Černovláskova tvář se zahojila rychle. Nebylo ani stopy po jakémkoliv násilném útoku. Pocit křivdy a zklamání v Jamesi Potterovi však přetrvával dál. Ten mohl zahojit jen Sirius, svou omluvou, na kterou se ale zatím neodvážil, jelikož hnědovlásek už od rána vypadal, jakoby mu natáhl další, kdyby řekl jen jedno slovo špatně. Vůbec se mu nelíbilo, vidět svého nejlepšího přítele takhle s vědomím, že za to z větší části může on. Jasně, James musel mít i vlastní důvody, jelikož jen z jeho popichování, by až tak moc nevybuchl, ale černovlásek to nehodlal házet na ostatní, když si moc dobře uvědomoval, že je to hlavně jeho chyba. A i když se mu jeho věrný kamarád Remus snažil nějak ulevit řečmi o tom, že Dvanácterák vychladne a za pár dní na to zapomene, nedokázal ho ukoidnit. Sirius totiž moc dobře věděl, že jediný způsob, kterým danou situaci může vyřešit, je upřímná omluva. A věřte, že se už od rána, kdy se vzbudili, opravdu snažil najít nějaký vhodný moment, kdy by si s hnědovláskem mohl promluvit, ale uražený James mu jich moc nedával. Hned po tom, co vylezl z postele, se bez jediného slova rychle převlékl, upravil se, popadl věci na celý den a zmizel z chlapeckých ložnic, takže se jich potom Peter, který o včerejším fiasku neměl ani tucha, celou snídani ptal, co se stalo. Ani tam se Dvanácterák nezdržel dlouho. Jen co do sebe naházel misku s müsli a dopil svůj hrnek černého čaje, se zvedl a připojil se ke svému příteli Dawnovi na cestě ze síně. Po celou tu krátkou dobu, kterou tam strávil se zbytkem Pobertů, s nimi přitom nepromluvil ani slovo. Kus Siriusova vřelého srdce se během snídaně rozlomil na několik malých kousků. Nesnědl nic, jelikož ho při pohledu na jeho přítele, který jej spolehlivě ignoroval, přešla veškerá chuť k jídlu. Bolelo ho, vidět jej takhle. Obzvláště když to bylo poprvé, co se pohádali tak strašně moc, že v hnědovláskovi doopravdy probudil spící nenávist. Sirius tak po celé dopoledne, kdy probíhala výuka, vypadal jako chodící mrtvola. Nebyl aktivní, nemluvil, jen mlčky zrazeně pozoroval Jamese sedícího s Dawnem v lavici po tom, co se s ním domluvil, že za ním půjde, aby nemusel sedět s Tichošlápkem. Minerva McGonagallová se dokonce začala domnívat, že to chlapci dělají naschvál, jelikož to bylo během jednoho týdne po třetí, co jí někdo usínal na lavici a překvapivě to vždy byl někdo z Pobertů. První Remus, který vytuhl ve Velké síni, potom James přemýšlející o černém kocourovi a nakonec Sirius, bez jakýchkoliv náznaků dobré nálady. Neměl se však proč radovat, když vedle něho neseděl jeho dlouholetý přítel a "bratr" , se kterým by mohl vyrušovat v hodině a dělat problémy. Ten se teď na něho zlobil. Hodně. A čekal, až se omluví, jenomže mu nedával žádné šance to provést. Nakonec, když za ním Sirius konečně přišel o přestávce, mezitím, co se bavil s Dawnem na chodbě, ho dokonce odignoroval a s úšklebkem odkráčel pryč. Tichošlápkovo srdce se znovu nakřáplo, sklopil pohled k zemi a jen nečinně stál na místě. A to byl moment, kdy už to nakrklo i jestranného Rema. Chápal Jamesovo naštvání, ale nikdo neměl orávo se k Siriovi takhle chovat, když bylo jasně vidět, že ho to mrzí a snaží se to napravit. ,,Tak a dost," zamračil se, když za ním černovlásek znovu tiše přišel do knihovny s tím, že jej mladý Potter odignoroval i na obědě. Zaklapl rozečtenou knížku, odložil ji na stolek vedle sebe a rázně vstal. Popadl Siria za zápěstí a začal ho táhnout pryč z knihovny neznámým směrem. Sám nevěděl, kde teď James je a úplně zalitoval momentu, kdy jim Filch sebral jejich šikovný plánek, kam se stačilo jen podívat a věděl by, ale ani to ho nezastavilo. Zvolil prostě taktiku nejočekávanějších míst. Prvním byla Nebelvírská společenská místnost a chlapecké ložnice. Rychle vyšlapali schody, přičemž se Remus mračil a Sirius vypadal zmateněji než obvykle, a zamířili k obrazu Buclaté dámy. ,,Znáte heslo, chlapci?" Usmála se na ně a přejela je oba vřelým pohledem. ,,Magna fortuna," pronesl Náměsíčník chladně, jelikož neměl náladu na kecy staré oaní, která raději mlčela, a jen počkal, až se vchod otevře. Vtáhl Siria dovnitř a rozhlédl se okolo sebe. Mary, Dorcas, Frank, Alice,... Ne, James