Darwin si nedokázala představit obyčejnější den. Zahradnice se hrabaly v hlíně, aby provzdušnily kořínky nových ostružiníků, které jim Klec minulý měsíc přivezla. Některé z nich dokonce nabíraly konvice vodou, nosily je po poli a zalévaly to, co se zdálo být suché téměř na troud.

Musela uznat, že se o úrodu staraly dobře. Sice nedokázaly uživit bezmála padesát osm dívek v celé Metě, ale dařilo se jim pokrýt alespoň minimum dávky pro jedno vyžle. Proto děkovaly Tvůrcům, že jim každý měsíc posílali dost potravin i všech ostatních potřeb, aby vydržely.

Den, kdy se tady objevila, si pamatovala, jako by to bylo včera. Probudila se na rozlehlé louce, ve vlasech měla trávu a v nose vodu. Její jediné štěstí bylo, že v tom nebyla sama – s ní venku zmateně pobíhalo dalších dvacet devět děvčat, podobně zřízených a ochotných si nehty ukousat, aby se o sobě alespoň něco dozvěděly.

Tvůrci jim nechali jen jména. Odnětím vzpomínek – o čemž všechny věděly, že to byli oni, když je sem i poslali – jim vzali nejen jejich minulost, ale i velkou část osobnosti. Nikdo nemohl vědět, jaký byl kdysi. Jestli veselý, sarkastický, nudný, hravý, protivný... I to měly společné. U všech převažoval strach.

Zvedla hlavu od rozdělané práce. Všimla si malé blondýnky, která na ni mávala s rýčkem v ruce. Docela vesele se usmívala, vystavovala tak na svět neúplný chrup. Ne nadarmo jí přezdívali pizizubka Gréta.

Krátce jí mávnula nazpátek. Zrovna ji kdysi udeřila lopatou. A nejen jednou. To ona měla na svědomí oba horní špičáky a spodní řezáky. Ale obě se usmířily, dokonce se tomu při zmínkách smějí. Alespoň to vždycky znělo jako smích.

S povzdechem stáhla ruku zpátky a druhou dlaní si zbývající dva prsty sevřela v pěst. Měla štěstí, že byla levačka – jinak by dávno ztratila zájem o existenci a vyběhla za zdi, kde by se o ni děsové postarali. A ona by to po sobě nemusela uklízet.

Už se chystala ponořit do známých vln nostalgie a přerušit svou krátkou pauzu, když v tom se celou loukou ozvala siréna. Okamžitě se vymrštila na nohy, odhodila štětku a vyběhla z umýváren.

Nebyla sama, kdo si rychle spojil zvuk s následujícím děním. I zahradnice, vždy poctivé pracantky, které opouštěly pole přesně v šest v podvečer, zanechaly práce, odhodily lopaty a svižnými skoky se vydaly na náměstí ke Kleci.

„Nová průda, co?“ ozvalo se vedle ní.

Ani si nevšimla, že ji Gréta dohonila. Nejspíš utíkala rychleji, než bylo na dlouhý běh vhodné – už po pár metrech byla zadýchaná a sotva se vláčela.

„Doufám, že skončí u nás,“ řekla a na menší přítelkyni se otočila. „Nic ve zlým, ale zahradnic je dost a my toho máme nad hlavu.“

„Pokud bude neschopná, o další přírůstek se bát nemusíš,“ poznamenala Gréta s úšklebkem, ale slova ji zmohla natolik, že nakonec zpomalila a nechala sedmiprstou dívku před sebou.

„Nána,“ zabrblala si pod nosem, když byla z doslechu.

Nohy ji odnesly až k rostoucímu davu. Měla štěstí, byla tam mezi prvními, tudíž využila možnosti nahlédnout, s jakou dívkou budou mít tu čest tentokrát. A poklepání na rameno jí dalo vědět, že se to brzy dozví.

