Ráno mě probouzí další záchvat paniky, samoty, úzkosti a smutku. Zhluboka oddechuji, slzy se mi valí po tvářích, vlasy mám rozcuchané. Podle toho, že okamžitě přichází Luke tuším, že mě musel slyšet.

 „Clare, Clare slyšíš mě? Je to v pořádku, jsem tady s tebou.“

Slyším ho, ale nijak na jeho slova nereaguji. Zhluboka oddechuji a potom se hroutím zpět na postel. Luke u mě ještě chvilku sedí ale potom odchází a slyším, že s někým telefonuje.

 „Odvezu ji, ne, nepotřebuji pomoct. Nezvládnu to sám. Vy to nechápete. Je totálně na dně.“

Slyším každé jeho slova ale abych byla upřímná, nedávají mi smysl a tak jen dál ležím. Po několika minutách, možná hodinách, přichází znovu k posteli a pomáhá mi se sednout. Zatřesu hlavou, jako kdybych chtěla všechno vyhnat pryč a alespoň na chvilku se chovat normálně ale bezúspěšně.

 „Obleč se, za chvilku odjíždíme, nemusíš se bát.“ Řekne a konejšivě mě pohladí po vlasech.

 Luke tu byl vždycky pro mě. Něco jako starší brácha, nikdy mě v ničem nenechal a mě by nedělalo problém, svěřit mu do rukou vlastní život, i když se cítím, že to právě teď dělám.

 Chvilku jen tak sedím a civím do prázdna a potom kývnu hlavou.

 „Dobře.“ Zašeptám a Luke se na mě povzbudivě usměje a opustí místnost.

 Zvedám se z postele, rozhlížím se kolem. Po chvilce zvedám ze země volné bílé tričko a nacházím modré džíny. Když jsem oblečená, tak si sčesávám vlasy do culíku a jdu za Lukem.

 „Tak? Kam jedeme?“ Zeptám se slabě a Luke mi podává šálek čaje, čímž mě donutí sednout si ke stolu. Postupně mi vysvětluje co všechno je potřeba udělat ale jeho slova mi jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Konečně se dostává k tomu podstatnému.

 „Musím tě odvést do nemocnice kvůli tvým záchvatům. Ano, po smrti blízkého je to časté a ne, nejsi blázen. Jen si tě tam chvilku nechají na pozorování a dají ti zklidňující prášky, brzo si tě vezmu zase domů.“ Oznámí mi. Chci křičet, chci řvát. Nemůže mě přeci jen tak hodit do nějakého blázince. Myslí si, že jsem blázen a nechá mě tam, už se nevrátí. Smiřuji se s tím ale docela rychle, protože co jiného, jsem mohla čekat. Jsem ve stavu, kdy by mi pomohla snad jen samotná smrt a nechci svojí přítomností a smutkem zatěžovat okolí.

 „Děkuju.“ Zašeptám potom tiše, Luke mi věnuje úsměv. „Jsem rád, že to chápeš.“

 Taky se na něj pokusím usmát ale ta díra v mé hrudi bolí, pálí a trhá se čím dál víc. Jako kdyby byl úsměch hřích, jako kdybych si každým povytažením koutků způsobila akorát větší bolest. Zatřesu se ale to se Luke zvedá a tak oba dva nastupujeme po chvilce do auta a jedeme do nemocnice, psychárny, blázince.

-

Ležím v bílém pokoji, na sobě mám bílou košili. Podle toho, co jsem pochytila z rozhovoru Luka a nějaké doktora, na tom nejsem špatně, jen potřebuji čas. Jo, potřebuji.

 Po nějaké době vstávám a procházím se jen tak po chodbě. Zvykám si na režim beznadějného případu. Jsem tichá, s nikým nemluvím a snažím se na sebe nepoutat moc pozornosti. Vcházím do různých dveří, léčebna se zdá být jako nekonečný labyrint místností a chodeb. Chvilku mi trvá, než si uvědomuji, že stojím v koupelně před zrcadlem. Vypadám příšerně.