal se hnědovlasého chlapce, tiše pojídajícího čokoládový pudink, mezitím co si zbytek Nebelvírů vesele povídal, Sirius a posadil se vedle něho, aby jej přes ten hluk slyšel. Obešel celý šíleně dlouhý kolejní stůl jen proto, aby se k němu dostal blíž, což mu zabralo pěkných pár minut. Když nad tím teď tak zpětně přemýšlel, došlo mu, že to mohl jednoduše přelézt. McGonagallová by se jistě nedivila, kdyby ho zničehonic spatřila stát mezi mísami s jídlem na desce stolu. Nebylo by to pro ni překvapením, jelikož co jiného mohla od osoby, jakou byl on, čekat. ,,Nijak. Prostě se jen netěším na noc," povzdechl si Remus a znovu lžičkou zaškrábal v dezertu, na který ho úplně přecházela chuť, když si pomyslel, co ho dnes čeká. V noci se zase promění na monstrum, které nedokáže ovládat, jen proto, aby se ráno vzbudil ve své posteli na koleji, s novými škrábanci po celém těle. Sotva se mu zahojily ty, které získat minulý úplněk po rvačce s dalším vlkodlakem, jak tak odhadoval podle typu zranění. Nerad se na sebe díval do zrcadla, když bylo celé jeho tělo pokryto desítkami jizev různých tvarů a velikostí, jež mu už zůstanou do konce života. A i když mu Sirius říkal, že jsou roztomilé a neměl by se za ně stydět, jelikož ho dělají vyjímečným, nedokázal se donutit k tomu, aby si je zamiloval. Jak by mohl mít v oblibě něco, co mu dennodenně připomíná, jakým monstrem se to v děstství vlastně stal? ,,V pohodě, Náměsíčníku?" Drkl do něho jemně ramenem Sirius a ustaraně se mu podíval do očí, jimiž propaloval pudink před sebou. Remus už zase vypadal vyčerpaně a to, jakým způsobem se v jídle rýpal, se mu pranic nezamlouvalo. Měl o něho starost, ale zároveň chápal, že je asi normální, aby se před úplňkem takhle cítil. Přecijen, on se nemohl vžít do jeho situace, když se každý měsíc neměnil ve vlkodlaka. Remus sebou jemně trhl, jakoby se probral z tranzu, zatřásl hlavou a promnul si rukou oči. Počkal, až se zaostří jeho vidění a potom se podíval na černovláska vedle sebe, který se hned povzbudivě usmál. ,,Budeme tam s tebou, neboj se," dodal, což Rema jen utvrdilo v tom, že je Regulus opravdu starostlivý po něm. Bez jediného slova obmotal paže okolo Siriova těla a přitáhl si ho k sobě do objetí, které tolik potřeboval. Jen to ho teď dokázalo uklidnit a ujistit, že bude v pořádku. I přes to, že si na ty probdělé noci, kdy zběsile pobíhal po temném lese a vyl na měsíc, již za těch několik let zvykl, pořád se cítil zle, když věděl, že se to má stát znovu. Že má znovu ztratit kontrolu nad svým tělem a odevzdat se něčemu takovému, jako jeho vlkodlačí já.
    Obloha se počala pomalu zatahovat šedými mračny, skrývající za sebou stále temnější nebe, na kterém se pomalu objevovaly první hvězdy. To byl čas, kdy se čtveřice Nebelvírů pod pohledem profesorky McGonagallové, vydávala z tichého hradu do studené noci, kde je nečekalo nic dobrého. Museli se však včas, ještě předtím, než vysvitne měsíc, dostat přes Mlátivou vrbu do Chroptící chýše, kde se mohl jejich přítel v poklidu proměnit a neohrozit případné studenty, ani nikoho jiného. Ani jeden z nich nevěděl, že za nimi jde kromě profesorky, která se musela ujistit, že budou v pořádku, ještě jedna osoba, skrytá pod neviditelným pláštěm, jež mu předešlý den propůjčil Remus Lupin tak, jak to dělal poslední rok pokaždé, když přišel jeho čas v daném měsíci. Regulus našlapoval tiše a udržoval si od zbytku jistý odstup, aby v nich případné zapraskání větvičky nevzbudilo podezření. James totiž sice netušil, že jeho kouzelný plášť využívá tajně ještě někdo jiný, než jen on sám, ale byl dost chytrý na to, aby si domyslel, že hluk musela udělat neviditelná osoba. ,,Rychle, měsíc už vychází," popohnal své přátele Sirius, který se dlouze zadíval na hory, za kterými se pomalu nořila stříbrně svítící ohromná koule a uváděla je tak všechny do rozpaků. Remus se na ni raději neohlížel, i přes to, že jej její světlo ještě ani neosvítilo. To bylo jedině dobře pro všechny, kteří jej doprovázeli. Jistě, nebyl sice mezi nimi nikdo, kdo by se nedokázal uchránit svou zvířecí podobou, ale chlapci si nemysleli, že by profesorku potěšilo, kdyby zjistila, že všichni do jednoho jsou neregistrovanými zvěromágy. Naštěstí k vrbě dorazili včas, jelikož od ní nebyli daleko, a proto se tento scénář nestal skutečností. Jedině dobře pro ně. ,,Dávejte na sebe pozor. Zlomte vaz, Lupine," pousmála se ještě McGonagallová a počkala, až všichni do jednoho prolezou vchodem ve stromě, který zklidnila kouzlem, aby se ujistila, že vše jde tak, jak by mělo. Když se potom otočila na odchod, ani si nevšimla, že okolo ní jako myška proklouzla ještě jedna osoba. Regulus, stále se schovávající pod pláštěm, který ihned využil situace a dostal se dovnitř dřív, než kouzlo vyprchalo, jelikož to by pak od vrby dostal pěknou nakládačku, o což ani přinejmenším nestál.
