''Mohli jsme být alespoň přátelé.'' Začal Alex, když překročil tu vzdálenost, která mezi námi do poslední chvíle byla. Hleděla jsem mu do očí. Provinilost mě zevnitř doslova užírala, ale já se i přes to nemohla od pohledu do jeho očí odtrhnout.

Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nebyla jsem schopna slova. Nevěděla jsem, co říct, přes to, že tu bylo tolik věcí, co jsem měla na srdci a co jsem mu říct chtěla. Bohužel, žádná nebyla vhodná. Jak člověk vlastně pozná, co je v jakou chvíli vhodné? Je to lidský pud? Vlastnost? Možná není vhodné nikdy nic, anebo je vhodné vždycky všechno.

''Hvězdy jsou pro mě přítěž.'' Zašeptala jsem tím nejtišším hláskem, jaký jsem byla schopna ze svých úst dostat, ale i tak se mi zdálo, že to slyšelo, nebo mohlo slyšet, až moc lidí. Připadalo mi, že každý poslouchá vše, co se šustne.

''Přítěž?'' Pozvedl nechápavě obočí Alex. Nic nechápal, ale přesto mě chápal až příliš. Všechno kolem mě si tak nesnesitelně protiřečí.

Jen jsem kývla. Nic nedávalo smysl. Nic v tuto chvíli snad ani nemělo dávat smysl. Ten proklatý vítr, co si pohrával s mými vlasy, byl nesmyslný. Sluneční žár pro mě ztratil význam. A hvězdy, které mě tu opět nechaly samotnou, byly bezvýznamné, nicotné tečky, které si myslely, že by nás mohly svým světlem vést. Odpřisáhly se, že nám nikdy nedovolí, ztratit se. Že nás jejich záře vždy a všude povede. Jenže nic z toho se nestalo. A já bloudila a ztrácela se čím dál tím víc.

Vše bylo tak nesmyslné. Až na jednu věc. Na věc, která by pro mě měla být jako jediná bezvýznamná, byla to, co bych vyměnila za všechny hvězdy i sluneční zář. Alexova přítomnost pro mě bylo to jediné, co mi v tuto chvíli dávalo smysl. Děsilo mě to. Děsilo mě, že pro mě znamená víc, než cokoliv jiného.

''Riley?'' Zakroutila jsem hlavou a opět se začala soustředit na jeho oči, které zářily. ''Huh, ano?'' ''Jak si to myslela?'' ''Co jsem jak myslela?'' Nechápala jsem. Možná chápala. Nevěděla jsem, jestli chápu. Nevěděla jsem absolutně nic. ''Hvězdy. Tvrdila si, že jsou pro tebe to, co tě drží nad vodou. Proč je tomu jinak?'' ''Všechno je jinak, všechno se mění, i přesto, že je to stále stejné.'' Mumlala jsem, sama nechápajíc vlastní slova. ''Proč si to udělala?'' Ozval se znovu Alex, čímž mě vyrušil z mých filozofických rozumů. Jeho naštvaný hlas byl pro mě doslova hrůzostrašný. Ruce jsem spustila podél těla a na místě strnula. Připadala jsem si jako socha. S kamenným srdcem. Bez života.

''Nechtěla jsem. Ale nešlo to jinak.'' Šeptala jsem. Alex se chystal na mou odpověď zareagovat, ale mě v tu ránu zaplavila tak šílená vlna vzteku, že jsem to jednoduše nemohla zadržovat. ''Všechno se hroutí. Můj život se rozpadá. Každý, kdo má s mým životem byť jen něco málo společného, tak ho trhá na ještě menší kousíčky. Úplně každý. Už jsem ale přišla na to, že nejsem neviditelná. Jen mě vidí, když se jim to hodí. Jen tehdy, kdy se nudí a mají chuť můj život ještě více zničit. A víš co? Ty to děláš taky. Mučíš mě.'' Vydechla jsem. Vztek ustoupil. Nahradil ho strach. A provinilost. Za všechno, co jsem udělala.

Před očima se mi zatemnilo. Ale jen na milisekundu. Alex se ke mě nahnul, aby zabránil pádu, který se neúprosně blížil. Jeho ruce se natahovaly. Vše se zpomalilo. Alexovy oči plné děsu mě ozářily. A já si v tu chvíli nepřála nic jiného, než padnout do Alexovy náruče. Cítila bych se jako princezna a Alex by byl můj princ na bílém koní, který by nám společně pomohl zmizet od všech těch problémů.

Zkurvený provázky. Proběhlo mi hlavou před tím, než jsem se v poslední chvíli odvrátila a pocítila jsem chladnost a hlavně tvrdost chodníku, na kterém jsem celou vahou přistála. ''Riley.'' Zakřičel, ale to jsem se přes všechnu tu bolest, již stihla zvednout a utíkat. Co nejdál ode všeho. Co nejdál od Alexe, jehož přítomnost mi byla přítěží i oporou. Po krku po stékal pramínek krve. Moje noha vypovídala službu, ale já i přes to běžela dál. Protože provázky dokáží vše.

Dokulhala jsem domů. Byla jsme vyčerpaná, ale nohy nehodlaly povolit, dokud se neocitnu v bezpečí domova. Když jsem rozrazila dveře, jediné, na co jsem myslela, byl strop, který tam na mě jisto jistě čekal. Byl to strop, bylo mi jasné, že tam na mě čekat bude.

Dopadla jsem na postel. Tělem mi projela bolest, která by se mi za normálních okolností mohla zdát nesnesitelná, ale tohle nebyly normální okolnosti.

Myšlenky se na mě nahrnuly a já byla - tedy myslela jsem si, že jsem byla - připravena je všechny protřídit. Nad každou se pozastavit. Přemýšlela jsem o Stevovi, kterého jsem dneska neviděla a snad ani neuvidím. O jeho bezcitných očích. O Alexovy. O jeho krásném úsměvu a o očích, co mě poslední dobou neustále propalují. Nešlo to vytěsnit. Nemohla jsem se zbavit těch myšlenek na něj.

A když se mi to konečně povedlo, přišly myšlenky, které byly snad tisíckrát horší. Došlo mi, že oni možná nebudou ta přítěž, co se snaží zničit život mě. Možná jsem tady jednoduše navíc. Jsem jen tvor, který zcela zbytečně zabírá místo na až přespříliš malé planetě. Snažím se tu udržet. Získat význam. Jakýkoliv. Jenže žádný nenalézám a jen se mi kousek po kousku odhaluje to, jak zbytečná jsem a že tu tak akorát překážím. Kradu kyslík lidem. Lidem, co jsou užiteční. Hvězdy, Alex a ani Steve není ta přítěž. To já. Zacláním. Už příliš dlouho. 

************
Trvalo to dlouho, protože psát tady je hrozně obtížný :D
Ale máte to tady 👌 :D
S Riley to jde z kopce a jestli vás zajímá, jestli mě baví ji trápit, tak ano :D
Mám toho pro ní ještě hodně nachystanýho a nejsem si jistá, jestli všechno zvládne o.O
Víc nebudu prozrazovat :D
Omlouvám se za chyby ;D
Mějte se :3
Viky ^•^