,,Jsi si opravdu jistý, že to chceš udělat?" Zeptal se snad již po sté ustaraný Remus, jak nervózně postával před svým hnědovlasým přítelem a hrál si s prsteny na svých zjizvených rukách. James se odhodlaně usmíval, jak si zdravou rukou přes ramena opatrně přehodil svůj neviditelný plášť a skryl tak většinu svého těla. ,,Naprosto, Náměsíčníku. Je to skvělý plán," uzemnil jeho obavy a do pláště se zahalil celý, takže jediné, co bylo vidět, byl jeho překrásný obličej, jak by z něho jistě vypadlo, kdyby se na sebe podíval do zrcadla. Ani límec okolo jeho krku by mu totiž nedokázal zabránit v sebechválení. ,,Když myslíš," povzdechl si Remus a sklopil pohled k zemi. Znovu si celý plán projel v hlavě, ale nebyl se schopen přesvědčit o tom, že je opravdu tak skvělý, jak James tvrdil. Ne, že by se mu nápad jeho brýlatého přítele nezamlouval, ale měl strach. Tolik věcí se mohlo pokazit. Profesorka McGonagallová jej už tolikrát načapala. Proč by tomu dnes mělo být jinak? Ztratil body před Vánoci by pro jejich kolej opravdu nemuselo být dobré. Už teď bojovali o první a druhou příčku se Zmijozelem a ani Havraspár nezůstával pozadu. Díky Famfrpálu, ve kterém následně vyhrál nad Mrzimorem, totiž získali dostatek bodů na to, aby se jejich skóre vyrovnala. Cokoli ztratit by pro ně mohlo znamenat prohru školního poháru a to by druhý rok v řadě nemělo nejlepší vliv na reputaci jejich koleje. Hlavně, kdyby za to opětovně mohl jeden z nich. To by studenti Poberty ukamenovali na zahradě. ,,Nemusíš se bát, Náměsíčníku,'' přešel k němu pár kroky James a položil mu zasádrovanou ruku opatrně na rameno, aby jej snad uklidnil, ,,všechno se vydaří." Remus k němu zvedl pohled a obdařil ho nejistým úsměvem. Stále pochyboval. ,,Co je?" ,,Když já ti nevím, Dvanácteráku. Co když tě chytí, nebo odmítne, nebo si něco uděláte a-" James jeho paniku však umlčel prstem, jež položil na jeho rty a ušklíbl se. ,,Nikdo mě nechytí, o to se postarám. Mám přeci tohle, ne?" Poukázal na neviditelný plášť, jež kryl jeho tělo a Náměsíčník se konečně přestal tvářit jako kakabus. Ustaraný kakabus. ,,A když odmítne? Pff, je tu ještě spousta lidí, kteří nikoho nemají," pokračoval James laškovně, ,,a přinejhorším budu tančit s Peterem." Na Remových rtech se vykouzlil letmý úsměv. ,,To by ses divil. Ten už někoho má." Dvanácterák jakoby na chvíli přišel o všechna svá slova. Vytřeštil oči a vyjeveně těkal pohledem mezi hnědovláskem před sebou a baculatým hochem rozvaleným přes celou postel vedle nich. ,,TOHLE že někoho má?!" Vyjekl a ukázal na Červíčka, který od pasu dolů ležel mimo postel a spokojeně chrochtal, jak mu v hlavě běžel neznámý sen. Remus jen pobaveně přikývl a sledoval, jak se Peter se zamlaskáním přetočil na bok a málem z matrace spadl celý. James si povzdechl a vyčerpaně si promnul oči. ,,No dobře. O to víc důvodů, proč se to dnes v noci musí povést."
