Bylo asi sedm hodin, kdy jsem se rozloučil s Ivy a odešel domů. Procházel jsem pustými, tmavými, ale přesto tak známými ulicemi s rukama v kapsách džínů. Ani jsem nijak nespěchal. A kam bych taky měl? Doma mě čeká jenom matka s Biancou, ale ty mě tam tak brzo nepotřebují.

Nakonec jsem se rozhodl, že si udělám ještě maličkou odbočku na pláž. Miluju to tam. Miluju vlny, miluju písek, miluju palmy, miluju ten pohled. Je to nádherný, mohl bych tam trávit dny a týdny, prostě sedět na pláži a sledovat, jak mi vlny omývají bosé nohy. Nikdy bych se odsud nedokázal odstěhovat. Miluju to tady. Narodil jsem se tu, žiju tu. Patřím sem. Middletown má svoje kořeny pevně omotané kolem mého těla.

Když jsem dorazil na to úžasné místo, konečně jsem mohl pořádně vypnout. Nemyslel jsem na nic, jen na vlny. Žádná škola, žádné Elliiny pravidla, žádná popularita. Jen ty perleťové vlnky, které dosahovaly dál, než normálně - byl večer, a ten znamená příliv. Doběhl jsem asi tak metr od místa, kde nejdelší vlny omývají břeh a sundal jsem si tenisky i ponožky. Bezstarostně jsem vběhl do vln, bylo mi jedno, že si ocákám oblečení a že budu mít všechno slaný.

Stál jsem ve vlnách asi deset minut a absolutně se poddával moři, když jsem zaslechl nějaké hlasy. Byly to výkřiky, smích a nadšené chichotání nějakých lidí. Otočil jsem se za nimi - ano, byli tam. Opravdu, asi 100 metrů odemě byl rozdělaný táborák a kolem něj skupinka možná teenagerů - nemusel jsem je ani dlouho pozorovat, abych zjistil, že jsou opilí. Nikdy jsem nebyl opilý, blesklo mi hlavou, jenže pak mě okamžitě napadlo, že i kdybych sebral všechnu odvahu, co mám, a šel bych se k nim přidat, nikdy bych se nemohl takhle opít. S cizíma lidma, když na to nejsem ani připravený? Ne. To fakt není zážitek, který bych potřeboval.

Jedna z těch osob, nějaká menší žena nejspíš, se zvedla a s lahví v ruce se začala potácet pláží mým směrem. Neměl jsem strach, že by se něco stalo, protože i kdyby došla až ke mně - o čemž jsem pochyboval - tak by vzdálenost mezi námi byla stále tak 15 metrů.

Jenže jsem vůbec nečekal, co ta osoba udělá. Když byla vzdušnou čarou ode mě tak 30 metrů, zamávala na mě flaškou a zvolala: "Hej! Pojď za mnou!"

Otočil jsem se, jestli nekřičí náhodou na někoho jiného, ale za mnou nikdo nebyl. Vůbec, nikdo nebyl na téhle části pláže.

"Jo, mluvím na tebe. Na - na tebe." Chvilku ukazovala flaškou na prostor kolem mě a pak ji zabodla jako ukazováčkem do mě. Byla hodně opilá. Navíc mi její hlas někoho silně připomínal, jen jsem ji v tom šeru moc dobře neviděl.

"Nemůžu," rozhodl jsem se odpovědět, byť jedním slovem.

"A proč ne? Máš dobrý vlasy," uznale pokývala hlavou, i když to vůbec nesouviselo s tím, o čem jsme se v tu chvíli bavili. Teda, ona se bavila, já jsem jí odpovídal.

"Díky," pokýval jsem hlavou a osoba se zahihňala. Kdyby to nebyla udělala, nespoznal bych ji - Ellie Maddis. Opilá Ellie Maddis mě zve k jejich táboráku, protože zřejmě netuší, kdo jsem. Na tu jsem natrefit fakt nechtěl - doufal jsem, že ji neuvidím opilou hned první den, co ji poznám. Vypadala opravdu fajn. Ale teď? Ani nevím, jaký bych měl mít názor na opilé lidi.

"Dělala mi je jedna fajn holka," poznamenal jsem a pomalu se začal drát ke svým botám položeným v písku.

"Joo?" protáhla. "A jak se jmenuje?"

"Jmenuje se Ellie a právě je na mol, možná ji budeš znát," řekl jsem spíš sobě, než jí, ale ona mě přesto slyšela.

"Toby?" Začala se potácet směrem ke mně. Byl jsem rád, že když dovrávorala až těsně ke mně a zakopla, byl jsem už obutý a plně schopný ji zachytit.

"Díky," zamumlala. "Co tu děláš Toby?" Už nezněla jako nějaká bláznivá ožralá puberťačka. Ano, pořád zněla zlitě, ale už ne jako Vyšplhám na sochu svobody a pak skočím dolů, hihihihi. Spíš jakby ji z momentu na moment začala bolet hlava.

"To bych se měl spíš ptát já tebe," odpověděl jsem jí s náznakem zodpovědnosti v hlase. "Pojď, odvedu tě domů."

