Jsem tu druhý měsíc. Myslím, že doktoři přestali věřit v to, že se, se mnou ještě něco stane nebo změní. Pořád jen bloumám chodbami jako tělo bez duše, mluvím, jen když opravdu musím. Luke tak, jak slíbil, tak přichází, i když v poslední době jsem ho taky dlouho neviděla. Možná jen často spím, nebo si to nepamatuji. Nevím, nejsem si jistá, nejsem si jistá v mém životě už téměř o ničem, ani o tom, jestli nějaký život ještě pořád mám. Chci prostě zmizet, bylo by to tak těžké? Vlastně ani ne.

Otevírám dveře labyrintu bílých depresivních chodeb a vcházím do koupelny. Stoupám si před zrcadlo a po dvou dlouhých, nekonečných ale přesto krátkých měsících si prohlížím samu sebe. Přijdu si vyšší. Jsem hubená. Vlastně upřímně řečeno, vychrtlá. Natahuji ruku před sebe a dotýkám se skla v zrcadle, které se rozsypává na střepy. Nevím, jak se to stalo a vlastně nad tím ani moc nepřemýšlím. Rychle začnu uklízet střepy a vyhazovat je do koše, který stojí pod umyvadlem, když v bílo-černých barvách koupelny a léčebny celkově, zahlédnu po měsících jinou barvu. Červená, rudá.

Rychle se začínám rozhlížet kolem, abych zjistila, odkud barva pochází a pak si toho všimnu. Střep mě říznul do prstu. Syknu, stoupám si a omývám si ruku. Mezitím opět sleduji můj odraz v zrcadle.

 Slabá, tělo bez duše, teď už k ničemu.

Proletí mi hlavou slova, která často slýchám ale nevím, jestli si to říkám sama, nebo jestli je někdo říká mě. V hlavě se mi najednou začne hemžit milion myšlenek, ale já dokážu myslet jen na jednu jedinou. Únik, záchrana.

Opatrně se shýbám dolů a beru do ruky větší střep. Přejedu si s ním přes zápěstí, kde se mi okamžitě začne dělat maličký potůček krve. Nebolelo to. Pevně si zkousnu spodní ret a přiložím střep k tepně. Pevně stisknu oči a najednou cítím, jak mě zaplavuje horko. Cítím lékařské rukavice, jak mě začínají vléct pryč z koupelny, cítím, jak mi někdo rve z rukou střep a začínám křičet.

 Křičím a vzpouzím se, nic nevidím, přestože vím, že oči mám otevřené. Je tma. Horko a zima zároveň. Cítím bolest ale vlastně nic. Vím, že to byla moje jediná cesta zpět k němu ale teď mi byla odebrána. Křičím z plného hrdla ale protože mám pocit, že je kolem mě ticho, snažím se víc a víc. Snažím se nahmatat něco pevného, něco, čeho bych se mohla chytit ale kolem mě je nicota. Černočerná tma.

„Otevři oči!“ Slyším známý hlas a najednou mi zastavuje srdce a přestávám křičet. Jakmile ale ztichnu, hlas utichá a tak začínám křičet znovu. Pokud se tomu dá tedy křik říkat, podle mého to nejde vůbec srovnávat s člověčím zvukem. Pokud je to ale jediná šance, jak slyšet jeho hlas, nepřestávám.

„Jsem tady, jsem tady u tebe!“ Jeho hlas mě uklidňuje a můj křik se láme do pláče. Tak moc bych chtěla být s ním ale moje hlasivky nevydrží všechno a za chvilku budeme zase odděleni. I když je to jen hlas, tak moc bolí. Začínám znovu rychle hmatat kolem sebe a konečně se něčeho držím. Je to měkké, odhaduji to na polštář nebo peřinu. Cítím, jak mi někdo třese rameny a konečně poznávám, že opravdu mám oči zavřené. Je mi horko, jsem celá zpocená, pravděpodobně mnou cloumá horečka. Pořád se snažím vydrásat ze svých hlasivek nějaký zvuk, ale už jen tiše pláču a choulím se do klubíčka. Prohrála jsem. Podle všeho ležím v léčebně na posteli pod dávkou nějakých uklidňujících léků a zanedlouho se opět propadnu do mého světa snů a tak ani neotevírám oči a tiše pláču. Nemá to cenu.