Postarší žena oděná v dlouhém černém plášti a se špičatým borově zeleným klouboukem naraženým na mírně zešedlých hnědých vlasech, znovu ladně mávla hůlkou a vyslovila pár kouzelných slov, díky kterým se začal pracovní stůl před ní měnit na malé čtyřnohé zvíře, jímž byl podle jejího přání jezevec, reprezentující Mrzimor, se kterým měla její kolej dnes výjimečně spojenou hodinu Přeměňování. Profesorka McGonagallová se nepatrně usmála, když pohledem přejela studenty v místnosti, kteří všichni do jednoho vyjeveně pozorovali tvora, tiše stojícího u jejích nohou a vduchu se pochválila, za tak vydařené kouzlo. Poodešla od jezevce, jež ji jen nečinně pozoroval a pro jistotu se raději nehl z místa, ke své katedře, na níž ležela miska se sušenkami, kterými měla v úmyslu obdarovat nejšikovnější studenty, kterým se zaklínadlo povede. Ani to ji však nezastavilo od toho, aby si sama jednu dopřála. Odvedla přeci obdivuhodný výkon, zaslouží si ji. ,,Nuže," vydechla nakonec, když dojedla i podlední kousek čokoládové sušenky a elegantně si utřela špinavé prsty do bílého kapesníčku, ,,nyní to zkusíte vy. Vyvarujte se však hned několika věcem." Pomalým krokem se vydala naproti studentům, kteří zaujatě hltali každé její slovo a u toho pozorovali zmatené zvíře před nimi. ,,Zaprvé, vždy se ujistěte, že kouzelnou formuli vyslovujete správně a zřetelně, zadruhé, hůlkou mávněte pomalu zeshora dolů," jediným švihem svého magického proutku nechala jezevce zmizet, ,,a za třetí, za sebou nezapomeňte uklidit." Nikdo si nevšiml, kdy se stůl objevil zpět na svém místě, ani jak se profesorka McGonagallová ocitla v zadní části třídy. Přesněji velmi blízko lavice Jamese Pottera, který na ní nezaujatě ležel a vypadal, jakože nad něčím velmi silně přemýšlí. Připomínal při tom Remuse, když jim vytuhl na stole ve Velké síni. ,,Někteří studenti si zřejmě vystačí s talentem, že ano, pane Pottere," svraštila profesorka McGonagallová obočí a pozorovala, jak sebou hnědovlásek vyděšeně škubl a vytřeštil na ni oči. Kulaté brýle měl ze způsobu, kterým ležel, nakřivo na nose, jindy skvěle upravené vlasy teď připomínaly spíše ptačí hnízko a jeho výraz mluvil za vše. Nevěděl ani kde se nachází. ,,Jistě, paní profesorko," odvětil celkem okamžitě, jelikož neměl ponětí, na co se jej ptala, ale přišlo mu nejrozumnější raději souhlasit. ,,Mohl by jste mi prosím zopakovat má poslední slova, pane Pottere?" James znovu vytřeštil oči a zasekl se v pohybu, jak chtěl něco říct. Nepamatoval si z celé hodiny ani slovo a proto jen sklopil hlavu a zavrtěl hlavou v zápor. To McGonagallovou mírně překvapilo, jelikož by zrovna od něho čekala, že to stejně jako vždy okecá čímkoli, co ho napadne, jen proto, aby se z toho vymluvil. Naposledy, co se jej zeptala na něco podobného, začal vyprávět o tom, jak se Siriem jednou lovili ježka na zahradě. ,,Omlouvám se, paní profesorko," dodal James tiše, probodávajíce podlahu pod sebou, neurčitým pohledem. Neměl náladu na vtipkování a Minerva to na něm moc dobře viděla. Proto ho nechala být, jen mávnutím hůlky přelistovala jeho otevřenou učebnici na správnou stránku a obdařila ho vřelým úsměvem. ,,Dejte si sušenku, Pottere," poukázala hlavou směrem k mističce na své katedře a sledovala mladíkův zmatený výraz, ,,vypadáte vyčerpaně." Dvanácterák nechtěl být nezdvořilý, a proto se tiše zvedl a pro sušenku si došel, i přes to, že na ni neměl moc chuť. Když se potom vracel zpět na místo, McGonagallová již pokračovala ve svém výkladu, i když pohledy celé třídy byly zaseklé na Jamesovi, který si jen podložil hlavu pravou rukou a pokusil se dávat pozor. Ať se však snažil sebevíc, nedokázat slovům paní profesorky věnovat přílišnou pozornost. Všechny jeho myšlenky se totiž upínaly k podivným šedomodrým očím černé kočky, jež včera, když se i s přáteli veselil v Prasinkách, zahlédl v malém lesíku vedle vesničky. Na setkání se zvířaty na pozemcích Bradavic byl ze sedmi let, které zde strávil, poměrně zvyklý, ale zrovna teď se nemohl zbavit divného pocitu, který ovládal celou jeho mysl. Nejen, že ho znervózňovalo to, že černého kocoura ještě neviděl, i přes to, že znal skoro všechna stvoření, která se pohybovala jak na hradě, tak i v jeho okolí, ale vyváděla ho z míry ještě jedna věc. Oči. Bouřkově šedivé s modrými odlesky, kterými jej černá kočka propalovala. James se totiž nemohl zbavit pocitu, že je už někde viděl, i přes to, že kocoura spatřil poprvé v životě.
