''Začala to, když mi bylo dvanáct. Byla jsem malá střelená holka, která měla spousty přátel, a její život naplňoval věčný smích. Jo, je těžký na to jen vzpomínat, ale usmívala jsem se stále, dokonce i ze spání, a smála jsem se každé kravině, co kdo řekl. Byla jsem prostě normální. A jednou jsem čekala na mámu. Byl večer a slunce akorát zapadlo. Byla jsem na kamarádčině oslavě v jedné cukrárně za městem. Všechny moje kamarádky, až na Lis, už odešly a my tam zůstaly sami dvě. Tak jako vždy jsme se smály a brebentily o všem, co nám přišlo na jazyk. Lis byla úžasná kamarádka.'' ''Byla?'' Zeptal se zničehonic Alex a já jen němě přikývla, stěží popadající dech.

Ale pokračovala jsem. ''Celý ten ráj, celý ten můj šťastný a veselý život se v jednom okamžiku rozsypal. Prostě člověk se chvíli nedívá, jen malou chvíli nedává pozor a najednou je všechno fuč. Přišel k nám kluk. Bylo mu tak šestnáct, sedmnáct a začal říkat, že nám chce ukázat něco naprosto kouzelného. Říkal, že dostal dva poníky a chce se o tu radost s někým podělit. Ale možná jsme byly malé, ztřeštěné a bláznivé, ale nebyly jsme naivní. Pamatuji si ty dva prázdné blyštivé smaragdy místo jeho očí. A ten ďábelský úsměv. Byl šílený. Byl to blázen. Zničil mi život.'' Vykřikla jsem. Znovu jsem nemohla dýchat. Jakoby kyslík najednou došel. Před očima se mi mlžilo. A najednou jsem upadla do pohlcující temnoty a nebylo nikde nic. Všude bylo nelidské prázdno a já mohla slyšet jen ten ďábelský smích, který mě pronásledoval, až mě nakonec lapil.

''Riley, musíš se probudit. Poslouchej mě. Já jsem tady. Já tě ochráním!'' Křičel hlas nade mnou. Ale znělo to jakoby tlumeně. Jako bych se topila pod hladinou temnoty a jen marně natahovala ruku pro záchranu. ''Riley, vrať se!'' Křikl znovu a mě někdo vytáhl zpod té hladiny a já se mohla nadechnout. Rozkašlala jsem se. ''Riley, co je to s tebou?'' Přitáhl si mě Alex k sobě. ''To nic není.'' Špitla jsem. Ale oba dva jsme si byli vědomy, že to není nic, ale spíš příliš. Byli to ty nesnesitelné stavy úzkosti, které se mi po tolika letech začaly vracet v takovém měřítku. ''Musím ti to doříct.'' Rozhodla jsem se. ''Ne. Ubližuje ti to.'' Naléhal Alex s obličejem promočeným od slz. ''Ne, Alexy. Musím se tomu postavit. Statečně.'' Viděla jsem tu nerozhodnost v jeho tváři a to, jak přemýšlel, protože se o mě bál.

''Nechci, aby se ti tohle dělo.'' ''Prosím, jen poslouchej dál.'' Naléhala jsem dál. ''Fajn.'' Řekl a já doslova cítila, jak nerad to dělá. ''Nechtěly jsme s ním jít. Ale byl starší a mnohem silnjěší. Nezmohly jsme vůbec nic, když každou z nás chytil za paži a kamsi táhnul. Obě dvě jsme se vzpíraly a snažily se mu všelijakými způsoby utéct, ale byl pevný a bezcitný, jako skála. A pak ho Lis kousla. Do krve. A to ho vyprovokovalo natolik, že ji nejdříve odhodil a potom ji vpíchl injekční stříkačkou jakousi drogu. Začala sebou škubat a z pusy ji tekla pěna. A on ji prostě vzal a šel dál. Mě stále držící za paži a ji nesoucí, jako kus masa přes rameno. Připadalo mi to jako věčnost, když nás vedl do té opuštěné budovy, ale při tom to musela být jen pár minut.'' ''Počkej.'' Chytl mě Alex za ruku a já si teprve pak všimla, jak je můj dech šíleně rychlý. Snažila jsem se urychlit. I Alex se mě snažil uklidnit. A ono to pomáhalo líp, než cokoliv jiného.

