Biologické laboratorní práce.

Už při tom názvu mi naskakovala husí kůže po těle. Představil jsem si pitvání žížal a prasečích ledvin, což jsem nejednou prováděl na Moresovce, a samovolně se mi zvedl žaludek.

Jenže škola neměla na něco takového nejspíš prostředky, nebo se nad námi učitelka slitovala, nebo se stal zázrak, protože jsme tentokrát měli jen mikroskopovat nějaké části lidských vlasů. Dostal jsem do dvojice nějakého Briana, ale většinu toho, co mi říkal, jsem odignoroval, protože u stolu předemnou laborovala Ellie s nějakou brunetou.

Když jsem zjistil, že odvahu k tomu, abych ji oslovil, zřejmě neseženu, začal jsem se plně věnovat výzkumu. Brian zarytě mlčel, ale nevyčítal jsem mu to, protože bych se nejspíš choval stejně, kdyby na mě někdo kašlal už od začátku.

Ale přesto jsem Ellie kradmo pozoroval. Chovala se podobně jako většina lidí kolem - smála se, házela po té brunetě kousky modelíny, které sebrala nevím kde, bavila se s ní, skákala po ní, prostě dělala všechno, jen naprosto ignorovala mikroskop a její protokol. A učitelka si zas nevšímala jí. Vlastně si nevšímala nikoho, jen si za svou katedrou luštila svoje křížovky. Zřejmě jí bylo jedno, co ostatní dělají - pokud neudělají to, co po nich chce, dostanou F. A to už bude jejich problém.

Já jsem ale F dostat nechtěl, zodpovědný Toby Cadler ze soukromé školy tam pořád někde uvnitř kotvil, takže se právě urputně hlásil ke slovu.

Vše jsem měl hotové dvacet minut před koncem laboratorních prací, takže jsem si po tom, co jsem odevzdal práci na učitelčin stůl (moc tomu nevěnovala pozornosti, jen kývla hlavou - a to jsem si ani nebyl jistý, jestli na to, že už to mám hotové, nebo na to, že se jí konečně podařilo objevit další slovo), sedl na jednu z židlí, kterou jsem si přisunul za laboratorní stůl a sledoval bavící se spolužáky. Spoznal jsem Nikki, která měla na očích znovu ty svoje sluneční brýle. Znuděně se opírala o stůl a studovala něco na mobilu.

Vzduch prořízl dívčí smích, zrovna ten, který jsem tady jediný znal. A pak ještě jeden. Vstal jsem ze židle, naklonil se přes stůl, a uviděl Ellie a tu brunetku, jak se válí přes sebe na zemi a smějí se. To už učitelku napadlo, že to možná přehnaly a šouravým krokem přesunula svoje mohutné tělo k nim.

"Jména?" vytáhla obočí a poposunula si brýle na nose.

"El-E-Ele-" Ellie se smála tak moc, že nedokázala vyslovit ani vlastní jméno. Ani brunetka se k tomu neměla. Ale učitelka mávla rukou.

"Vás znám, Maddisová. Ale kdo je ta vedle vás?"

Brunetka se skoro dusila vlastním smíchem a pořád nebyla schopná odpovědi. Učitelka zvedla oči ke mně.

"Já jsem tu nový," pokrčil jsem bezradně rameny. Učitelka chápavě kývla a s pohledem nedá se nic dělat se otočila na Briana.

"To je Hannah Reedová," odpověděl poslušně můj laboratorní partner potom, co spatřil, že se otočila na něj. Hannah se znovu mohutně zasmála a pak ze sebe ošklivě odstrčila Ellie. Ta se překulila na břicho a snažila se popadnout svůj dech.

"Takže Reedová, Maddisová..." Učitelka si už zapisovala jejich jména do notesu a stejným šouravým krokem se přesunula zpátky za svoji katedru. "Klidněte to tam, děvčata," byla její jediná připomínka na dívčí chcichot. Pak si znovu vytáhla noviny a jala se luštit další křížovku.

"Ellie?" opatrně jsem vyslovil její jméno a ona s pohledem upřeným na strop vydechla. Konečně se přestala smát, ale úsměv jí na tváři zůstal. Pak se pomalu zvedla do sedu a upřela na mě svoje modré oči. Trochu nenápadně jsem jí mávnul a položil ruku zpět na desku.

"To jsi ty," oznámila mi. "Ten týpek z toho rána."

"Jo. To jsem já."

