Byla již noc a světla ošetřovny už dávno zhasla. V místnosti vládlo ticho, přerušované pouze tichým podřimováním Jamese Pottera, jež po tolika probdělých hodinách konečně propadl spánku. Regulus, na konci řady postelí, však oči zamhouřit nedokázal. Jeho myslí stále běhala slova, jež si odpoledne vyslechl od vlastního bratra, který jej, i přes výzvy, od svého přítele, navštívit nedokázal. Stále stejně zbabělý, jako kdysi, kdy se ještě bavili, jako sourozenci. Přitom byla Tichošlápkova odvaha nezměrná. Stavěl se za své přátele, i když třeba riskoval vlastní život a byl pevně rozhodnut, se v případě, že by byli ohroženi, byl by to on, kdo by se obětoval pro ostatní. A přesto nebyl schopen promluvit na vlastního bratra. Ten, už mu dávno odpustil. Hluboko uvnitř to sice stále bolelo, ale nehodlal jej vinit nadosmrti. Každý den čekal, až se u něho Sirius zastaví a alespoň se zeptá, jak se má, ale nic takového se nedělo. Ani teď, když ležel raněn na ošetřovně, se u něho jeho vlastní bratr nezastavil. A to mu nedovolovalo přestat zírat do tmavého stropu nad sebou a propadnout spánku, stejně jako James, jemuž se zrovna zdálo o Vánočním plese, takže se na jeho tváři držel úsměv od ucha k uchu. Regulus totiž nemohl myslet na nic jiného, než na Nebelvírova slova, jež se týkala jeho. To, co jej totiž přihnalo k slzám, byl fakt, že se za něho postavil sám James Potter, se kterým si nikdy neřekl více slov, než během dne, kdy s ním proseděl celé vyučování. A ani to nebylo moc, když si vzpomněl, jak ustaraně Dvanácterák zněl, mezitím co zvyšoval hlas na Siria, na něhož byl tak nerad ošklivý. I přes to se Zmijozela zastal. ,,Myslíš, že už spí?" Ozval se zničehonic tichý šepot a skoro neslyšitelné našlapování, jež Rega vytrhlo z dlouhého přemýšlení. Zpozornil a v kapse svého dresu se pokusil nahmatat svou hůlku. Jak se pak vyděsil, když zjistil, že ji u sebe přeci nemá a nemůže se tak případně nijak bránit. Se znaněními na jeho těla by navíc vetřelce těžko přepral. Jeho srdce se rychle rozbušilo, jak slyšel, že se kroky přibližují. ,,Nevím,'' ozval se znovu tichý hlas, jež ale zněl rozdílně, od toho prvního, ,,ale James spí." To Rega utvrdilo rovnou ve dvou věcech. Neznámí návštěvníci byli dva a nemířili k Nebelvírovi, nýbrž za ním. Z šepotu však nebyl schopen poznat, o koho se jednalo. Proto si nemohl být jistý, za jakým účelem, k němu dvojice míří. Jeho srdce stále bušilo, jako o závod a blížící se našlapování to jen zhoršovalo. Co teď? Má dělat, že spí? Ptal se sám sebe Regulus, ale odpovědět si nedokázal. Nezbývalo mu nic jiného, než jen čekat, až se závěsy jeho postele otevřou a ukáží se ti, jež se rozhodli porušit školní řád jen proto, aby jej navštívili. To mu sice lichotilo, ale myšlenka na to, že by to mohl být někdo z jejich Famfrpálového týmu, kterému prohrál finále a on by se tak šel pomstít, mu tvořila knedlík v krku. ,,Připravený?" Ozvalo se znovu tiše a Regulus sebou jemně trhl. Byli zblízko. Dokonce to znělo, jakoby už stáli přímo vedle jeho postele. ,,Já ti nevím... Opravdu myslíš, že je to dobrý nápad?" Na to už druhé osobě nikdo neodpověděl. Místo toho se prudce odhrnuly závěsy na pravé straně Zmijozelovy postele. Ve stínu tmavé místnosti rozpoznal černé siluety, jimž však neviděl do obličeje. Ze strachu chytil jednoho z nich za límec košile a přitáhl si jej blíže, což dvojici značně vyděsilo. ,,Si-Sirie?" Vykoktal hned, co poznal jasné rysy obličeje svého bratra, jež na něho vyděšeně třeštil oči. Regulus jej okamžitě pustil a stále ho propaloval zmateným pohledem. ,,Ano, jsem to já, bratříčku," pousmále se zklesle Sirius, jež si rychle upravil límec a nervózně se zadíval na chlapce vedle sebe. Remus jen kývl hlavou, aby jej povzbudil k tomu, co se chystal udělat. Proto sem také přišel. Tichošlápek se totiž rozhodl za svým bratrem zajít, ale nesebral odvahu až hluboko do noci, kdy se potom chopil neviditelného pláště a vzal s sebou Náměsíčníka, jako emoční podporu. ,,Jen do toho. Máte si toho hodně co říct. Já budu u Jamese," obdařil je oba vřelým pohledem a mrkl na Rega, jež jej zmateně pozoroval. Bylo vidět, jak se snažil jej neverbálně zeptat na to, co se tu krucinál dělo, ale Remus jej ignoroval. Místo toho se jen s veselým pískotem otočil a rychlým krokem odešel k posteli, na které ležel jejich spící přítel. Ani ten už se však ve snové říši nenacházel a moc se mu hodilo, že za ním konečně míří nikým nedoprovázený Náměsíčník, jehož se musel zeptat na tolik věcí.