„Das, pomoz mi,“ požádala ji dívka s divokými vlasy. Harriet.

Oslovená přikývla a stoupla si na druhou stranu Klece. Jakmile si byla jistá, že se usídlila i její kolegyně, obě si daly signál a nadzvedly víko.

„Ono je to furt těžší a těžší,“ postěžovala si Darwin a utřela tvář do trička.

„Nebrblej. Můžeme být rády, že nám sem vozí zásoby,“ prohlásila blondýnka, která se k nim procpala.

To byla Sonya. S rudými lícemi a vždy čistou pletí vypadala jako anděl. Ale Darwin věděla, že kdyby to řekla nahlas, nemusela by už promluvit vůbec. Bojovnější Metařku moc dobře neznala, ale dokonce i Harriet jí mnohdy ustupovala.

„Jo, a taky hladový krky. Jen se na ni podívej, je jen kost a kůže,“ bránila se Harriet.

„Třeba to znamená, že toho moc nesní,“ vložila se do toho Darwin.

Ač ji ještě neviděla, doufala, že zase takové vyžle nebude. To by jí nehrálo do karet, takovou dužinu by poslaly za plotnu, aby krotila zdejší mlsné jazýčky a neovladatelné prstíky, které prahnou po šlehačce.

„Tak už se tam pojďme podívat,“ rozhodla Harriet pevným hlasem a seskočila dolů k nováčkovi.

Dívky kolem se sekupily a předklonily se, aby měly lepší výhled. Jejich oči téměř automaticky opustily hubenou černovlásku a zabodly se do krabic se zásobami. Nikdo nemohl bránit jejich bujné fantazii a snění o tom, jestli byla právě jejich prosba vyslyšena.

I Darwin se nechala chvíli unést představami. Už od začátku – nebo potažmo dne, kdy si uvědomila, že má prstů jen sedm a že to normální není – prosila Tvůrce o pomoc. Stačila by jí jen rukavice, která by jí pomáhala pohybovat i ostatními dvěma prsty. Ta rukavice, kterou nosila na brífinky šéfek, byla k ničemu. Navíc byla vycpaná peřím.

Ale před ostatními si nestěžovala. Jen se na to občas vymlouvala, když ji posílaly dělat úkoly, které se jí nelíbily. Dalo by se říct, že toho občas zneužívala, aby mohla mít chvilku oddech na houpací síti před Barákem.

Tahle nová krev ji ještě nezná. Ale s nováčky to bývalo vždy stejné – oni dorazí, chtějí být sami, pak si projdou fuškami, zůstanou u zahradnic nebo u hrobařek a tím jejich cesta končí. A ona je má z krku, jejich otravné dotazy ji mnohdy přiváděly k šílenství.

„Hej, zelenáči,“ pozdravila novou docela mile divoko-vlasá Harriet a Darwin viděla, jak jí i podává pomocnou ruku. „Tak pojď, než to pustíš do kalhot.“

Dívka jen stáhla obočí k sobě a jahodové rty zkroutila do jedné linky. Čišela z ní nedůvěra. Ale vůbec ne strach. Jen zmatení, vztek a... cosi, co nedokázala identifikovat.

Když odmítla, Harriet pokrčila rameny a dál si jí nevšímala. Přesunula svou pozornost na bedny s písmenky majetek ZLOSINU, na něž byl každý zvyklý. A jakmile na něco narazila, zvedla to nad hlavu a zavolala na ostatní.

„Pomerančový džus!“

Pihatá zrzka nalevo od Darwin nadšeně povyskočila.

„Šampóny!“

Tentokrát byla odezva téměř ode všech.

„Tampóny!“

Křik ustal. Dívky si zašeptaly cosi pod nosem, ale víc se k tomu nevyjadřovaly. Bylo to tak pokaždé, když jedna várka dorazila. I přes to, že se tady mluvilo o všem, něco bylo zkrátka tabu.