"Jakže se jmenuješ? To... Tom?"

"Toby," opravil jsem ji jemně.

"Jasně," ušklíbla se. "Ty jsi ten jouda, co neumí zapálit cígo. Už si vzpomínám."

Byla to jako rána pod pás. Ještě před pár hodinama na mě byla celkem milá a teď - co jsem proboha udělal? To já bych na ni měl být naštvaný za to, že mě opustila uprostřed budovy, ve které jsem byl poprvé, a ani mi neřekla, kam mám jít. Ostatně, to kvůli ní a její cigaretě jsem přišel pozdě.

"Já jsem-" bylo první, co ze mě vypadlo, ale dál jsem nebych schopný pokračovat. Byl jsem z ní totálně vykolejený - nechápal jsem to. Ellie se zvedla na nohy a oprášila si zadek.

"Hele, raději za mnou nelez a najdi si někoho jiného, komu můžeš lízt do prdele, jo?"

Cože? To jako co? Zmateně jsem zamrkal a posadil se na židli. Ellie se na mě ještě jednou ošklivě a vysmívavě zašklebila a otočila se k mikroskopu. Hannah nademnou nakrčila nos a taky se otočila za Ellie. Tohle jsem opravdu nechápal. Skoro jsem ztratil dech. Ráno se chovala tak mile, ale teď... Úplně na mě změnila názor. Z hodiny na hodinu. Byl jsem opravdu, opravdu vykolejený.

---

Jídlo ze školní jídelny vypadalo odporně. Ale to bylo možná proto, že jsem všechny další hodiny viděl moc černě. Kvůli tomu podrazu od Eleanor. Pořád jsem o tom přemýšlel. Není možné, aby tady na mě z Moresovky měl někdo nějaký fámy. Nijak jsem se tam neproslavil. Prostě jsem v klidu proplul - bez skandálu, bez zbytečného upozorňování. Ostatně, to jsem chtěl udělat i tady. Ale pokud nademnou bude Ellie ohrnovat nos pokaždé, co se na ni podívám, tak zřejmě jen tak nepropluju. Pochopil jsem, že je tady v žebříčku popularity na docela vysoké příčce, takže můžu v blízké době čekat, že mě každý bude obviňovat z něčeho, co si Eleanor vymyslela.

Sedl jsem si za jeden z prázdných kulatých stolů a chvilku jsem se díval na to, co jsem měl na talíři. Opravdu to nevypadalo dvakrát vábně, ale musel jsem to zkusit. Vzal jsem do rukou vidličku a chystal jsem se do toho píchnout, kdybych za mnou neuslyšel nějakého kluka s protivným, hrubým basem:

"Tohle je moje místo, kreténe."

Otočil jsem se a pohlédl jsem do očí nějakého vyfiknutého sportovce, co do mě snobsky zabodával svoje krysí očka. Za ním jsem uviděl partu zřejmě noshledů, kteří se tvářili podobně jako on. Nic jsem mu na to neřekl, jen jsem se na něj díval a čekal jsem, až odejde sám. Ale on se ani nehnul.

"Neslyšels? Vypadni."

Už jsem se mu chystal něco odseknout, ale v tu chvíli jsem z druhé strany uslyšel známý dívčí hlas:

"Neposer se, Alexi."

Alex zvedl pohled na osobu předemnou. Taky jsem se otočil. Čelem ke mně stála Ellie s tácem v rukou a mračila se na ty kluky stojící za mnou.

"Ty mi budeš něco říkat, Maddisová?" vyštěkl Alex posměšně.

"Prostě zavři hubu a jdi si sednout někam jinam, jo? Toby tu seděl jako první."

"Aha, tak Toby," vysmíval se Alex dál. Usylšel jsem nějaký cizí chechot - to musela být ta skupinka, kterou si přivedl s sebou.

"No tak dobře, Maddisová. Tak my odejdeme." Jejich vzdalující se kroky mi naznačily, že už za mnou nestojí. Uvolnil jsem všechny ztuhlé svaly a konečně si oddechl. Jenže to pro mě ještě neskončilo.

"Můžu si sem sednout?" pousmála se Ellie, jakoby se před hodinou nic nestalo. Ani to, že mě 'zachránila' před partou idiotů ji neomluvilo. Pořád jsem na ni byl naštvaný.

