Hermiona začínala novou kapitolu svého života. Každý den s Charliem byl jedinečný a vypadalo to, že se ti dva snad milují den ode dne víc a víc. Všechno bylo jaksi přirozené. Dokázali spolu mluvit i beze slov a to pro ni bylo nesmírně důležité.

Procházela si obdobím, které bývá pro většinu žen velmi traumatizující. První dny byly asi úplně ty nejhorší. Neustále plakala nebo měla chuť plakat, a nedokázala přestat myslet na to, co se stalo. Charlie její smutek pokaždé vycítil a byl jí oporou. Někdy nebylo třeba slov. Někdy to jediné, co pomohlo, bylo pevné objetí.

S Charliem po boku bylo všechno o něco jednodušší. Pomáhal jí, snažil se ji přivést na jiné myšlenky, dokazoval jí svou lásku a Hermiona tak skutečně věděla, že v tom není sama. Po týdnech to nejtěžší období pomalu odplavila voda a nad mraky znovu vysvitlo slunce. Samozřejmě, že nastaly chvíle, kdy Hermiona cítila sžírající smutek, prázdno a bolest, ale každý takový okamžik jí dělal silnější. Pocity z potratu pomalu začaly ztrácet na intenzitě. Zůstávaly pouze vzpomínky a šrámy. Po bolesti zůstaly jen jizvy na duši, které jí dokazovaly, že to jde zvládnout.

I Melody rostla jako z vody a za chvíli se z toho prťavého mláděte stala dračí slečna a Hermiona ani Charlie už si ji nemohli pochovat v náruči jako miminko. Melody se to zpočátku nelíbilo, ale jak si zvykala na jejich přítomnost a lidský kontakt, přestalo jí to vadit. Často v jejich náruči usínala a úplně nejlépe se jí spalo na Charlieho silných pažích.

,,Ty se stejně máš dobře, viď, holka?" usmála se Hermiona na dračici, když jí přinesla oběd. Melody spokojeně složila křídla a pustila se do kusů syrového masa. Hermiona se opřela o břevna kouzelného výběhu a zahleděla se do dáli.

Jak Melody rostla, rozhodli se, že ji přesunou ven na čerstvý vzduch a do pořádného domova. Už nebyla mládětem, které je odkázáno na pomoc kouzelníků. Teď se o sebe dokázala postarat sama. Hermioně z toho pomyšlení bylo trochu smutno, jelikož to znamenalo, že se její práce v Rumunsku pomalu chýlí ke konci.

,,Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale budeš mi chybět, Melody," přiznala se jí a dračice zvedla svou nádhernou velkou hlavu. Upřela na ni své temné oči a Hermiona ji podrbala za zlatým rohem. Na duhových šupinách se jí třpytily paprsky slunce. ,,Ale slibuji, že tě někdy přijedu navštívit, co ty na to? Chtěla bys?"

Melody zafrkala, jako kdyby jí skutečně chtěla odpovědět. Hermiona se zasmála a posadila se do měkké trávy. Dračice se vrátila zpět ke svému hodování. ,,Tak dobře, holka. Slibuju ti, že se na tebe zase přijedu podívat." Melody bouchla mohutným ocasem o zem, snad tím chtěla dát Hermioně najevo, aby ji nerušila při jídle. Brunetka z kapsy vytáhla pero a kousek papíru. Bylo načase napsat Ginny a říct jí pravdu, raději takhle, než aby se to náhodou dozvěděla od někoho jiného.

Má drahá Ginny,
vím, že jsem ti poslední dobou příliš nepsala, ale snad mi to odpustíš, až ti sdělím tu velkou novinu, která ti snad udělá radost. Myslela jsem si, že se mi podaří říct ti to z očí do očí, ale ještě nevím, kdy se vrátím zpátky do Londýna. Ronovi o tom, prosím, neříkej, chtěla bych mu to povědět sama. No ale teď tedy k té novince.
Já a Charlie už oficiálně tvoříme pár...