Potom, co mu jeho dobrý přítel popřál hodně štěstí, skryl svou hlavu pod kápi pláště a vyplížil se ze Společenské místnosti bez toho, aby jej měl kdokoliv sebemenší šanci vidět. Celá jeho identita byla zamazána jeho náhlou neviditelností, a tak jediný poznávací znak toho, že se po dlouhých chodbách Bradavického hradu plíží kdosi, kdo by v tak brzký ranní čas měl ležet spící na posteli, bylo tiché našlapování ponožek, jež tlumily jakýkoliv nežádaný zvuk. A i když Jamesovo srdce bilo jako splašené a kdykoliv, kdy prošel okolo jedné z loučí, se rozhlédl, aby se ujistil, že nejde vidět jeho stín, jeho cesta proběhla vcelku bez obtíží. Možná to bylo tím, že se ve stejný čas ze své ložnice vyplížili ještě další dva studenti, z čehož jednoho z nich profesorka McGonagallová opravdu chytila a strhla jeho koleji padesát bodů, nebo tím, že se Remus již od doby, kdy opustil práh společenské místnosti, modlil k Merlinovi, aby jej nikdo neviděl. To ví však jen Merlin sám. ,,Ksakru," sykl sám pro sebe Dvanácterák, když omylem narazil do šteny, zaskučel bolestí a udělal tak hlasitější zvuk, než plánoval, čímž mohl ohrozit celý chod mise. Doteď to šlo jako po másle, ale touto malou chybou se mohl poslat rovnou zpět do postele na ošetřovnu a na nějaký ples mohl zapomenout. Rychle se skryl za roh, když uslyšel podivně znějící tiché kroky, mířící chodbou směrem k němu. Od schodiště vedoucího na věž, kam se snažil dostat, jej dělilo jen pár metrů. I s pláštěm to však bylo riskantní, jelikož by do něho neznámý mohl vrazit. Opatrně, se srdcem bijícím jako o závod, se ohlédl za roh, aby zjistil, o koho se jedná. Nebyla to však ani profesorka McGonagallová, ani paní Norrisová a ani školník Filch. Jak se Dvanácterák udivil, když místo jakékoli osoby spatřil jen prázdnou chodbu. Nikdo tam nebyl, ale on, i přes to, slyšel tiché kroky. Vytřeštil oči a pokusil se zpozorovat cokoli, co by jej utvrdilo v tom, že jen neblouzní. Nic. Ani kroky už nebylo slyšet. Že by zastavil? Nebo jsem zešílel? Jen jediné stačilo k tomu, aby se utvrdil v první ze svých teorií. Malý kamínek na schodech, jež zničehonic spadl dolů a jemně zacinkal. James se s oddechem spokojeně ušklíbl. Spadl mu ze srdce velmi těžký kámen. Ne, nebyl to profesor, ani nikdo jiný, kdo by se jej snažil načapat a sebrat mu body. Byl to on. Člověk, za kterým dnes v noci mířil na Astronomickou věž, přesně podle dohody, kterou však neuzavřel on, ale Remus Lupin.
Pomalým krokem mířil k místu, kde seděla vzpřímená postava, kterou v černé tmě nebylo skoro ani vidět a jeho srdce bilo rychleji každým dalším metrem, jež pokořil. Na chvíli se zastavil a zapřemýšlel se, jestli je to opravdu tak dobrý plán, jak celou dobu vykládal Náměsíčníkovi. Vymyslel jej předešlý den na ošetřovně, což už samo o sobě vypovídalo o jeho kvalitě. Přesvědčil totiž Rema, aby si se svým Zmijozelským přítelem domluvil schůzku na Astronomické věži tak, jako to dosud dělávali. Místo něho sem však dorazil on. James Potter, který by teď stejně jako Regulus Black měl ležet obvázaný na ošetřovně. Ani jednoho z nich však bolest nezastavila od toho, aby sem dorazili, i přes to, že oba pochybovali o své schopnosti se vůbec postavit. Remus se mu sice snažil jeho myšlenku rozmluvit se slovy, že jej může v klidu pozvat na ošetřovně, bez toho, aby si zbytečně ublížili, ale marně. James zkrátka nechtěl nic ponechat náhodě a vše muselo být perfektní. Jestli už má s tím Regem protančit celou noc, pozve ho alespoň ve style. I když to znamenalo, že hocha vytáhne z postele i s vykloubeným kolenem a zlomenou klíční kostí. O to více jej obdivoval za to, že zdolal tak dlouhé schody. Jediné, co mu k tomuto činu vypomohlo, byla dřevěná berle, o níž se podpíral zdravou částí těla. Kdyby si totiž vzal i druhou, cítil by bolest, kvůli klíční kosti, jež mu madam Pomfreyová sice uvedla do stavu rychlého hojení, ale stále nebyla v pořádku. Tím se vysvětloval i podivný klapavý zvuk, jež doprovázel chlapcovy kroky. ,,Ahoj," prolomil nakonec ticho, jak s prudkým vydechnutím dokončil svou cestu ke Zmijozelovi a rychle se usadil na