"Hele, raději za mnou nelez a najdi si někoho jiného, komu můžeš lízt do zadku, jo?" Napadlo mě použít stejnou větu, jakou mi řekla ona, jen s obměněním jednoho slova - ze zásady nemluvím sprostě. Ale ona si toho všimla.

"Nepamatuju si, že bych řekla 'do zadku.'" Znovu se zkusmo pousmála a omluvně na mě pohlédla.

"Jdi do háje, Eleanor," odbyl jsem ji, ale dívat jsem se na ni už nedokázal. Zabodl jsem pohled do jídla před sebou. Skoro okamžitě na to jsem uslyšel, jak si Ellie položila tác na stůl a sedla si.

"Hele, omlouvám se, jasný?" pronesla s jistým vypětím. Zřejmě jí dělalo dost velkou práci vyslovit něco takového. Nemusel jsem ani moc dlouho přemýšlet, abych přišel na to, že to moc často nedělá.

"Já jen nechápu, co to mělo bejt," vysvětlil jsem prkenně, pořád jsem hledel do talíře. Opatrně jsem vzal skleničku s čistou vodou a přiložil si ji k ústům. Hltavě jsem se napil.

"Co co mělo bejt?" nechápala.

"Ráno jsi na mě byla milá a na tý laborce ne - proč?"

"No..." sklonila hlavu, prameny jí napadaly do obličeje. Zastrčila si je za ucho a já si všimnul ještě jednoho kroužku vedle její prosté naušnice, kterou tvořila malá stříbrná kulička. Má dvě dírky v ušním lalůčku. To jsem neviděl nosit žádnou holku z Moresovky. Ani Ivy by si něco takového nenechala udělat.

"No?" pobídl jsem ji, když jsem zjistil, že mi stále nic neřekla.

"To Hannah," vymluvila se neochotně. Aha.

"Jak mám vědět, že ses nepřetvářela spíš to ráno? Nebo že se nepřetváříš teď?" odfrknul jsem si.

Zvedla ke mně pohled a znovu na mě upřela svoje hluboké, tmavě modré oči. Vypadala, že jí to je opravdu líto. Ale jak jsem mohl vědět, že to není zase další lež?

"Toby, pokud ti to můžu nějak vynahradit-"

"A jak bys mi to jako chtěla vynahradit?" štěkl jsem. Samotného mě to překvapilo - nevěděl jsem, že dokážu být takhle nepříjemný.

"Můžu zajistit, aby tě lidi měli rádi."

Mračil jsem se přemýšlením. "Co tím myslíš?"

"Můžu tě trochu upravit - říct ti, co máš dělat, jak máš mluvit, jak se chovat. Předělám ti vlasy, oblečení, přidám a odeberu pár věcí, prostě ti upravím životní styl - a představím tě pár lidem. Budeš mít partu kamarádů. Partu, do které patří lidi jako já. Do které patřím já. Bude to něco, co na Moresovce nezažiješ."

Tahle holka mě bude pořád jen překvapovat.

"Jak víš, že jsem chodil na Moresovku?

"Lidi tady nejsou tak blbí, jak si myslíš," mírně se usmála. "Věř mi, to se dá poznat. Komunita téhle školy má charakter. A pokud nechceš hluboce klesnout, radím ti, aby sis ode mě nechal pomoct."

Jedna moje část křičela Ano Toby, to jsi přece vždycky chtěl a tahle holka ti to přinese na stříbrném podnose a nacpe ti to jako huse do krku! Je to životní příležitost! A ta druhá zas Toby Cadlere, ty slušný hochu, ty moc dobře víš, že jsi právě narazil na špatnou společnost. Ty do ní přece nepatříš. To jsou zlí lidé. Takový ty nejsi.

---

Když jsem vycházel ze skříněk, za paži mě popadla čísi ruka. Lekl jsem se, že to je Alex a přišel mi dát nakládačku, ale naštěstí to byl ten kluk, se kterým jsem měl dneska laborky - Brian.

"Poslouchej," začar horlivě, "viděl jsem tě dneska na obědě bavit se s Eleanor Maddisovou. Musím tě varovat."

"A-a před čím?" zakoktal jsem vykolejeně.

"No před ní. Ona životy nezachraňuje, ale ničí. I přesto, že si se ke mně na laborkách zachoval jako idiot, vypadáš jako fajn kluk. Nenech se jí zmanipulovat a odmítni ji dřív, než bude pozdě."

Chápavě jsem pokýval hlavou, ale v duchu jsem si myslel: Možná, že už je pozdě.