Tak, první kapitola nového příběhu! Snad se bude líbit :) Doufám, že nemusím vysvětlovat, proč jsem kvůli tomu stopla Heartbreakera... Omlouvám se, ale neumím psát dva příběhy najednou :/  enjoy!

"Mami, nechceš pomoct?"

"Jo, mohl bys umýt nádobí, myčka je rozbitá."

"Zase?"

"Jo."

Pokýval jsem hlavou a přešel k homadě špinavého nádobí ve dřezu.  Vzal jsem saponát a houbičku a poslušně jsem začal omývat talíře od zbytků jídla. Mamka, která je o hlavu nižší, než já, mě opatrně obešla a vytáhla z poličky nad její hlavou průsvitnou plastovou misku.

"Co bude k večeři?" zeptal jsem se a odložil první omytý talíř odkapat. Mamka se sama pro sebe pousmála a vyndala z lednice rajčata. Aha. Salát.

---

"Prostři stůl," přikázala máma Biance rozvalené na pohovce. Přes opěradlo byla vidět jenom její černá kštice a světle zelená sluchátka. Určitě ji neslyšela. Potvrdila to svou ignorací.

"Bianco!" křikla máma trpělivě. A znova. Ani napotřetí Bianca neslyšela.

Položil jsm utěrku a skleničku, kterou jsem právě leštil, na kuchyňskou linku a došel k sestře. Jemně jsem jí nadzvedl sluchátka, ze kterých se ozývala hudba na tři metry daleko. Slova jsem ale neozeznal.

"Co je vole?" vyjekla a vytrhla mi je z rukou. Naštvaně na mě pohlédla a hlasitě zafuněla.

"Chovej se slušně," okřikla ji máma z kuchyně.

"Máš jít prostřít stůl," vysvětlil jsem klidně narušení.

"Udělej si to sám," odsekla a narazila si sluchátka zpátky na hlavu.

Pokrčil jsem rameny a odešel do jídelny prostřít. Biančina puberta je horší, mnohem horší, než ta moje. Zdá se mi, že u mě ani nějak nepřišla. Samozřejmě, že jsem zmoudřel a nechovám se jako desetileté dítě, ale zas nemívám emoční výkyvy a nejsem drzý, ani nevrlý bezdůvodně. Každopádně, do hlavy třináctileté slečny, která si tajně barví vlasy na černo a staví mámu před hotovou věc nebudu vidět asi nikdy.

Vzal jsem čtyři prostírání a opatrně je rozprostřel po celém stolu, na každé místo jeden. Pak jsem odešel do kuchyně a viděl jsem, že mamka už salát dokončila. Usmál jsem se na ni a vzal z šuplíku čtyři vidličky.

"Jenom tři," opravila mě máma unavně. Ani jsem se neptal a jednu vidličku hodil zpátky do šuplíku. Táta se zase zdržel v práci. No jistě. Mohl jsem to čekat.

K večeři Bianca už přišla. Když jsem vešel do jídelny, seděla za stolem, sluchátka zavěšená kolem krku, obočí vytažené skoro až ke kořínkům vlasů. Vypadala dost nevinně, jakoby mě před pár minutami neseřvala.

"Dala jsi do toho hodně oleje?" zeptala se mámy se zájmem. Aha, jo vlastně. Bianca teď hubne kosti. 

"Jenom trošku."

"Ale mami, já jsem říkala, že nemůžu jíst kalorická jídla," ohrnula Bianca nos.

"An přestaň," řekl jsem varovně a sedl si naproti ní. Věnovala mi vražedný pohled.

"Bianco prosímtě jez," povzdechla si máma unaveně a zasedla si vedle mě. Postupně jsme si posílali misku se salátem. Bianca si dala na talíř sotva pár kusů zeleniny.

"Bianco, z toho se v životě nenajíš," poznamenala máma, ale sestra jen pokrčila rameny a objela vidličkou osamocený kus rajčete.

S mámou jsme se na sebe podívali a s povzdechem zavrtěli hlavou. Pohled mi zabloudil na osamocené prostírání naproti mámě... Táta. Už dlouho jsme spolu nevečeřeli. Buď přišel tak pozdě, že večeřel sám, nebo přišel až na druhý den. Nechtěl jsem ho z ničeho podezírat, ale přišlo mi to divné. Hodně, hodně divné.

---

"Máš všechno, Toby?"

"Jo mami, mám."

"Všechny učebnice?"

"Ano."

"Peněženku?"

"Jo."

"Klíče?"

"Jasně."

"Svačinu?"

"Mami, nejsem prvňák, co jde poprvé do školy. Nemusíš mě takhle kontrolovat," usmál jsem se na ni a dal jí krátkou pusu na čelo. Starostlivě mi prohrábla vlasy.

"Jdeš poprvé do nové školy. Jsi si jistý, že tam trefíš?"

"Je to přímo naproti nástupišti, mami. Určitě trefím."

"Tak ahoj."

"Ahoj."