     ,,Pozor, Náměsíčníku!" Zakřičel Peter na svého přítele, který se na něho zmateně otočil. A i když byly Červíčkovy úmysly dobré, bohužel nebyl schopen jej ušetřit od sněhové koule, která jej zasáhla přímo mezi oči. Dorcas, z jejíž ruky zbraň vyletěla, vytřeštila oči a zakryla si ústa rukou. Měla v úmyslu trefit Siriuse, stojícího přímo vedle Remuse. Ten se však v nevhodnou chvíli sklonil, aby si zavázal rozvázanou tkaničku u boty a schytal to tam chudák hnědovlásek za ním. Remus si beze slov setřel rozplizlý sníh z obličeje, který ho ihned začal štípat a pokusil se rozmrkat, jelikož přes vločky zasekané mezi jeho řasami, viděl rozmazaně. To už se Tichošlápek zvedl ze země, rychle se ujistil, že je Lupin v pořádku a potom se zamračeně otočil na dívku, která se instinktivně kryla za Marlene. Věděla totiž moc dobře, co ji teď čekalo. Pomalá a bolestivá smrt. A nebo jinými slovy, koulovaná se Siriusem Blackem. Ten si mezitím, co byl při zemi a vázal si tkaničku, připravil krásnou sněhovou kouli a už jen čekal na správný koment, kdy ji použít. ,,Dorcas Meadowesová," začal tajemně a na tváři zformoval podlý úšklebek, ,,vyzívám tě na souboj!" ,,To je dobrý, mně se tu za Marlene celkem líbí!" Ozvala se odpověď z druhé strany bojiště, které nevypadalo úplně šťastně, že jde do války. Sirius se zakabonil, jelikož se těšil na koulovanou a Dorcas mu zkazila jeho plány. ,,Neschovávej se za starší! Vylez, ty sralbotko a postav se mu!" Zavolala na ni rozesmátá Mary z plácku o kousek dál, kde zbytek skupiny spokojeně stavěl sněhuláky až do doby, co první koule trefila Rema do obličeje a situace začala být zajímavá pro sledování. Dorcas však nevypadala, jakože by si svůj úsudek nějak rozmyslela, a proto musela zakročit sama Marlene, dělající jí obranné opevnění, jelikož ani ona nechtěla přijít o sněhovou bitvu. Bez jediného slova se rychle shrbila a šla k zemi, čímž se Siriovi otevřel naprosto dokonalý prostor pro trefování se. ,,Hele, nota-" začala vyjeveně Dorcas, když jí došlo, že ztratila své brnění. Umlčela ji však sněhová koule z Tichošlápkových rukou, jež jí přistála přimo do pootevřené pusy. Celá skupina se začala smát při pohledu na Dorcas, pobíhající po plácku hledajíc nějaký kus ledu, kterým by se mohla pomstít vysmátému černovláskovi, jelikož to už by bolelo. ,,Pomstil jsem tě, Náměsíčníku," udělal Sirius pukrle, jak se s šibalským úsměvem otočil zpět na Rema, kterému opět zrudly tváře. Sám ale nebyl schopen posoudit jestli mrazem, nebo z paniky, kterou mu černovlásek svým počínáním způsobil. ,,Děkuji ti," pousmál se hnědovlásek a jemně mu rozcuchal vlasy, jelikož prostě miloval, když byly neupravené. A Tichošlápkovi to nevadilo. Více se soustředil na detaily Remova obličeje než na to, co dělal s jeho účesem. ,,Aaa!" Zaklonil zničehonic hlavu a vykulil oči, což Náměsíčníka s dlaní stále v jeho vlasech, mírně vylekalo, takže ji raději stáhl. Naštěstí Siria neposrdl démon. Dorcas, toužící po pomstě na pomstu mu totiž zrovna hodila hrst sněhu za šálu a ten se