mezi nimi nebyl. Remus se zamračil a rychlým krokem došel až k Frankovi s Marlene, hrající kouzelnické šachy. ,,Dáma na D-" začal mladík, ale byl přerušen vynervovaným Náměsíčníkem, který nechtěl otálet. ,,Nevíte, kde je Dvanácterák?" Zeptal se jich mírně ostrým tónem, jelikož ho otravovalo, že vůbec musí hnědovláska hledat zrovna teď, když byl v zajímavé části knihy. ,,Kdo?" Zatvářil se zmateně Frank, kterému to myslelo trochu pomaleji a navíc nebyl zvyklý na jejich přezdívky. ,,James přece," protočila Dorcas, stojící blízko u nich, očima a drkla do Nebelvíra jemně ramenem. ,,Toho jsem viděla naposledy u snídaně, promiň," pokrčila Marlene rameny a znovu si prohlédla šachovnici uvažujíce o svém dalším tahu. Remus si zklamaně povzdechl, jelikož teď bude muset s Tichošlápkem prohledat celý hrad, než ho najde namátkou. ,,Tady není," ozval se po chvíli ticha z jednoho z křesel u krbu usměvavý blonďák, zabalený v borově zelené dece s horkým černým čajem v rukou, ,,šel se s Dawnem koulovat ven. Měl by být někde před hradem." ,,Děkuju, Bowie! Právě jsi mi ušetřil několik hodin života," rozzářily se Removi oči, jak uslyšel tu radostnou novinu. Tedy, jak pro koho. Dawnův spolužák, věčně šťastný Bowie jim totiž sice zachránil čas, ale to co řekl, se vrylo do Siriovy paměti. Hluboko. "Šel se ven koulovat s Dawnem," přitom, když se v Prasinkách koulovali oni, ani se nepřidal. Místo toho sledoval kocoura, který to celé odstartoval. Sirius přísahal, že tu kočku zabije hned, co ji zase uvidí, za to co mu způsobila. ,,Pojď, musíme jít," vytáhl ho z myšlenek, ve kterých už se pomalu ztrácel, Remus a zatáhl ho znovu za zápěstí. Sirius se beze slov vymanil a když po něm Náměsíčník vrhl zmatený pohled, přehmátl si a propletl si s ním prsty, což bylo jeho nejoblíbenější držení se. A Remus se už raději ani nesnažil skrýt své rudé tváře, které se vždy objevily, když černovlásek něco udělal. ,,Jsi roztomilý," konstatoval ještě Sirius, který se snad při pohledu na červenajícího se Náměsíčníka za celý den poprvé usmál.
     Po několika minutách, kdy i přes to, že si mysleli, že díky tipu od Bowieho, po hradě nebudou muset běhat a schánět ty dva úplně všude, strávili lítáním sem a tam, nakonec Jamese s Dawnem ipravdu našli. Byli zrovna celí rozesmátí na cestě zpět do hradu, když se s nimi málem srazili ve dveřích. ,,Tady jste," oddechl si Remus blaženě a hned na to, se zamračil na Jamese, ,,hledali jsme vás všude." ,,Byli jsme jen venku před-" začal Dawn s úsměvem od ucha k uchu, ale Rem jej nenechal ani domluvit. ,,Na tebe nemluvím, Williamsi," odpálkoval ho a znovu přemístil pohled na Jamese, který vypadal mírně vynervovaně, ,,a s tebou si teď promluvím, Dvanácteráku." I blbce by napadlo, že v takový moment chtějí ti tři mít soukromí, a proto se Dawn jen s pouhým: "Uvidíme se na večeři" mířeným na brýlatého Nebelvíra vydal pryč, směrem do společenské místnosti. Hned, co byl dostatečně daleko, založil si James ruce na hrudi, nechal spadnout úsměv a znovu se začal tvářit jako kakabus. ,,Co chcete?" Zamračil se a přejel je oba lhostejným pohledem, i když byl vlastně vnitřně rád, že se jde Sirius omluvit. Remus svraštil obočí, chytl jej za lem košile a přitáhl si ho blíž k sobě, aby se mu mohl podívat přímo do očí. ,,Co chceme? Sirius už se ti snaží od rána omluvit a ty chodíš po hradě s nějakým Dawnem místo toho, aby sis udělal čas na někoho, koho ten včerejšek třeba i mrzí, pro Merlina!" Hnědovláskovi rychle sklaplo, jelikož stejně jako se Sirius bál naštvaného jeho, on měl strach z Lupina. Když se zlobil on, věděl, že už to je přes čáru. Jakmile se pak podíval na černovláska, uviděl, že opravdu vypadá tak, jako že ho to mrzí. ,,Omlouvám se," vyšlo po krátkém tichu ze Siriových úst a Remus konečně pustil hnědovláskovy košily, ,,mrzí mě, co jsem řekl. Neměl jsem-" Nestihl to však ani doříct a přerušily ho silné oaže, které se obmotaly okolo jeho těla. Cítil jen, jak si James pohodlně odložil bradu na jeho rameno a stiskl ho více. Černovláskovo srdce zaplesalo a projela jím vlna nové dnergie. Na rtech se mu rozlil úsměv, stejně jako Jamesovi. ,,Taky se omlouvám."

***