Každé sebevětší vnímání reality bolelo více, než kdy jindy. Ležela jsem na silnici. Uprostřed noci. Nad mou hlavou bylo rozseto tisícero hvězd. Všechny mě sledovaly. Upíraly na mě své pohledy. Ale v tu chvíli mi připadalo, jakoby pro mě hvězdy nic neznamenaly. Jakoby se dnes objevily jen proto, aby mi ještě více přitížily. Slyšela jsem blížící se auto. Jeho světla mě ozařovala. Zvuk motoru se rozezníval po celé, opuštěné ulici. A já v tu chvíli nechtěla nic jiného, než umřít. Bylo tak blízko, ale stále mě nevidělo. Bylo by to tak snadné. Jsem jen krůček od konce. Od konce všeho. Ale ještě není ten správný čas. Rychle jsem vstala a přesunula se na chodník. Auto prosvištělo kolem mě bez jediné známky, že by řidič postřehl mou přítomnost.

Vždy jsem litovala, když jsem propásla další možnost všechno ukončit. Ale byla jsem moc zbabělá. Byla jsem až příliš vystrašená z toho, co by se mohlo stát, kdybych to udělala.

''Ahoj Riley.'' Ozval se za mnou drzý a velmi, opravdu velmi sebejistý hlas. ''Tušil jsem, kde tě najdu.'' Zasmál se a já věděla, že tohle nedopadne dobře. ''Nějak jsem se ti zapomněl představit, takže jsem se rozhodl, napravit to. Ale jestli mě nechceš naštvat, tak se na mě okamžitě otočíš.'' Nechtěla jsem mu coby jen pohlédnout do tváře. Jen z pohledu na něj mě chytal amok a já měla chuť buď zabít jeho, nebo sebe. Ale přesto jsem k tomu byla jeho silnou paží a velkými svaly doslova donucena. Můj žaludek se několikrát otočil, když jsem jeho tvář opět spatřila. Hnusil se mi. Hnusilo se mi na něm vše a to jsem neměla ani tu možnost poznat jeho jméno.

''Jsem Steve.'' Mrkl na mě. Měla jsem šílené nutkání pokrčit rameny, ale znovu se projevila má zbabělost a já na něj jen zarytě, očima, které skrývaly více nenávisti, než si kdekdo umí představit, zírala. V krku se mi vytvořil obrovský knedlík. Nebyla jsem schopná ani dýchat. ''S Alexem si to zahrála dobře.'' Uznal a věnoval mi svůj posměšný úsměv, kterým mi více a více snižoval sebevědomý. ''Nečekal jsem, že ti to půjde, až tak dobře.'' Opět na mě mrkl. Nesnášela jsem na něm i to proklaté mrkání.

Chvíli jsme jenom tak vedle sebe seděli na chodníku a já si myslela, tedy spíše doufala, že teď už na mě nepromluví, že alespoň na chvíli mi dá pokoj. Ale pak se naklonil ke mě a zašeptal něco, co mi vyrazilo dech, zastavilo srdce a opětovně promíchalo všechny orgány. ''Polib mě.'' Vyděšeně jsem na něj hleděla. Byla jsem si jistá, že tohle jednoduše nemám šanci zvládnout. 

Zřejmě si všiml mé záporné odpovědi, která musela z mých očí doslova vyzařovat. ''Vím, kde Alex bydlí a taky vím, že stojí jen pár metrů od nás. A já nemám nejmenší problém, zbít ho tady a teď.'' Jeho hlas byl tak tichý, děsivý. Po celém těle mi nahnal husí kůži. Stále jsem se nehýbala ani nemluvila. Ale tentokrát musel poznat, že mi na Alexovi záleží. Naklonil se k mým rtům. Už jsem se ani nesnažila ovládat slzy. Začaly mi stékat po tvářích. Steve byl tak blízko, až jsem po několika vteřinách ucítila jeho rty. Věděla jsem, že to jednoduše musím vydržet. V hlavě jsem si stále opakovala Děláš to pro Alexe, jenže to ani v nejmenším nepomáhalo.

Otevřela jsem oči. Steve obmotal ruku kolem mého pasu. Snažila jsem se to nevnímat. V té tmě, kde vše bylo viditelné jen v blízkosti všudypřítomných, pouličních lamp jsem uviděla siluetu. Viděla jsem vlasy rozčepýřené kolem jeho hlavy a výrazné oči, které zářily. Ale nezářily štěstím tak, jako ještě před pár dny. Všechno mě to tak neuvěřitelně ničilo a já si byla jistá, že to Steve věděl a náležitě si to užíval. ''Riley.'' Zašeptal Alex. Možná se mi to jen zdálo. Možná se mi dostal už i do mozku. Možná... Ale ten zlomený hlas, byl tak reálný.