,,No," začal po chvíli nervózního ticha Sirius, když se vzpamatoval z toho, že jej opustila jeho emoční podpora, ,,tak... heh." Nic lepšího ze sebe nedokázal dostat, jelikož jej upřený pohled jeho bratra dělal patřičně nejistým. ,,Proč si přišel, Sirie?" Zeptal se ho Regulus na otázku, jež prostě musela padnout, dříve, či později, ať už Tichošlápek chtěl, nebo nechtěl. I přesto jej těmito slovy jaksi zaskočil. Nechtělo se mu říkat, že v něm Jamesova slova konečně vzbudila odvahu, na vlastního bratra promluvit po tolika letech, kdy se mu vyhýbal, jelikož se bál, že by si to Zmijozel špatně vyložil. Že by z jeho slov pochopil, že jediný důvod, proč tu teď stojí, je proto, aby na něho už Dvanácterák nekřičel. Takto to však nebylo. Ano, nechtěl, aby byl James dál naštvaný, ale především tu byl, protože si konečně uvědomil, že už ta ignorace nemá smysl. Na Regovi mu totiž záleželo neustále a to opravdu hodně, jen dosud nezískal odvahu, mu to sdělit. ,,Já-" začal po chvíli, kdy přemýšlel, jak to zformulovat tak, aby svého bratra nijak neurazil. Ten jej však nenechal ani dokončit větu. ,,Jestli jsi tu kvůli Jamesovi, tak jsi vůbec nemusel chodit-" svraštil obočí a odvrátil od něho pohled. Tichošlápek se však nenechal jen tak odbít. ,,Ne, tak to není. Jsem tu kvůli tobě," zamračil se a posadil se na židli, jež si přitáhl z rohu vedle postele. Zmijozel přimhouřil oči a otočil se zpět k němu. ,,Cože?" ,,Jsem tu, abych se ti omluvil, Regu."
Zatímco si bratři vylévali svá srdce a postupně prohlubovali svou konverzaci, jež se zpočátku táhla pomalu a zdlouhavě, seděl Remus u postele Dvanácteráka, jež po chvíli protrhl ticho a dal mu vědět o tom, že nespí. To chudáka Náměsíčníka patřičně vyděsilo, jelikož si vklidu četl knihu, jež odpoledne nechal Jamesovi na stolečku, aby se nenudil, a tak sebou prudce trhl a rychle ji zaklapl. ,,Dvanácteráku!" Sykl, jak mu hnědovlásek prstem naznačil, aby zůstal potichu. Nestál o to, aby Blackovi zjistili, že nespí, jelikož se hodlal Rema ptát na otázky ohledně jednoho z nich a nehodlal řešit to, že by jej zaslechli. ,,Tlumící kouzlo," promluvil co nejtiššeji dokázal a Náměsíčník po něm vrhl zmatený pohled. ,,Cože?" Pozvedl Remus nechápavě jedno obočí a Janes jen otráveně protočil očima. ,,Máš přeci hůlku, ne?" Náměsíčníkům obličej se rozzářil náhlým pochopením, jak mu konečně došlo, kam tím jeho přítel míří. Bez dalších zbytečných řečí, jež by jen zvýšily šanci k jejich odhalení, vytáhl z kapsi svou hůlku a zašeptal pár slov, jež okolo nich vytvořily magické pole, jež tlumilo veškerá jejich slova. Ani Siriův vycvičený psí sluch tak neměl šanci zaslechnout nic z toho, co si mezi sebou ti dva říkali. ,,Už jsem myslel, že ti to nedojde, Náměsíčníku," ušklíbl se James a jemně se zavrtěl na posteli, jak se pokusil k němu obrátit tak, aby si mohli lépe vidět do očí. Remus jen protočil očima a uklidil svou hůlku do kapsy pyžamových tepláků, jež měl na sobě. ,,Nuže? Co mi chceš říct, tak důležitého, Dvanácteráku?" Založil si ruce na hrudi a více se opřel do opěrky židle. S úšklebkem sledoval Jamese, který se potutelně usmíval a bylo vidět, že pro něho něco má. ,,Jak víš, že je to důležité, Náměsíčníku?" ,,Víš, že je neslušné, odpovídat na otázku otázkou?" ,,V tom případě jsme neslušní oba," uchechtl se James a Remus se zazubil nazpět. ,,No, tak co máš na srdci?" ,,Myslím, že jsem konečně přišel na to, kdo je ten podivný zvěromág."