místo vedle něho. Ten se k němu otočil s úsměvem, jímž běžně vítal Rema. Ten se však rozplynul hned, co mu došlo, že vedle něho nesedí Náměsíčník, nýbrž jeho povedený kamarád James Potter. Svraštil obočí a zasekl se v pohybu, jak nevěděl, co říct. Dvanácterák se nervózně uchechtl a poškrábal se na zátylku svou zdravou rukou, snažíc se najít jakákoli slova. Regulus je však našel dřív. ,,Proč jsi tady?" Zamračil se, jak emoce v jeho tváři poklesla. James mu otrávený výraz opětoval, jelikož byl velmi nerad odsuzován ještě předtím, než se jakkoliv projevil a potom se chopil vysvětlování. ,,Vím, že jsi čekal Náměsíč- teda, Rema," opravil se ihned, i když Zmijozel jejich přezdívky už dávno znal, ,,nejsem však dobrým nečekaným překvapením, co?" Zazubil se, až Regulus musel odvrátit pohled, aby Nebelvír neviděl, zaškubání koutků jeho pusy a rudnoucí tváře. Znovu začínal být nervózní. Pomalu, ale jistě jej hnědovlásek uvrhal do sílících rozpaků, jež by jen pokazily celé jejich setkání. Regulus vlastně ani sám nevěděl, za jakým účelem se tu dnes sešli. Už jen to, že tu místo Rema, jež se s ním domluvil, byl někdo jiný, jej nervovalo. A to, že to byl sám James Potter tomu moc nenapomáhalo. ,,No dobře," zamračil se Dvanácterák a přestal se usmívat, když viděl nezájem v černovláskově očích. Nehodlal se na něho ani díval, tak o co by se snažil. ,,Koukám, že tu o mne dnes někdo nestojí," zamrmlal si pro sebe, ale Zmijozel jej stejně zaslechl. Znervóznil. ,,Tak to není," povzdechl si a znovu se otočil čelem k němu, ,,jen jsem nečekal, že se tu objeví sám slavný James Potter, který v životě nepromluvil s někým ze Zmijozelu a teď tu se mnou sedí a dělá, jakobych snad neměl být překvapen." Dvanácterák si naštěstí jeho slova, ani laškovné pozvednutí obočí ke konci, nevyložil špatně, o což se Regulus zpočátku bál. Ušklíbl se a přesedl si tak, aby mu límec nepřekážel ve výhledu na o něco menšího černovláska, který se navíc mírně shrbil a byl tak ještě drobnější. Během toho manévru však z neopatrnosti drkl do Zmijozelova obvázaného kolene, jež měl napevno v postroji, který zajišťoval, že se zlomeninou nebude zbytečně hýbat. Regulus sebou trhl a zasyčel bolestí, jež mu náhle vystřelila z postiženého místa. Nebylo to nic hrozného, ale pocítil to. Na Jamesově tváři se objevil úlek, jak se vyděsil, že mu nějak ublížil a okamžitě se začal starat o to, jestli je v pořádku. Měl totiž až moc velké srdce na to, aby se neujistil, že to není nic hrozného. ,,Omlouvám se, já-" začal ihned a pokusil se černovláska dotknout, aby jej zkontroloval. Regulus však rychle ucukl a odsunul se stranou, čímž nechal Jamese beze slov zaseklého v pohybu. Moc dobře věděl, že tohle nebylo jen tak obyčejné zamezení kontaktu s ním. Byl to strach. Takový, který už jednou v životě spatřil. A to, když se Sirius přestěhoval k nim do domu, a on s ním tak trávil více času. Za tu dobu, so spolu žili, již podobných reakcí viděl spoustu a při nejedné z nich, si Tichošlápek dokonce instinktivně kryl hlavu. James se nechtěl ptát na to, co se dělo u nich doma. Ale alespoň z úhybů před jeho rukou, když se svému příteli snažil jen dát highfive, pochopil, proč cokoliv spojeného s rodinou Blackových Sirius nazýval peklem. ,,Jsem v pořádku," zavrčel Regulus a ihned se narovnal, jakoby nic. Nechtěl na svou reakci nijak upozorňovat, ale věděl moc dobře, že to Dvanácterákovi nemohlo uniknout. ,,Nemusíš si předemnou na nic hrát. Vím, proč to děláš," povzdechl si James a smutně se na Zmijozela pousmál, ,,nebudu se tě na nic ptát. Jen chci abys věděl, že jsem taky člověk. Ne jen hrdý Nebelvír. I já mám city a nechci, abys je ty musel nuceně skrývat předemnou." Jeho slova Rega zaskočila. Nevěděl, jestli se má smát, kvůli tomu, jak absurdně to znělo a nebo brečet, jelikož by, podle Dvanácteráka, konečně mohl. Uchechtl se. ,,Jak ti mám asi věřit? Bavíme se spolu pár minut, Pottere." James chápavě pokýval hlavou a s prudkým výdechem svěsil hlavu. ,,To sice ano, ale zatím to není tak zlé, ne?" Znovu se usmál a donutil Zmijozela alespoň trochu povolit svou chladnou masku.
