Několik dalších týdnů probíhalo vcelku stejně. Všichni lovci byli jako na trní, jelikož se nic v jejich znalostech o anomáliích nedělo. Vše pokračovalo jako předtím - pořád byla veškerá aktivita podsvěťanů snížena na minimum, i když se Magnus snažil všechny své přátele dopovat svým lektvarem, který celý proces zvrací. Vše šlo postupně a pomalu do kytek, a tak to dopadalo i na psychiku celého kolektivu.

Seelies se uzavírali do svého královstvý ještě víc jak předtím a odmítali jakoukoliv spolupráci anebo byť jenom podávání informací jakémukoliv druhu. Upíři zase začali na stínolovce tlačit, stejně tak jako i mágové nakolik se báli o své životy.

Damon seděl na posteli a přemítal, kdy posledně se cítil tak na dně. Všechno se hroutí, všem jim hrozí záhuba anebo postupné vymírání - a nejhorší na tom všem je, že Damonovi by to bylo všechno jedno. Ať si klidně umře, ať všichni vymírají - on se o to absolutně nezajímá. Jenomže od doby, co má Aleca, má pocit, že změknul. Ale jenom ohledně něj. Nikdo jiný ho pořád nezajímá, ale stačí jeden skleslý povzdech od jeho miláčka a hned ho balí do měkké deky a ptá se ho přihlouplým hlasem co se stalo, jenom aby ho rozesmál.

"Bože...jsem patetický." řekl si. Byla to však pravda. Nejvíce ho bolelo, že zde nejspíš nechá Aleca samotného, až ho jeho roky doženou. A to nechce. Strávil s ním až moc málo času na to, aby byl připravený ho nechat jít.

Musí ho vidět. To byl taky důvod, proč se zvedl a šel institutem až k Alecově nové pracovně. Míjel množství lovců stínů ve velikém časovém presu. Evidentně od vyhlášení krizové situace všichni dělali, co mohli. To teď však nebylo důležité.

Vstoupil tiše do místnosti a podíval se na černovláska sedícího za stolem nad štosem papírů a se zapnutým počítačem, který osvětloval jeho obličej. Byl tak zažraný do přebíhání očima ze stránky na počítač, že si ani nevšiml příchodu jeho přítele. Damon se postavil za něj a objal jej kolem ramen. Alec sebou vystrašeně trhnul ale hned jak si uvědomil, že je to jen jeho přítel, uvolnil se a frustrovaně vydechl. Opřel se do jeho objetí a papíry položil.

"Ahoj..."

"Hmm...ahoj."

"Máš toho hodně?" zeptal se Damon, i když odpověď vlastně znal, a tak si sám přišel trochu hloupě.

"Och ano, je toho dost a já pořád nedokážu přijít na důvod toho všeho. Těch informací je tady tolik a všechny vytvářejí různé obrazce a dohromady nic z toho nedává smysl. Jednoduše nedokážu přijít na důvod a pak o řešení nemůžu zatím ani snít."

"To nic zlato, jsem si jistý že to dáš." řekl Damon a políbil ho do vlasů. Byl si zcela jistý tím, že to zvládne. Alec je nejlepší, když to nezvládne on tak pak nikdo.

Alecovi Damonova přítomnost prospívala. Cítil se lépe a mnohem odpočatěji, když se Damon objevil. Už mu z toho všeho šla hlava kolem. Téměř vše bylo v normě, a to co ne, byli vždy jenom drobné výkyvy způsobené změnami v zemské atmosféře, a ne ničím jiným. Ze všech těch čísel mu a údajů mu už šla hlava kolem, a tak si nebyl jistý, zda je vůbec předmětné pokračovat.

"Jestli tě tu vyrušuji, tak už půjdu, jen jsem tě potřeboval vidět."

"Proč?"

"Ale, přemýšlel jsem o tom všem, a tak a já ani nevím, prostě jsem tě potřeboval držet v náručí. Aby se cítil lépe víš? A tak nějak se ujistil, že i tobě je dobře."