Zatímco Harriet prohrabávala zásoby, Sonya a jedna ze silnějších brunetek – Darwin si pamatovala, že se jmenuje René – natáhly ruce ke Kleci, aby mohla černovláska ven. Nezdálo se, že by přemýšlela nad jiným možným únikem, protože se chopila příležitosti a nechala se vytáhnout nahoru.

Pak se vše semlelo hodně rychle. Ta nová – jejíž jméno tady buď vůbec nepadlo, nebo to Darwin nepostřehla – se vymrštila na nohy a okamžitě vystřelila pěst vedle sebe. Ta našla svůj cíl na nose René, která nedokázala udržet rovnováhu a spadla dolů za Harriet. A podle toho, jak silné nadávky se zezdola ozývaly, se očividně i trefila.

Ostatní Metařky stály jako přimražené. Nikdo nic takového nečekal. A i toho zelenáč využila a pustila se během do davu, ramenem napřed. Než se stačil kdokoli vzpamatovat, srazila už tři další a průbojně se dostávala z hloučku ven.

Darwin se probrala mezi prvními. Takovou s neřízenou střelou nejspíš bude hodně problémů, ale i tak si za tím, že ji chce u sebe, stála. Alespoň odfiltrovala vztek při drhnutí záchodků.

„Chyťte ji!“ zapištěla další povalená.

Než stačila Darwin vyběhnout, aby po ní zkusila alespoň chňapnout, ujala se toho ta podivínka s krátkým sestřihem. Povídalo se, že jí vlasy shořely, když kontrolovala kotlík nad ohněm. A když se podívala blíže, skutečně plavá přecházela na konečcích v čerň.

Ani nestačila nic říct a zelenáč ležela na zemi. Kroutila se jako žížala, máchala kolem sebe pažemi, aby od sebe ostatní odehnala. Když přišla blíž, všimla si, že nechávala jedno koleno pokrčené a v klidu. Nejspíš odřené.

„Hej, dost! Nechceme ti ublížit, fajn?“ začala Darwin, jak nejklidněji jen dokázala.

Šla v podřepu, zdravou ruku nechávala nataženou před sebou a skláněla ji k zemi. Nechtěla být další obdivovatelka zeminy. A doufala, že by si ji nedovolila povalit.

„Ták, fajn. Jen klid. Už bylo rvaní dost, nemyslíš?“

„Nepřibližuj se ke mně,“ zasyčela černovláska skrze zuby.

„Nebo mě shodíš na zem? Myslím, že zvednout se zvládnu,“ odvětila sedmiprstá a natáhla k ní i druhou ruku.

Tu novou to očividně zmátlo. Nebo udivilo, protože nedokázala spustit zrak z pahýlů na pravé dlani. Ale konečně sebou přestala tak zmítat.

„Fajn. Teď mi hezky řekni, co si pamatuješ.“

Převzít Sonyinu roli pro ni nebylo nic nového. Docela často se u nováčků střídaly, hlavně proto, že měla blondýnka dost práce s ostatními zdravotnicemi.

Zelenáč se vytáhla do sedu a stáhla obočí k očím. Až teprve teď mohla přesně určit jejich barvu. Tipovala to na oceánově modrou, možná s pár ledovci. S hodně ledovci.

„Já... nepamatuju si nic... jen... v hlavě pořád zní hlas. A já nevím, jestli mu můžu věřit,“ odpověděla po chvíli.

Hlas se jí lámal, bylo poznat, že se musí přemáhat. Ta síla, kterou prokázala před chvílí, v něm vůbec nebyla. Naopak, ten tón byl příjemný, podkreslení jemné, přechody plynulé. Ale i tak tam zaslechla náznak strachu.

„To je v pořádku. Jen mi řekni, co ti říká,“ pobízela ji. Ani si nestačila všimnout, že se staly středem pozornosti.

„Jmenuju se Rachel a mám vás varovat, že brzy spustí Konec.“