ihned rozpustil a stékal mu po horkých zádech. ,,Ty jedna malá!" Zavrčel černovlásek a rozeběhl se za smějící se hnědovláskou, která si tento moment skvěle užívala. ,,Mne nechytíš!" Zazubila se, jak se znovu schovala za Marlene, která ty dva jen s úsměvem sledovala. Z jejich honičky se nakonec stala baba, do které postupně začleňovali víc a víc lidí, takže ji nakonec hrála celá skupina. Tedy až na jednoho. Na Jamese Pottera, stojícího stranou od ostatních. Ještě před atentátem na Rema, si spokojeně stavěl sněhuláky s Pandorou, se kterou se nakonec začal bavit lépe, než čekal. Když se však první útočná koule rozprskla na obličeji své oběti, spozoroval koutkem oka podivný černý stín u lesíka vedle nich. Poposunul si brýle výs na nose a pootočil se směrem k místu, kde se mihl. To bylo poprvé, co se jeho pohled střetl se šedozenýma očima, které mu snad hleděly do duše. Na sněhovém výběžku, kterým byl s největší pravděpodobností nějaký pařez, tiše seděl černý kocour a propaloval hnědovláska ostrým pohledem. Běhal mu z něho mráz po zádech, ale zároveň v něm vzbuzoval i podivný pocit štěstí, který si nijak nedokázal vysvětlit. Několik minut strávil jen očním kontaktem s podivnou kočkou před ním. Ty oči odněkud znal. Byl si jist, že je už někde viděl, ale ať se snažil sebevíc, nebyl schopen přijít na to, odkud. ,,Jamesi?" Vyrušila jej z rozjímání Pandora, která se u něho zničehonic objevila a zřejmě mu potřebovala cosi zdělit. To bylo poprvé, co kocour přerušil jejich oční kontakt a probodl dívku pohledem. James sebou jemně trhl a otočil s Doře hlavu s pozvednutým obočím. ,,Copak?" Pousmál se a čekal, co z dívky vypadne ta důvod, který jí dal právo jej vyrušit za toho kouzelného momentu. Pandora se zmateně zamračila a podívala se na místo, kde ještě před malou chvilkou seděl černý kocour. ,,S kým si to tu povídáš?" Zeptala se a James znovu zvedl jedno obočí. Zmátlo ho to. To je snad slepá? Rychle otočil hlavu směrem jejího pohledu a vmžiku pochopil, proč se ptá na takovou otázku. Byl pryč. Plácek byl prázdný a jediné, co po něm zbylo byla hrstka černých chlupů a roztomilé otlačeniny paciček ve sněhu okolo. ,,Ale s nikým. Občas mluvím sám se sebou," zasmál se nervózním tónem a douchal, že zněl dostatečně přesvědčivě na to, aby se ho Pandora dál vyptávala. Tu už to ale nezajímalo. Místo toho se ďábelsky usmívala. ,,Cos mi to vlastně chtěla?" Otočil k ní znovu obličej se zmatenou grimasou a vmžiku pochopil, co se tu celou dobu dělo. Pandora se totiž jen rychle natáhla a položila mu s úšklebkem ruku na rameno. ,,Máš ji."
     James vycházel z hodiny Přeměňování celý rozlámaný z toho, jak moc se přemáhal, aby na lavici neusnul po tom, co mu McGonagallová nabídla další sušenku pro nabuzení energie. V rukou držel učebnice lektvarů, Obrany proti černé magii a Kouzelných formulí a pomalým krokem mířil do sklepení, kde už na ně čekal Horácio Křiklan s dalším roztokem. Ani tam nehodlal dávat pozor, jelikož měl hlavu přehlcenou jen jednou věcí. Kde pro Merlina viděl ty oči...