,,Vím, že po tobě nemohu žádat odpuštění, Regu, ale budu rád, když na mne nebudeš koukat skrze oči," pousmál se Sirius, jak se sklopenou hlavou sledoval ruce ve svém klíně, se kterými si vynervovaně pohrával. Sdrce mu bušilo a byl stále stejně nejistý, jako když se u postele svého bratra poprvé objevil. Jejich konverzace už se za tu dobu posunula dál. Ptal se mladšího na jeho školní léta, o kterých nevěděl vůbec nic a jak se divil, když zjistil tolik nových informací. O většině z toho, co mu Regulus sdělil, neměl ani ponětí. Třeba jeho vztah s Bartym, o kterém se Zmijozel omylem prokecl a on z něho tak jen vynutil detaily, jej udivil tak, že na chvíli jen seděl a strnule zíral na mírně zrudlé tváře jeho bratra. Ten ho však nenechal dlouho v rozpacích a rovnou na něho vychlil to, že ví o jeho poměru s Remem. Po tom už si byli vyrovnaní. ,,Já už ti dávno odpustil, Sirie," chytil jej opatrně za bradu a donutil ho jemně zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Jeho slova Tichošlápka zahřála u srdce, jak se celý roztál a do jeho očí se pomalu hrnuly slzy. Pláč však v úmyslu neměl za žádnou cenu. Stejně, jako jeho mladší bratr, si potom připadal jako slaboch. Jejich matka je totiž vychovala tvrdě. ,,Je dobré, mít tě zase zpátky, bratříčku," řekl ještě předtím, než okolo Rega opatrně ovinul ruce a objal jej. Ten moment byl pro oba nepopsatelný, jelikož od doby, kdy Tichošlápek odešel k Potterovým, ani jeden nevěřil, že by se něco takového mohlo ještě někdy stát. ,,Mám tě rád, Sirie," usmál se do objetí Regulus a zavrtal hlavu do staršího ramene. Tohle byl moment, o kterém snil už léta. Bratři Blackovi znovu pospolu.
,,Cože jsi zjistil?!" Vytřeštil Remus oči, když k jeho uším dolehla Jamesova slova a rychle se narovnal, aby byl k hnědovláskovi blíž. Nevěděl, zda-li více doufal, že se přeslechl, nebo že Dvanácterák opravdu řekl, že již zjistil, kdo je tím tajemným zvěromágem, kterého tak pronásledoval. On moc dobře věděl, že je to Regulus a o to víc se bál, jak na to James zareaguje. Věděl o sázce, jež spole Sirius s hnědovláskem uzavřeli v den jejich utkání s Havraspárem, takže mu naháněla o to větší strach myšlenka na to, že si je Dvanácterák moc dobře vědot toho, že Zmijozela musí pozvat na Vánoční ples. A toho se Remus obával. Nechtěl, aby byl Regulus zklamaný, jelikož věděl o jeho citech pro Nebelvíra, jež by mu byl schopen v onen večer dát falešné naděje a zlomit mu tím, už tak dosti polámané, srdce. ,,Identitu toho zvěromága," ušklíbl se hrdě James a pozoroval svého vyjeveného přítele. Ten se opravdu nepřeslechl. Dvanácterák ukončil svou sázku. ,,Kdo to tedy je?" Protrhl po chvíli tíživé ticho Náměsíčník a napjatě čekal, co jaké jméno z něho nakonec vypadne. ,,Nejsem si jistý. Proto tu se mnou taky sedíš," napínal ho dál s úsměvem od ucha k uchu James a sledoval jeho zmatenou grimasu. ,,Jak to myslíš?" ,,Vím, že jsi si s ním blízký. Pustil si ho k sobě o úplňku, musíš mu věřit," objasnil mu ihned Dvanácterák. Remus jen chápavě pokýval hlavou a přitom se proklýnal za to, že Rega nenapomenul více a on za ním tak stejně šel a nechal se možná odhalit. ,,Scházíte se někde potají, co?" Pozvedl laškovně jedno obočí, čímž uvrhl Náměsíčníka do rozpaků. Těkal očima z jeho obličeje na ruce ve svém klíně, kde vynervovaně svíral knihu. Nemohl Dvanácterákovi říct o jejich tajných setkáních na Astronomické věži, ale podivný pocit mu našeptával, že o tom již stejně ví. ,,Nejsem hlupák, Náměsíčníku. Všiml jsem si, že mi v noci mizí Neviditelný plášť. A ty jsi rozhodně nebyl ve své posteli." Remus polkl. James byl chytrý, o tom nepochyboval, ale že by jej odhalil tak rychle? Zřejmě by ho neměl tolik podceňovat. ,,A v knihovně jste se určitě potkávali taky. Nemysli si, že jsem nenašel tu knihu s černým obalem, jež na sobě měla kocouří chlup," uchechtl se hnědovlásek, který se cítil tak dobře, s vědomím, že má pravdu. Remův obličej mu totiž prozradil více, než jakákoli slova. ,,To ho taky prozradilo. Stejným obalem měl totiž pokryté učebnice." Náměsíčník překvapeně zamrkal a zvedl k němu hlavu, načež s ním navázal oční kontakt. Teď už mu bylo jasné, že James sázku opravdu vyhrál. Nebyla tu šance, že by se mýlil. Teď už ne. ,,Regulus Black. To on je tím tajemným zvěromágem, kterého jsem se snažil odhalit."

***