,,Pořád nechápu, proč jsi nás tahal sem, když jsi mi všechno tohle mohl říct na ošetřovně?" Ušklíbl se Regulus, jež se po pár hodinách přerušované konverzace, konečně uvolnil dostatečně na to, aby se na Jamese více usmíval a dokonce před ním jednou i ukázal svůj smích. To Dvanácteráka, ani sám nevěděl proč, z jakéhosi důvodu zahřálo u srdce. Z toho momentu si vytvořil jednu ze svých velmi cených vzpomínek na poslední Bradavický rok a i když by to nečekal, byl rád, že to bylo právě s Regem a ne třeba s Lily, u které vlastně shledal, že by ani nevěděl, na co se ptát. I přesto, že byl černovlásek tajemný a několikrát mu prostě odmítl odpovědět, protože to na jeho poměry bylo až příliž osobní, cítil se v jeho přítomnosti dobře. A konverzace se vyvíjela lépe, než popravdě čekal. Teď už mu ani tolik nevadilo, že na plese bude muset být s ním a byl rád, že celé tohle setkání vymyslel. ,,Nemohl. Nikdy by to nebylo tak klidné, jako tady. Pořád bychom se museli ujišťovat, že nás neslyší Pomfreyová," odvětil James a usmál se na Zmijozela, který však moc přesvědčeně nevypadal. ,,Existuje taky něco jako kouzla, víš?" ,,A ty u sebe snad máš hůlku?" Pozvedl Dvanácterák jedno obočí s pocitem, že jej dostat do úzkých. Regulus se však jen ušklíbl a z kapsy vytáhl předmět, na který se Nebelvír ptal. ,,Mám. Jak jinak bych se sem dostal. Ne každý má neviditelný plášť, Pottere," odvětil a s potěšením sledoval Jamesův výraz. Ten se z překvapeného změnil na veselý. ,,Jamesi, říkej mi Jamesi," opravil jej a Regulus se zasekl. Člověk, do kterého se zamiloval až po uši, i když nečekal, že spolu kdy vůbec promluví, jej právě poprosil, aby jej oslovoval jménem a ne příjmením. ,,Vždyť nejsme ani přátelé?" Svraštil Zmijozel obočí. Dvanácterák se jen uchechtl a pokroutil hlavou nad Regovou nejistotou. ,,Copak ti to nestačilo? Podle mne už se celkem kamarádíme, ne?" Když se jeho slova donesla až k uším černovlasého Zmijozela, rozpadla se jeho chladná maska během sekundy. Do očí se mu pomalu natlačily skoro neviditelné slzy. Ani sám nedokázal posoudit, zda-li smutku, či štěstí z toho, že má konečně přátele. A i když to na chvíli vypadalo, jakože se opravdu dojetím rozpláče, došlo mu po chvíli, co ze sebe dělá a celý tento kouzelný moment, jež James pozoroval s pozastaveným srdcem a úsměvem na tváři, skončil. Jakoby v něm cosi probliklo. Veškeré emoce vyprchaly z jeho zváře a pohled odvrátil, aby jej takhle Nebelvír neviděl. ,,Ne. Já nemám přátele," zasyčel a setřel si osamnělou slzu z bledé tváře, jež jako jedinou nedokázal potlačit. Jamesova radost pohasla. ,,Ale notak! Já už myslel, že tenhle Regulus kakabus zmizel!" Zpráskl rukama, přičemž sykl bolestí, jak se zlomeninou praštil o koleno. ,,Co prosím?" Vystřelila obě obočí Zmijozela vzhůru hned, co mu došlo, jak ho to vlastně nazval. James se nervózně zasmál, když jej probodl chladným pohledem a poškrábal se na zátylku, jak to často dělával. ,,No co? Přátelé si přeci přezdívky dávají, ne?" Regulus se znovu zamračil a přiblížil se k němu blíž. ,,Já. Nemám. Přátele." Tentokrát už to řekl důrazněji a bez zbytečných emocí. Ani to však Dvanácteráka, jež jej stále musel na ples pozvat tak, aby to přijal, neodradilo a snažil se dál. ,,A co s tím uděláme?" Naoko se zamyslel, čímž Reguluse znovu uvrhl do nejistoty, jelikož u něho nikdy nevěděl, co čekat. ,,Nic," zamračil se, ale James ho rychle přerušil. ,,Uděláme s tím přesně tohle, milý kakabusi," ušklíbl se jak nejnevinněji dokázal, aby jej druhý chlapec nepopravil na místě, a pak pokračoval, ,,zahrajeme si hru." ,,Hru?" Svraštil černovlásek znovu obočí a kdyby mohl, založil by si ruce na hrudi, což však s jeho klíční kostí nebylo možné. ,,Spovědnici," ušklíbl se James a Regulus už jen z jeho pohledu vyčetl, že to nebude dobré.