"Jo, docela tě i chápu. Všechno tohle už mi leze až ušima, avšak když si tu ty cítím se lépe." usmál se Alec na svého přítele a políbil ho na bradu, kterou měl jako jedinou v dosahu bez zbytečného natahování krku.

"Rozumím, jeden na druhého evidentně reagujeme dost-"

"Počkej počkej počkej!" řekl Alec a soustředěně se zadíval na obrazovku počítače. Asi minutu bylo ticho, než se prudce zvedl a vyběhl z místnosti. Damon ho už jen slyšel z chodby, jak volá na Jace a Clary. Utíkal proto za ním, jelikož ho zajímalo, co se to děje.

"Jace, Clary – asi to máme. Najděte Isabelle a za pět minut se setkáme plně nastrojení u dveří."

"Alecu a co se vlastně děje?"

"Našel jsem výkyv v magnetické rezonanci z opuštěné budovy na Manhattnu. Musíme rychle tam, dokud to nepřestane. Možná že tohle je to, na co jsme tak dlouho čekali." pověděl a utíkal co nejrychleji ke zdi se zbraněmi. Několik dýk si uložil za opasek, do bot, do bundy, za opasek si dal i dva meče a na záda si dal svůj luk i se šípy. Do jedné ruky vzal kuši i s šípy do ní a natáhl ruku k Damonovi.

"Předpokládal jsem, že budeš chtít jít s námi."

"Tak to si teda uhodl lásko." zašklebil se Damon. "Před odchodem si ale dám Magnusův lektvar a pro jistotu si dám malou ampulku do kapsy, abych náhodou nezklamal." usmál se pak a rychle odběhl do jejich pokoje. Lokl si z lektvaru a ampulku hodil do kapsy, přesně jak i řekl. Když se k Alecovi vrátil, stál tam už i s Isabelle, Clary a Jacem.

"Tak jdem na to lidi! Ať už je to za námi!" řekl Jace a společně se všichni vydali na Manhattan. Kráčeli ulicemi New Yorku a pomalu a co nejvíce nenápadně se blížili k budově s jejich cílem. Čím blíž byli, pořád silněji cítili duševní tlak a impulzy, které je všechny oslabovali.

Napětí by se dalo krájet. Nikdo z nich nemluvil, protože se ani jeden neodvážil. Právě se nacházeli v budově, kde se všechno odehrává - neboli ve středu dění. Z patra nad nimi se ozývali hlasy. Oba mužské. Jeden rozzlobený a druhý taky křičel.

Všichni se pohlédli do očí a když Alec přikývl, pomalu se rozešli nahoru po schodech. Hlasy sílili a k tomu se přidalo i elektrické praskání. Když dorazili před dveře, za kterými se nacházeli jejich protivníci, Alec se podíval přes škáru dovnitř. Prsty pak naznačil 15. Uvnitř se nacházelo 15 lidí, no už od pohledu bylo jasné, že hlavní strůjce toho všeho, je blond mladík s modrými oči, kolem kterého byli všichni seskupení jako supy.

(Btw, jméno tohohle cukrouše je Neels Visser 😉)

"Takže pánové! Mě nezajímá, že je to obtížné a pomalu nemožné! Urychlíte ten stroj, nebo bude opravdu zle!"

"Pane Natanieli, zkoušeli jsme vše, ale nedokážeme urychlit proces otravy vlnami. Elektricko - magnetické vlny nejsou dostatečně silné na to, aby pracovali tak rychle jako když vpíchnete jed přímo do žíly."

"Nemám čas otrávit celý svět takhle! Nezajímá mě to!"

"Ale pane-!"

"Teď mě všichni dobře poslouchejte! Já, Nataniel Roggers, vám slibuji, že se zanedlouho zbavíme všech démonů a podsvěťanů na světě. Všichni tady máme společný cíl, takže nerozumím, proč se tak loudáte." mluvil pomalu a klidně, i když vnitřně úplně vřel.

Alecovi stačilo, co právě slyšel. Kývl na své společníky a tiše se vydali pryč. Proti tak silné přesile neměli absolutní šanci, i když byli jedni z nejlepších. Moudřejší bylo jen poslouchat. Teď už Alec ví, koho přesně hledají a že by si měli pospíšit.