     Vše začalo očima, jak se Removy zorničky zvětšily a zbarvily tak celé jeho oči do černé barvy, nehty se pomalu měnily v drápy a tvar jeho končetin se rychle deformoval. Pro jeho přátele, již ve zvířecí podobě, to byl bolestivý pohled. Ani oni si za těch několik let, co Rema každý úplněk doprovázeli, nedokázali zvyknout na to, co se dělo. Sirius musel dokonce odvrátit pohled, když se Náměsíčníkův hábit roztrhl na zádech, která se zakulatila a vystouplá páteř trčela ven. Ani pro Rega, sedícího v podobě černého kocoura, ve stínu na chodbě u vstupu do místnosti, kde by byl až moc lehkou kořistí pro oči majestátního jelena, jemuž se snažil vyhýbat, to nebyl příjemný pohled. Sice se s Lupinem neznal až tak dobře, jako jeho bratr, James a Peter, ale vidět ho takhle jej bolelo. Hlavně když věděl, jak špatně se Remus cítí druhý den po tom, co se promění. Nejen, že je vždy vyčerpaný a celých dvacet čtyři hodin většinou proleží na posteli na ošetřovně, kde se mu madam Pomfreyová stará o nové šrámy, ale také se vždy cítí špatně duševně. Celá ta věc s jeho vlkodlačím já jej štve a nesnáší se za to, i přes to, že moc dobře ví, že za to nemůže a nic s tím neudělá. Regulus už znal příběh o tom, jak k tomu Remus vlastně přišel, a proto jej litoval o to více. Byl ještě dítě, když ho pokousal Fenrir Šedohřbet, vlkodlak a navíc Smrtijed, který mu tím zajistil mnoho bolesti a utrpení, jež jej od té doby potkalo. I přes to, čím už si Nebelvír prošel, si i ve dny, kdy se kvůli úplňku necítil nejlépe, udržoval úsměv na tváři a kdykoli za ním přišel na ošetřovnu nějaký z jeho přátel, snažil se vždy tvářit, jakože je naprosto v pořádku a nic mu není, jen proto, aby se o něho nebáli. Naposledy se mu přes celou hruď táhl dlouhý a poměrně hluboký šrám od vlkodlaka, se kterým se v noci popral a i když si s tím madam Pomfreyová poradila, vyděsilo to Poberty k smrti. Hlavně Siriuse, který si ten den začal vyčítat, že jej nedokázal ochránit, i přes to, že by stejně neměl šanci. Remus byl první člověk, ke kterému cítil něco takového a nehodlal jej ztratit. Poměr už měl s desítkami holek ze všech možných ročníků, až na ty nejmladší, samozřejmě, ale k žádné z nich ho nikdy netáhlo nic jiného, než touha po samotném aktu. Nechtěl s nimi chodit, ani s jedinou, což ho mátlo. Někdy až záviděl Jamesovi, který soce u Lily neměl šanci, ale alespoň se snažil o dívku, která se mu líbila. Zatímco on na to neměl ani pomyšlení. Místo toho se každým dnem víc a víc zamilovával do svého nejlepšího přítele, i když si ani nebyl jistý, že se mu opravdu líbí chlapci. Ne, že by proti tomu něco měl, ale stejně si připadal zvláštně, když viděl všechny ty páry na hradě a on by jediný začínal něco se stejným pohlavím. Ještě k tomu s pověstí, že není holka, se kterou by něco neměl. A i když to nebyla pravda, jelikož se jich stále pár našlo, nebyla to zas až taková lež. Kdyby si tedy něco začal s Remem, úplně si by zkazil postavení na škole. A on stále nevěděl, zda-li chtěl, aby se něco takového stalo. Remus mh za to stoprocentně stál, ale strach, že zase bude nikým, jej vždy srazil zpět k zemi.
