Zbytek noci nespím. 

Záchranná služba odjela i s ním. Slíbili mi, že se pokusí ale vím moc dobře, že je pozdě.

Byla jsi tady pro něj v posledních chvílí.

Tahle věta mi běží v hlavě celou dobu. Řekl mi to jeden z doktorů, ten upřímnější.

Kolem šestý se donutím vylézt z postele a jdu do koupelny. Vypadám příšerně. Pod očima mám velké tmavé kruhy, hnědé vlasy, které mám normálně po ramena, mám rozcuchané. Chci křičet ale nevím jak. Chci promluvit, ale nezbyla mi síla.

Jdu do sprchy a pouštím si horkou vodu. Snažím se uklidnit ale nic necítím. Vlastně jo, cítím. Velkou díru, která roste v mé hrudi a vyžírá mě zevnitř. Strašně to bolí. 

Pomalu rozhýbám ruce a myju se. Voda mě alespoň trochu probouzí a tak se po sprše převlékám a rozhoduju se jít do práce. Myšlenku na to, že bych zůstala doma a utápěla se ve vzpomínkách zavrhuji hned, jak mi přijde na mysl ale beru si jeho tričko. Vím, že mi to ublíží, ale já musím. Chci ho cítit kolem sebe. 

Byt opuštím dřív, než bych měla, protože nemám co dělat. Nastupuju si do autobusu a odjíždím do ateliéru. Musím nafotit to co je objednané, nemusím tam být dlouho, říkám si a cestou si hraju s telefonem.

7:24. Touhle dobou bychom nejspíš stávali. Jel by se mnou k ateliéru a potom si stopnul taxi, aby sám odjel do své práce, kterou má uplně na druhou stranu. Předtím než by odešel, by mi vtisknul několik polibků do vlasů a řekl, co chce dělat odpoledne. Nebo by taky navrhl, že udělá večeři ale nad tím bychom se oba zasmáli. Všichni známe jeho kuchařské schopnosti.

7.30. Vystupuju z autobusu a snažím se dostat do ateliéru tak, aby mě, pokud možno, nikdo neviděl. Ve vstupním vestibulu se usměju na sekretářku. Teda něco jako usměju. Když se pokusím zvednout koutky, bolestně se mi zkřiví obličej. Tázavě se na mě podívá ale já jen zavrtím hlavou a pokračuju di svého malého pokoje, který jsem si tu vytvořila. Sedám si na červenou sedačku, na které jsou modré polštářky a zírám na pracovní stůl, kde v rámečku stojí naše fotka. Ashton se šťastně usmívá, já mu sedím na zádech. Léto. Pomyslím si. 

7.33. Přemýšlím, jak bez něj budu moct dál žít. Přijde mi to opravdu nemožné. Vytahuju svůj telefon. Co by se stalo, kdybych mu zavolala? Zvedl by to někdo? Možná... Autamaticky vytáčím jeho číslo. Telefon vyzvání.

 "Ahoj, tady Ashton. Pokud jsem vám to momentálně nevzal, zavolám později. Přeju hezký den."

Ta zející rána v hrudi, kde jsem dřív měla srdce. Chlad a horké slzy, které se mi valí po tvářích dolů, když jsem slyšela hlasovou zprávu. Proč? Proč je život tak nefér. Umí rozdávat a umí brát. O několik chvil později přestávám vnímat samu sebe a hroutím se na zem jako nešťastné klubíčko pláče a smutku. Slyším, že někdo otevírá dveře a taky cítím něčí ruce, které mě zvedají. Potom je tma.

-

Probouzím se na posteli. K velkému překvapení na mé. Krk mám vyschlý, tělo ztuhlé a tváře od slz. Pomalu se zvedám a rozhlížím se kolem. Závěsy jsou zatažené ale venku je pořád světlo.

"Clare" Slyším známý hlas a tak se otáčím tím směrem. Na kraji posteli sedí Ashton. Otvírám pusu, ale nic z ní nevychází. Spodní ret se mi začíná klepat. Pomalu natahuju ruku, abych se mohla dotknout, ale jakmile se dotýkám jeho ramena, rozplyne se a mizí. Vydávám ze sebe skřek, který by se dal těžko považovat za lidský a začíná se mnou opět cloumat pláč. Do pokoje někdo přichází a pevně mě objímá.

"Shh, uklidni se. Clare, jsem tady."

"L-L..."

Nedokážu vyslovit ani jeho jméno ale pomalu se uklidňuji, až nakonec znovu usínám.