Dopisy a vzkazy. Všechny, které se jí od toho dne každé ráno v práci objevovaly na stole, rovnou mačkala do kuličky a házela je do krbu. Stačilo jí přečíst si jeden a věděla, že všechny ostatní se budou nést v podobném duchu. Takže se je už ani neobtěžovala číst.

Mačkání papírů, nepříjemné pocity v žaludku, jež se vhodnými a trefnými argumenty pokoušela potlačit, pozorování, jak pergamen pohlcují plameny a líně jej olizují, než jej přemění v hromádku popela, to všechno už delší dobu patřilo k její denní rutině. Každý den se ptala sama sebe, kdy už to konečně skončí, kdy si uvědomí, že to nemá smysl, že mu nikdy neodpoví a nevezme ho zpátky.

Na jednu stranu ji přepadal smutek, když si uvědomila, že po rozchodu s Ronem už nikdy nic nebude stejné jako dřív. Ať už se to týkalo návštěv u jeho rodiny či návratů domů, kdy ji vždy hned po příchodu přivítal polibkem. Věděla, že to zasáhne i jejich dlouholeté přátelství s Harrym. Jejich trojice byla nerozlučná a přestože za ta léta překonali mnoho neshod, obávala se, že tahle se nikdy nevyřeší a oni tři spolu nikdy nikam nevyrazí, aniž by se při tom necítili nepříjemně.

Mrzelo ji to. Jako kdyby končila jednu z nejdůležitějších etap svého života, jako kdyby zavírala dveře za minulostí, aby se už nikdy víc neohlédla, a pomalými krůčky mířila k budoucnosti, v níž už Ron nebude hrát žádnou roli.

K rozchodu s ním ale měla dobrý důvod. Dali se dohromady těsně po bitvě o Bradavice a Hermioně to připadalo jako sen, jenž byl o to dokonalejší, když Harry porazil Voldemorta. Už nebylo čeho se bát, oni dva mohli být konečně spolu a nikdo jim v tom nebránil.

S odstupem času na jejich vztah ale začala pohlížet trochu jinak. Tehdy byla do Rona zamilovaná až po uši a jak roky plynuly, její láska se začala vytrácet, až nakonec zmizela úplně. Často se ani nechtěla vracet domů, v práci zůstávala dlouho do noci, jen aby ho nemusela vidět a lhát jemu i sobě. Ničilo ji to. V jejich vztahu... jako kdyby bylo něco toxického, něco, co ji svíralo a drželo přikovanou na místě, dusilo ji a stlačovalo všechny orgány. Jako kdyby se v jejich vztahu nedokázala pořádně nadechnout. Jako kdyby ji svazovala neviditelná pouta. Povinnost zůstat s Ronem, protože se to přece očekávalo. Všichni jim tvrdili, že už dávno věděli o tom, že se ona a Ron dají dohromady. Jako by oni dva byli symbolem jakési jistoty. A kdyby se spolu rozešli, všechno by se zhroutilo. Proto se Hermiona ještě dlouhé měsíce ničila a navenek se tvářila, jak je šťastná a spokojená. Ale den ode dne v ní vyhasínal energický plamen, jenž Ron neměl šanci znovu zažehnout.

Jednou si ale řekla, že za to trápení jí to nestojí. Potřebovala volnost, přestože ji Ron nijak neomezoval. Potřebovala prostor, aby se necítila jako lapená mezi čtyřmi stěnami, které se k ní pomalu přibližují, aby ji mohly rozdrtit, rozmáčknout. Sebrala všechnu svou nebelvírskou odvahu a řekla mu, že se v jejich vztahu necítí dobře, že už k němu nechová takovou lásku jako před lety. Nechtěl tomu věřit, a tak jen nasupeně odešel a nijak se k tomu nevyjádřil. Hermiona mu za ten večer se slzami v očích a s bolavým srdcem sbalila všechny věci a poslala je k Harrymu a Ginny, protože věděla, že Ron bude tam. Pak svůj krb nechala odpojit od letaxové sítě a taky vyměnila zámky, aby se nemohl vrátit. Mudlovský byt patřil jí, a tak cítila jen nepatrný osten výčitek.

Říkala si, že udělala dobře, když se s ním rozešla. Takový vztah by přeci neměl cenu. Nemělo smysl se kvůli tomu zbytečně trápit. Na první místo musí vždycky stavět sebe, ne ostatní. Věděla, že tímhle Ronovi ublížila. Ale necítila by se ještě hůř, kdyby mu lhala den za dnem, řekla mu své ano, kdyby ji požádal o ruku, přestože by si ho ve skutečnosti vzít nechtěla, a pak, až by se jim narodily děti, by si s ním hrála na šťastnou rodinu? Ne, to nemohla, to by nevydržela. Byla by jako vyhaslá schránka, která svůj život nežije, nýbrž pouze přežívá a plní svou povinnost jako zaměstnankyně, manželka a matka. Dovedly by jí radost způsobit pouze jejich děti, i kdyby nebyly počaté z lásky?

Hermiona rychle zavrtěla hlavou, aby z mysli dostala nevítané myšlenky a úvahy. Pokaždé, když očima zabloudila k hořícímu krbu a zasnila se při pohledu na ty tančící plameny, nechala se unášet proudem myšlenek, které ji zatáhly... no, až sem. A to si nemohla dovolit. Nejlepší bude, když se rychle vrhne do práce, která jí potěšení rozhodně nepřinášela. Při tom pomyšlení se neubránila úšklebku, ale pak si přece jenom s povzdechem sedla ke stolu a začala mechanicky třídit papíry, které tu na ni čekaly už od včerejšího dne. Byla jich hrozná spousta, ale výhodou bylo, že k tomu potřebovala maximální soustředění - mohlo se totiž stát, že by třeba extrémně nebezpečné draky zařadila ke tvorům nudným či neškodným, protože by si myslela, že zařazuje podle abecedy, a ne podle nebezpečnosti.

V ten okamžik, kdy se konečně ponořila do práce, ji vyrušilo krátké zaklepání. Nestihla ani otevřít ústa a dveře už se otevíraly. Hermiona zvedla hlavu a hnědé oči se jí rozzářily.

,,Lenko!"

•••

Valentýn! A jak jinak knihu začít, než-li rozchodem?😂
Vítám vás u tohohle oddechovějšího příběhu, v němž, jak už jste nejspíš zjistili, bude spousta Hermiony, Charlieho a myslím že i Lenky a Blaise...😏
Kapitoly se budou pohybovat v 500-1500 slovech, což je pro mě opravdu oddechovka, protože něco takového potřebuju. A zatím se to píše úplně samo🙈
Charlieho a Hermionu jsem začala shipovat úplnou náhodou díky Jiskře a přání čtenářky girlofsky2468 😄.
Tak snad se to zalíbí i vám. Budu moc ráda za vaši odezvu! Krásného Valentýna!❤
Za dokonalý cover děkuji ShiroLaufeyson, pořád se na něj nemůžu vynadívat!❤ a za beta reading mé drahé JeanSnape ❤
Millie🍪