Nebyl si však schopen jakkoliv odpovědět ani po hodině usilovného přemýšlení. Možnost, že by kocoura viděl někdy v minulosti se sice nabízela, ale nemyslel si, že by se mu jeho duhovky a skelný pohled tak vryly do paměti, kdyby to byla jen obyčejná černá kočka, jež mu kdysi přeběhla přes cestu. Jak tak kráčel chodbou přeplněnou studenty, omylem do někoho vrazil, nebo strčil a většinou s ním ani nepohl, ale do aristokratického blonďáka samozřejmě musel nabourat tak, že mu vypadly z náruče všechny učebnice. S oběma chlapci to mírně otřáslo a James klopítl, takže málem skončil na zemi, ale naštěstí se dokázal udržet. ,,Měl by ses dívat kam šlapeš, Pottere!" Zasyčel na něho Zmijozel svrchu a probodl ho nenásitným pohledem, jak mu mezitím Darcy, usilující o jeho náklonnost, upravovala pomuchlaný hábit, do něhož Dvanácterák narazil. ,,Rozhodně jsem neplánoval narazit do fretky, jako jsi ty, Malfoyi," odfrkl si James, jak se sklonil k zemi, aby si mohl sebrat své učebnice, ,,ještě jsem si ušpinil košili." Tvář blonďáka se změnila v cosi, co připomínalo touhu vraždit. U Luciuse Malfoye to však neznamenalo jen pouhou sněhovou bitku, jako tomu bylo u Siria Blacka, ale doopravdický čin. Nahmatal svou hůlku a beze slov ji pomalu namířil na nic netušícího Jamese, sbírajícího si učení ze země, zády k němu. Všichni věděli, že to nemůže dopadnout dobře, ale nikdo se neodvážil nic říct. I Darcy, která pochopila, že je to asi zlé, přestala Zmijozela oblézat a raději ustoupila stranou. Lucius pootevřel ústa, aby vyslovil kletbu, když ho přerušil mužský hlas kohosi, kdo se zrovna prodral k situaci přes velký dav zvědavců. ,,Dej tu hůlku dolů, Luciusi," řekl chladně Regulus bez toho, aby ukázal na nicneříkajícím obličeji jedinou špetku emocí, ,,nedělej problémy mé koleji. Jsi jako zvíře." Jamesovi, který se ihned, co mu došlo, co se okolo něho děje, postavil na nohy, se nejen nesmírně ulevilo, když aristokrat nakonec černovlasého chlapce uposlechl a s nosem nahoru odkráčel pryč, ale zàroveň se mu rozzářily oči náhlým pochopením. Bez jediného slova ke člověku, který mu zachránil život, se rychle otočil na podpadku a chtěl se rozeběhnout pryč. Došlo mu ale, jak neslušné to bylo, a proto se po pár krocích navrátil a Regovi, který už byl na odchodu, s úsměvem poděkoval. Hned na to se rozeběhl na jediné místo, kde si byl jist, že najde svého přítele, kterému musel vše říct. Do knihovny.
,,Náměsíčníku? Nàměsíčníku!" Křičel a pobíhal zmateně mezi regály, jak se marně snažil najít Rema. ,,Tiše!" Okřikla ho šeptek stará knihovnice a spražila ho nenávistným pohledem. On se gšak nenechal umlčet. Musel Lupina najít. ,,Náměsíční-" ,,Tady jsem, Dvanácteráku!" Ozval se nakonec povědomý hlas hnědovláska, který vykoukl zpoza jednoho z regálů s rozečtenou knihou Bajky Barda Beedleyho v rukou. James k němu rychle doběhl, popadl jej za zápěstí a beze slov ho odtáhl k nejbližšímu křeslu na sezení, kam ho projistotu posadil. ,,Neuvěříš, na co jsem orávě přišel," vydechl a pozoroval, jak jedno obočí jeho kamaráda zmateně vystřelilo vzhůru. ,,O čem to mluvíš?" ,,Ty oči... toho kocoura, kterého jsem včera spatřil v Prasinkách. Celý den jsem nad tím přemýšlel. Vyoadaly tak... povědomě. Nemohl jsem si vzpomenout, odkud bych je mohl znát, než mi to došlo..." Remus se znovu napjatě zavrtěl, jak čekal, co z Jamese nakonec vypadne, i přes to, že neměl ponětí o jakém kocourovi to mluví. ,,No? Na co jsi teda lřišel, Dvanácteráku?" Pousmál se a James se zhluboka nadechl. Když však zubící se Remus uslyšel jeho slova, úsměv mu rychle zmizel z tváře. ,,My nejsme jedinými zvěromágy na hradě."

***