"Ne," zavrtěla hlavou a s mojí pomocí se postavila zpět na nohy. "Musím... Musím zpátky."

"Za těma lidma, co jsou stejně opilí, jako ty? Myslíš, že je to dobrý nápad?"

"Nemyslím," znovu zavrtěla hlavou. "Já vůbec nemyslím. Jen piju."

"To vidím," podotkl jsem a znovu ji přidržel, protože se nebezpečně naklonila dopředu.

"Neboj, Toby. Taky... Taky tě to čeká."

"Hm," byla jediná odpověď, kterou jsem ze sebe dostal. Vzal jsem ji jednou rukou kolem pasu a 'pověsil' jsem jednu její ruku kolem mého krku. Pomalu jsem jí pomáhal přejít pláž, ale nemířil jsem k táboráku, nýbrž k silnici.

"Doufám, že máš všechny svoje věci," zamumlal jsem.

"Vypadáš roztomile, když se staráš," vydechla Ellie s mírným úsměvem na tváři. "Ale neříkej mýmu klukovi, že jsem ti to řekla."

Tolik mě vyvedla z míry, že jsem skoro zakopl taky. Ona se jen zahihňala. Tak zaprvé, ona má kluka? Koho? Co? Kterýho? Proč? A zadruhé - opravdu jsem roztomilý? Já jsem podle ní roztomilý? Fajn, spoustě kluků by tohle oslovení vadilo, ale mně... Mě těšilo, že si to o mě myslí. Alespoň nějaká pozitivní věc.

Nezdálo se mi, že bych ji znal den, nýbrž tak měsíc. Připadalo mi to zvláštní, že se tak cítím. Neobvyklé. Ale v její přítomnosti se tak asi budu cítit pořád.

Nebral jsem ji k ní domů, nýbrž ke mně. Nepamatoval jsem si cestu ani patro, ve kterém bydlela, takže jsem ji prostě vzal k sobě. Bylo to celkem obtížné, dostat ji do domu bez toho, aby natropila víc hluku, než by moje máma snesla, ale zvládl jsem to. Uložil jsem ji na gauč a přehodil přes ni deku. Chystal jsem se odejít, ale ona mě popadla za zápěstí.

"Myslím, že budu zvracet," oznámila mi a obsah jejího žaludku dopadl přímo na podlahu vedle gauče.

---

Všechno jsem to vyčistil do posledního ušpiněného místa, za doprovodu zkroušeného pohledu Ellie, která se krčila na druhé straně gauče a objímala si břicho. Podařilo se mi to celkem dobře, ale přesto na semišové pohovce sem tam zbyl nějaký ten světlý flek. Ellie si za tu dobu ještě dvakrát odběhla na záchod - raději jsem jí tu cestu ukázal hned potom, co udělala to, co udělala. Máma naštěstí nebyla doma, zřejmě měla další přesčas, a Bianca, jakmile zjistila, co se tu děje, zalezla zpátky do své díry a dlouho jsem o ní nevěděl. O tátovi jsem ani nemluvil, ten tu samozřejmě taky nebyl. Už si ani nepamatuju barvu jeho očí. Dlouho jsem ho neviděl. Asi tak týden, nebo dva.

Když mi Ellie potvrdila, že už vyzvracela všechno, co v žaludku měla a že se opravdu cítí prázdně, posadil jsem se na gauč vedle ní a pozoroval ji. Složila si hlavu do dlaní a předklonila se, v této poloze mlčky přečkala několik minut.

"Mrzí mě to," zamumlala nakonec do ticha. "Věděla jsem, proč mě nemáš brát... Nikam jinam. Jinak by to skončilo někde v křoví u táboráku."

"Jo a ty bys skončila taky nekde v křoví," zavrtěl jsem hlavou. Pořád jsem přemýšlel o tom, jestli se jí můžu dotknout. Ano, bylo to absurdní přemýšlet o něčem takovém, ale... Mohl jsem si říkat, co jsem chtěl, pořád jsme se znali jenom jeden den. A to je dost málo dokonce i na přátelství, i když myslím, že po tomhle zážitku už je pevné až dost. Ellie upoutala mou pozornost tím, že začala nepřetržitě vrtět hlavou.

"Je mi to líto, že jsem ti zničila pohovku," promluvila zase.

"To nevadí," mávl jsem rukou, ale hned jsem se soustředil na něco jiného, než je pohovka, protože si Ellie lehla na bok, hlavou do mého klína. Zatnul jsem zuby a urputně jsem se snažil, aby... Abych se prostě neztrapnil. V tuhle chvíli by to opravdu, opravdu nebylo vhodné.

Ztrapnil jsem se ale, protože Ellie i přes svou opilost poznala, že jsem ztuhnul. Sedla si tedy normálně a věnovala mi jeden ze svých úsměvů.

"Promiň. Nebudu tě dráždit. Tak dobrou noc." Lehla si na druhou stranu, tak, že si hlavu opírala o opěradlo. A já se konečně uvolnil.