,,Na tohle odpovídat nebudu," zavrčel Zmijozel, když se ho Nebelvír zeptal na další z dosti osobních otázek, na které však měl zakázáno lhát. Proto se to taky jmenovalo spovědnice. James tuhle hru vždy vytahoval v pravý čas, když se s někým potřeboval, nebo chtěl seznámit hlouběji a to opravdu do podrobna, jelikož se neptal na žádné zbytečnosti. Ba naopak. Na otázky, jež člověka zaskočí a podrobí jej zkoušce jeho důvěry. U Pobertů už to měl ozkoušené na všech členech party a potom to ještě hrál s Mary, Dorcas a Marlene. Se zbytkem si natolik nedůvěřoval. To nemohl říct ani o Regovi, ale jelikož věděl, že je takto dokázal Siriuse zbavit myšlenek na striktní výchovu jeho rodiny, byl ochoten Zmijozelovi sdělit veškerá svá tajemství, výměnnou za ta jeho. Mohl mu tak pomoci, avšak jen s jeho svolením. A i když Regulus zpočátku nechtěl, po pár dotazech mu poprvé odpověděl. James tak již věděl o tom, jak se cítil, když jej Sirius opustil, o různých podrobnostech z prostředí Zmijozelské koleje kam on nedohlédl a pár osobnějších věcí. Také už znal podobu Regova bubáka, čímž podle jeho tvrzení byla jeho matka. O tom James nepochyboval a byl rád, že se mu s tím svěřil, i přes to, jak těžké to pro něho bylo. Ptal se i na Patrona, ale toho mu z jakéhosi důvodu černovlásek nehodlal prozradit, ani ukázat. James však nevěděl, že se Regulus jen strachoval o to, aby nebyl stejný, jako ten jeho. O takové odhalení nestál. ,,Chápu. Až moc osobní," povzdechl si James potom, co se zeptal na nějaké podrobnosti ohledně výchovy Walburgy Blackové a uvrhl tak černovláska znovu do smutných myšlenek. Nechtěl to. Ale zoufale toužil zjistit, co se v minulosti dělo u nich doma, jelikož by tím oba bratry mohl lépe pochopit. Siria už se během této hry ptak taky, ale neodpověděl. To stejné jej zřejmě čekalo i u mladšího Rega. Zadíval se do podlahy a ani nevnímal černovláskův pohled, kterým jej probodl. V hlavě přitom zvažoval, zda-li mu opravdu důvěřuje. Věděl, že kdyby se mu za to hodlal dmát, nesvěřil by mu tolik věcí z jeho vlastních problémů, z čehož některé nebyly vůbec lehké na překonání, ale stále si nebyl jist, jestli je připraven. ,,Bolest," špitl po chvíli a James se k němu zmateně otočil. Zatvářil se nechápavě, jelikož očekával další otázku směrem na sebe. Ta však neořišla. Místo toho s ním Regulus navázal nervózní oční kontakt a jemně se pousmál, i přes to, jak hrozně se cítil. ,,Té využívala. Nepromíjivá kletba za každou naši chybu," objasnil a rychle sklopil hlavu, jak mu došlo, co to vlastně dělá. Svěřuje se právě opravdu Potterovi? Vypadalo to tak, že ano. ,,To je mi líto. Opravdu," posmutněl hnědovlásek a zatoužil, aby se byl býval vůbec nezeptal. Nečekal totiž, že mu Regulus doooravdy odpoví. ,,Po chvíli si zvykneš. Za dva roky už jsem ani necítil tu bolest," ušklíbl se Zmijozel, jakoby na tom snad bylo něco vtipného. Byl to však jen další způsob, kterým se snažil ventilovat smutek uvnitř sebe. Jamesovi tím vyrazil dech. ,,J-jak dlouho to trvalo?" Regulus se mu jen s úsměvem podíval zpět do vyděšených očí. ,,Dvanáct let," ušklíbl se, ,,ale teď se ptám já, Jamesi."