''Je to dobrý.'' Usoudila jsem po několika minutách, rozhodnutá znovu pokračovat. ''Přivázal nás tam. Provazy k jedné železné konstrukci nějaké rozpadlé postele, pevně připevněné k zemi. Lis byla stále mimo. Škubala sebou a sem tam dokonce vykřikla. Chvíli jen seděl naproti nám a vesele nás sledoval. Byl tak šťastný, že může někomu ubližovat. A pak, jakoby se mu v hlavě vytvořil plán. Samou radostí snad i nadskočil, co si tak vzpomínám. Byla jsem vystrašená. Nebyl to takový ten 'normální strach. Byl to strach o život a to je něco mnohem děsivějšího. Vzal Lis a přivázal ji za ruce tak, že se nohama ani nedotýkala země. Odněkud vytáhl nůž. Chtěla jsem začít ječet, chtěla jsem utéct, nebo zachránit Lis a až pak utéct. Ale nemohla jsem. Byla jsem příliš vystrašená na to, abych řekla jediné slovo. Do teď si naprosto přesně pamatuju tu větu, co řekl. Každé jedno slovo se mi zarylo do paměti a ať se snažím, jak se snažím, nemůžu to dostat z hlavy. 'Jestli z ní jen na chvíli spustíš zrak, přejedu tímhle dokonale naostřeným nože po její krční tepně.' Snažila jsem se na ni dívat. Řezal ji. Krev ji stékala po rukách a po nohách a po břichu. Každá rána byla dost hluboká na to, aby cítila neskutečnou bolest, ale žádná nebyla tak hluboká, aby ji zabila.'' Znovu jsem mlčela. Neodvážila jsem se pohlédnout Alexovy do očí a tak jsem jen tiše zírala na svoji ruku, kterou Alex tou svou hladil.

''Ale pak...'' byla jsem zase po několika chvílích odhodlaná pokračovat. ''...pak jsem to nevydržela. Lis se začala probouzet. Křičela bolestí. Z úst ji tekla krev a byla pohlcená v nekonečné agonii. Odvrátila jsem hlavu, ale jen na setinku. Jenže on si toho všiml a podřízl ji. Krev stříkala všude kolem. A Lis byla... mrtvá. Potom přešel ke mě. Byla jsem paralyzovaná tím strachem a vším, čeho jsem právě byla svědkem. Už jsem ani nevnímala, když mě znásilnil. Prostě jsem jen zavřela oči a plakala a plakala a plakala.'' Teď jsem taky jen plakala a plakala a plakala.

''Potom jsem začala trpět těmito stavy. Nesnesitelné stavy úzkosti. Několik měsíců jsem byla zavřená na psychiatrii. A když jsem potom šla ulicemi anebo chodbami školy, všichni si na mě ukazovali a šuškaly si. Proto jsme, v den mých třináctých narozenin z města odjeli. A i když jsem nechala všechny za sebou, ta noční můra, kterou jsem zažila, mě pronásledovala jako vlastní stín. Kdykoliv jsem ve svém životě našla jen krapet světla, ten stín se objevil s ním a nedovolil mi udělat krok vpřed ani vzad. Nevrátila se mi má důvěra k lidem. Uzavřela jsem se do sebe a nikomu jsem o tom neřekla. Ten strach mě doslova svázal. Byla jsem jeho loutka a on mě ovládal, jak se mu zachtělo.'' Dořekla jsem a schoulila jsem se Alexovy do náručí. Tiskl mě tak pevně, jakoby se bál, že bych mu snad mohla protéct mezi prsty.

''Je mi to tak líto.'' Zašeptal a já cítila, jak mu stékají slzy po tváři. ''Nemohl si to vědět.'' ''Ale.'' ''Ne, Alexy, už nic neříkej. Jsem strašlivě moc ráda, že tu se mnou jsi a to je to jediné, na čem mi teď záleží.'' Pohladila jsem ho po vlasech a přitiskla ho k sobě ještě pevněji.

******
Tak teď už víme, co se Riley stalo :0
Měla to těžký holka :'(
Je to trochu masakr, za což s omlouvám, ale takhle s tím jsem spokojená ^^
Děkuju za vaši podporu ❤❤❤
Viky ^••^