Když Alexova silueta zmizela, Steve se ode mě konečně oddálil. Na rtech se mu pohrával šibalský úsměv. Tváře jsem měla od slz. ''Takhle vlhký líbání jsem jaktěživ nezažil.'' Zasmál se své vlastní narážce. Ale mě to nepřipadalo vtipné. On mi nepřipadal hezký, i když si určitě musel myslet, že hezký je, jinak by totiž nenosil ten sebevědomý úsměv. Nepřipadal mi ani vtipný. Byl to pro mě člověk, jehož samotná existence se mi nechutí.

''Hezky se vyspi.'' Zašeptal a dal mi pusu do vlasů. Když se jeho ruka dotkla mého zadku, měla jsem chuť mu jednu přivalit, jenže kdybych to udělala, vrátil by mi to v mnohem větším měřítku. Měla jsem, co dělat, abych nepropukla v palčivé vzlyky, které se snažily dostat z mých úst. Držela jsem je na uzdě, jak jsem jen mohla. Ale když Steve odešel. A já tam zůstala naprosto sama. Jen a pouze s hvězdami, které stále bděly. Nevydržela jsem to. Sesunula jsem se na zem. Vzlykala jsem. Nahlas jsem vzlykala. A bylo mi absolutně ukradené, že mě může kdokoliv slyšet. Bylo mi ukradené, co by si o mě mohl pomyslet. Teď jsem tu byla jen já, hvězdy a moje srdcervoucí vzlyky, jež mi místo úlevy přinášely jen více bolesti.

***

Kdybych řekla, že jsem přes všechnu tu bolest neusnula, lhala bych. Kdybych řekla, že jsem se probudila s další dávkou bolesti a chuti k pláči, lhala bych. Probudila jsem se naprosto... prázdná. Bez jediné kapky strachu. Bez bolesti. Mimo realitu. Mimo všechny bolestivé věci, které se mi v poslední době dějí. Nic z toho jsem nevnímala. Byla jsem bez emocí, bez bolesti, bez čehokoliv, co by mi dávalo najevo, že jsem stále v tom samém světě.

Při pohledu do zrcadla jsem se možná měla zděsit té osoby, jež na mě zírala. Ale ani to se nestalo. Nepokoušela jsem se ani zakrýt, jak mizerně se cítím a tudíž i vypadám. Poprvé jsem si nenasadila tu masku, jež mou tvář celé ty roky zatěžovala. Neusmála jsem se ani na mámu, která dnes vypadala tak šťastně. A já ji tu náladu očividně zkazila. Ale to mi bylo taky jedno. Chtěla jsem zase cítit. Alespoň tu bolest když už nic jiného. Jenže jak se v poslední době na mě začalo vše sypat jako obrovská lavina, co mě pohltila do svých ledových spárů, nevydržela jsem to. Byla jsem zahrabaná tak hluboko, všechny nepříjemnosti mě obklopovaly a zevnitř zabíjeli. A já již ztratila naději, že někdo přijde a podá mi pomocnou ruku, protože mi bylo jasné, že nikdo nepřijde a že tu zůstanu sama, navždy. Navždy pohřbena v lavině nepříjemností.

Lidé, kteří kolem mě chodili, dělali, že mě nevidí. Předstírali, že kolem nich nechodí někdo, kdo vypadá na první pohled tak zlomeně, zničeně. A ačkoliv jsem byla na lidskou sobeckost zvyklá, vždy mě dokázala překvapit její nekonečnost. Ani jsem nečekala, že by se ke mě někdo přiřítil a začal se mě vyptávat, co se mi stalo, že vypadám tak sklesle. Ani ty soucitné pohledy jsem nečekala. Vlastně ani nevím, co jsem čekala, když jsem se od lidí nikdy ničeho dobrého nedočkala. A byla jsem si jistá, že se ani nikdy nedočkám. Ale přeci se objevilo něco respektive někdo, kdo všechny mé předpoklady narušil.

*************
Lidi, neptejte se mě, co se mnou je, protože já to nevím :D
Dva dny za sebou nová kapitola... *.*
Snad se ale líbila :3
Psaní se neobešlo bez několika dalších slz, ale co já bych pro vás neudělala :D
Omlouvám se za chyby ;D
Mějte se :3
Viky ^•^