    ,,Nebudu tě za to soudit," pousmál se Dvanácterák, který už byl po další hodině znovu na řadě a pobídl Zmijozela, aby mu sdělil odpověď na jeho dotěrnou otázku. I když oběma již klesala víčka únavou, hráli dál. I přes to, že moc dobře věděli, že by bylo dobré se na ošetřovnu vrátit dřív, než se madam Pomfreyová vzbudí a půjde je zkontrolovat. Teď je zajímal jen ten druhý. ,,Neřeknu ti to," ušklíbl se však vzdorovitě Regulus a James se zatvářil dotčeně. Zeptal se jej totiž na to, kdo se mu v Bradavicích nejvíce líbí a kakabus mu to odmítal říct. Neměl ani ponětí o tom, že je to on a Zmijozel to tak hodlal nechat. ,,Volím žolíka. Tuhle otázku přeskakuju," nedovolil hnědovláskovi ani zaprotestovat a už mu kladl tu stejnou otázku. Chtěl vidět, koho zvolí, jelikož narozdíl od něho, Dvanácterák ještě ani jednou neodpověděl. Bylo mu jasné, že to rozhodně nebude jeho jméno, ale za pokus to stálo. ,,No..." zamyslel se James tak, že Rega až znejistěl. Myslel si, že bude mít celkem jasno, jelikož celý hrad věděl, po kom jede. ,,To ti tak dlouho trvá přijít na Evansovou?" Pozvedl jedno obočí a ihned odvrátil pohled, jak ho ta slova zabolela u srdce. Dvanácterák se však jen uchechtl. ,,Víš," začal pomalu s povzdechem, ,,já už si ani poslední dobou nejsem jistý. Jasně, Lily je krásná, ale nemá ke mně ani blízko." Regulus se zatvářil soucitně. Rozuměl mu. Sám to u něho měl do dnešní noci podobně. ,,A kluci?" Zeptal se nenápadně, jakoby nic a zahleděl se do země. James vytřeštil oči, když zaslechl jeho dotaz. ,,Cože?" Vypadlo z něho, jelikož nedokázal pobrat, že by se ho Regulus vůbec na něco podobného ptal. Nemyslel to zle, jen byl vyjevený. ,,Nechápej mě zle," pokusil se to zachránit černovlásek, jehož mysl ovládl strach z toho, že je James homoforbní, i když to už jen kvůli Removi a Siriovi být nemohl. ,,Já jen... když můj bratr a Lupin jsou spolu, tak... jestli i ty třeba...?" Pozvedl jedno obočí a Dvanácterák se konečně probral z tranzu. Opětovně se poškrábal na zátylku a nervózně se zasmál. ,,Ne, to ne." To Rega bodlo do srdce, jako nějaký nůž. Okamžitě odvrátil pohled a sklopil hlavu. A jelikož si James všiml toho, jak zle to pochopil, zpanikařil a pokusil se to udat na správnou míru. ,,Myslím tím, že prozatím jsem nic s klukem neměl. Ne, že jsem proti tomu. Sám vlastně nevím, kdo se mi líbí." ,,A vztah?" Odbočil trochu od tématu Zmijozel, potom, co ho jeho poslední slova mírně zahřála u probodlého srdce. James se uchechtl. ,,Momentálně jsem nezadaný." Regulus se pousmál. ,,A ty, kakabusi?" ,,Já jsem taky volný." A to byla slova, na která Dvanácterák celé ty hodiny čekal. Důvod, proč s ním vlastně hrál celou tuhle hru. ,,A na ples?" Zeptal se nevinným hláskem, kterým Rega jen více znervóznil. Jeho slova jej však hlavně velmi zmátla. ,,Co prosím?" Pozvedl jedno obočí, jak v hlavě počítal matematické vzorce a snažil se odhadnout, kam tím míří. James se zhluboka nadechl a posadil se tak, aby k němu byl čekem. ,,Chci říct," usmál se na zmateného Zmijozela, ,,opravdový důvod, proč tu s tebou teď sem, je, že tě chci pozvat na Vánoční ples. A právě proto se ptám. Smím prosit?"

***