      Noc se chýlila ke konci a pětice Bradavických studentů se již nemohla dočkat rána, kdy měsíc konečně zmizí z oblohy a Remus se znovu stane svou lidskou podobou. Byli všichni do jednoho vyčerpaní, jelikož celou noc nezamhouřili oka ze strachu, že by se mohlo něco stát, kdyby vytuhli, ale dnešek byl naštěstí poměrně klidný. Tedy až do velmi pozdních hodin. Vlkodlak většinu času strávil uvnitř Chroptící chýše, kde pobíhal, bořil věci kude chodil, škrábal dlouhými drápy po stěnách a vyl na úplněk, který prosvítal skrz malé okénko. Celou dobu za ním jako ocásek cupitali jeho přátelé, kteří se jen ujišťovali, že nemá v plánu jít ven. A bohužel pro ně, měl. Vyběhl ven z pokoje, kde konečně spočinul alespoň na malou chvíli, takže si zvířata mohla konečně lehnout a zamířil k východu. Cestou málem zašlápl Reguluse, jež ve stínu nešel vůbec vidět a seděl tam schoulený tak, aby si ho nikdo nevšiml. To se mu také splnilo u prvních dvou zvěromágů, kteří nako střely vyrazili za Remem, aby se ujistili, že si neublíží. Černý pes a malá krysa se totiž ani při nejmenším nezajímali o stvoření skryté v rohu, jelikož jejich jedinou starostí byl vlkodlak, který se jim pomalu vzdaloval, jak pelášil dolů po rozvrzaných schodech. Když však z místnosti vyběhl i jelen, podlaha zaduněla, což Rega vyděsilo, takže sebou trhl a jeho pohled se střetl s tím, kdo zvuk vyloudil. Byl to jen krátký oční kontakt, ale stačil k tomu, aby si černovlásek uvědomil, že se stalo přesně to, čeho se obával. To, před čím jej Remus předešlou noc varoval. Jamesi Potterovi, jehož zrak byl vytrénován tvrdým tréninkem Nebelvírského chytače, neuniklo jeho drobné zavrtění se a on tak teď měl na krku jelena, jež ho bude pronásledovat, dokud se nepromění zpět na člověka a on nezjistí, kdo se za maskou kocoura vlastně skrývá. A to by pak byl pro Reguluse konec, jelikož by neměl ani čas na to, začít konverzaci a Dvanácterák už by si bral Evansovou za ženu. ,,Ksakru," sykl si pro sebe, i když z něho v této podobě vyšlo jen tichounké mňouknutí. Teď, když už o něm James věděl, se nemusel dál skrývat, a proto vylezl ze stínu a vyběhl k východu za zbytkem skupiny, který už byl dávno venku. Jelen, stojící na schodech, jen pozoroval, jak pod ním černý kocour podbíhá a mizí v dáli. Než si totiž uvědomil, že by se měl pohnout, byl už skoro venku. Nakonec však jeho chytré hlavičce došli, že musí za přáteli a proto se probral z šoku, že má příležitost kočku odhalit, a rozeběhl se za nimi. Na místo dorazil pozdě. Remus už mezitím stihl zmizet v temném lese, kam se již Pobertové neodvážili a jelikož si to ani sám Náměsíčník nepřál, ani se tam dostat nesnažili. Bylo to až moc nebezpečné i pro jejich zvířecí podoby, jelikož tam žilo mnohem víc a strašnějších stvoření, než byli vlkodlaci. Proto mohl Sirius jen bezmocně postával na okraji lesa a hledět do jeho tmavých hlubin, jež v něm vzbuzovaly strach, a doufat, že bude jeho přítel v pořádku. Museli tu teď počkat až do rána, kdy se vlkodlak většinou vracel zpět ke Chroptící chýši, poblíž které se znovu měnil na Removu lidskou podobu. To jej potom naložili na Dvanácterákův hřbet a postarali se o to, aby se na hrad vrátil v bezpečí, jelikož byl většinou v bezvědomí.
     A přesně jak čekali, tak se i stalo. Hned, co zpoza hor vysvitly první sluneční paprsky a kulatý měsíc sestoupil z oblohy, vynořul se z lesa rozlámaný vlkodlak, ploužící se, jakoby měl za chvíli odpadnout. Vyluzoval podivné kňučení a po pár krocích, které udělal hned, co vystoupil zpoza stromů, sebou švihl na zem. Struktura jeho těla se znovu počala deformovat, jak se jeho končetiny zkracovaly, zádavrovnala, z holé hlavy mu pomalu začaly růst jeho oříškově hnědé vlasy a nehty se zatahovaly zpět do kůže. Ani to nebyl pro nikoho ze skupiny hezký pohled, ale věděli, že to přijde. V trávě před nimi tak po úmorné proměně znovu ležel jejich přítel Remus Lupin, který však na sobě neměl nic víc, nebo míň, než několik nalomených větviček. Kvůli deformaci jeho těla se mu při proměně všechno oblečení potrhá a rozbije, takže ve své lidské podobě je praktivky nahý. I na to už si jeho přátelé zvykli a raději mu to nepředhazovali. James s sebou vždy nosil hábit, kterým ho zakryli, aby na sobě měl alespoň něco, než ho dopraví do hradu. A tak, mezitím, co Rema obskakoval Sirius s Peterem, oba proměnění nazpět, aby ho mohli naložit na Dvanácteráka, hledal jelen okolo sebe černého kocoura. Znovu mu unikl. Jakmile totiž vylezli z Chroptící chýše, zmizel. Prostě byl fuč, což ho extrémě nazlobilo, jelikož měl v plánu jej sledovat a zjistit jeho pravou identitu. To však Regulus, skrývající se v temném lese, nemohl dopustit.

***