---

Z batohu položeného u mých nohou se ozval drnčivý zvuk. Můj mobil. Opatrně jsem ho vylovil z tašky, protože jsem se s narůstajícím časem začínal cítit trapněji čím dál tím víc. Všichni ve vlaku se na mě dívali, staré babky dokonce nevraživě, jako kdybych provedl něco opravdu trestuhodného. Konečně jsem ho našel - na displeji bylo velkým písmem napsané IVY CHASE. Moje jediná kamarádka z minulé střední. Přijal jsem hovor a přitisknul si mobil k uchu.

"Toby," vřískla a mobil jsem si na chvilku od ucha oddálil, dokud jsem neztišil hlasitost. Provinile jsem pohlédl na paní vedle.

"Ahoj, Ivy."

"Už jsi ve škole?"

"Ne, ještě jsem ve vlaku."

"Ty tam musíš jezdit vlakem? To je až tak daleko?"

"Asi tři zastávky."

"Aha, takže kdy ti můžu zavolat a vyslechnout si tvůj first feeling?"

"Asi až cestou domů, po škole."

"Když já jsem tak zvědavá! Zvědavost je momentálně moje druhá hlavní vlastnost, hned po lítosti, že jsi odešel z Moresovky. Ale vídat se budeme furt, ne?"

"Jasně. Zavolám ti po škole, už budu vystupovat, čau."

"Čau." A zavěsila.

Ano, tohle mi bylo na odchodu z Moresovky nejvíc líto. Že se budu míň vídat s Ivy. Mám ji fakt rád, byla moje první holka. Člověk by řekl, že se bývalé páry opravdu rozejdou a nevšímají si sebe. U nás to bylo jinak. Protože i náš rozchod byl jiný.

Vystoupil jsem na nástupiště, můj zrak okamžitě padl k velkým hodinám nad dveřmi do budovy. Měl jsem ještě dvacet minut, než začne hodina. Stál jsem uprostřed nástupiště a hledal jsem kohosi, kdo by se alespoň trošku podobal žákovi Fahlerovy střední. Prostě nějakou osobu, která by měla na sobě batoh a mířila jistě z nástupiště. Jednu takovou osobu jsem uviděl. Byla to hubená drobná holka s dlouhými rovnými vlasy barvy melírované blond. Poloprázdný batoh měla zavěšený přes jedno rameno, na sobě měla obyčejné černé tílko, světle modré džíny a na nohou černé vysoké Martensky. Vypadala jako student, obyčejný student. Tak jsem šel za ní.

Jenže ona nešla přes budovu, jako každý normální člověk. Došla až ke konci nástupiště, až k černé mosazné, nízké brance. Naklonila se přes ni, podívala se na obě strany a pak se lehce oddálila. Stál jsem asi padesát metrů za ní a pozoroval ji. Zřejmě si mě nevšimla. Ale mě zajímalo, co tam dělá. Sledoval jsem, jak se rozeběhla, oběma rukama se chytla o branku a lehce ji přeskočila. Nechápal jsem, proč to dělá, když ji stačilo lehce přelézt. Nebyla moc vysoká.

Ohlédl jsem se za sebe. Nikoho jsem neviděl, nástupiště bylo prázdné. Žádný další student, který by mi ukázal cestu do školy. Měl jsem jedinou možnost. Jít za tou holkou.

Postupně jsem došel až k té brance. Neviděl jsem žádný problém, proč ji nepřelézt. Tak jsem to udělal.

Opravdu, ocitl jsem se na druhé straně a nic se mi nestalo. Až teď jsem si uvědomil, co je za brankou. Nic. Nástupiště stojí až na konci města, takže kam až jsem dohlédl, byly kopce pokryté zelení. Když jsem se podíval doleva, podél budovy byla tráva vytrhaná a vyšlapaná úzká cestička. A asi třicet metrů ode mě stála ta holka opřená zády o budovu a s cigaretou mezi rty. Snažila se ji zapálit. Uslyšel jsem naštvané mumlání - zřejmě jí to nešlo. Rozhodl jsem se jí zeptat na to, kde přesně je Fahlerova střední, abych se tam dopravil sám.

Ani když jsem byl tak dva metry od ní, si mě nevšimla. Pořád byla zaujatá svojí cigaretou. Až když jsem se k ní přiblížil úplně a poklepal jí na rameno, trhla sebou a cigareta jí vypadla z úst. Přitiskla si dlaň na srdce a zhluboka dýchala. Stáhl jsem radši ruku - nechtěl jsem ji vylekat.

"Panebože, vystrašil jsi mě!" Její hlas byl čistý a příjemný.

"Promiň," omluvil jsem se rozpačitě a sklonil se, podal jsem jí cigaretu. Nevzala si ji odemě, jen na mě překvapeně hleděla.

"Myslela jsem, že jsi starej Mike."

"Ty tady nesmíš kouřit?"

"Ne. Ty jsi nový, viď?"

"Ehm, jo." Nenáviděl jsem seznamování. Nebyl jsem v tom moc dobrý. Vždycky jsem se nějak ztrapnil. Ale u týhle holky nejspíš ani tolik ne. Usmála se na mě. Čistě, upřímně, přijemně.

"Fajn. Tak to je načase, abys mě poznal. Jmenuju se Eleanor."