Den plynul za dnem a dráče rostlo jako z vody. Byla to malá dračí princezna a dostala jméno Melody. Vybrala jí ho Hermiona, která tvrdila, že ty odlesky světla, které se odráží od jejích duhových šupin, působí jako melodie beze slov. Tohle jméno jejich dračí holčičce zůstalo a ta s ním byla očividně spokojená.

Hermiona s Charliem si k sobě velmi rychle našli cestu. Skoro nebylo chvíle, kdy by jeden z nich na toho druhého nemyslel, ale ani jeden se stále neodhodlal k tomu prvnímu, zásadnímu kroku. Ale i přesto to bylo krásné. Hermiona si konečně připadala šťastně, volně, práce ji bavila a těšila se na příchod miminka.

Jenže to štěstí zřejmě nemělo trvat věčně.

Charlie a Hermiona chodili do práce každé ráno společně. On ji vždycky vyzvedával a ona na něj už nedočkavě čekala, jenže toho dne bylo všechno jinak. Charlie přišel, ale nikdo neotevíral. Rozhodl se vyčkat. Jenže když se stále nic nedělo, když se pořád nikdo neozýval, začal mírně panikařit. Odemkl dveře od jejich malého domku a vešel dovnitř. Nikde ani noha.

,,Hermiono?" zavolal do ticha. ,,Lenko?"

Nic.

Prošel každou místnost, snažil se být co nejrychlejší a nejpečlivější. Jenže všude bylo prázdno. Že by už obě odešly do práce? Ale proč by mu Hermiona nic neřekla?

,,Už jsme tady. Je to v pořádku," zaslechl náhle tlumený ženský hlas z předsíně a srdce se mu rozbušilo. Ozval se i druhý hlas, ale nebylo rozumět tomu, co říká. Charlie se za nimi rychle vydal.

,,Hermiono! Už jsem se bál -" začal zvesela, jenže když mu padl pohled na Hermionu, celý ztuhnul. Byla celá bledá, uplakaná, třásla se a sotva se držela na nohou. Lenka ji podpírala a tvářila se zachmuřeně. ,,Proboha, co se stalo?"

,,Charlie," špitla Hermiona, ale další slova jí uvízla v krku a nedokázala pokračovat. Opatrně se pustila své kamarádky a rozešla se k Charliemu, který ji vzal do náruče dřív, než stihla spadnout na zem. Připadala mu tak křehká a bezbranná a on se tolik bál toho, co se mohlo stát. Hermiona ho objala kolem krku, vzlykla a zabořila tvář do jeho hrudi. Charlie ji políbil na čelo.

,,Mám tě odnést do postele, Herm? Dnes bys raději neměla chodit do práce, jsi celá bledá, měla bys odpočívat," řekl jí tiše a když přikývla, rozešel se do jejího pokoje. Po celou dobu trhaně vzlykala a Charliemu to rvalo srdce. ,,Řekneš mi, co se stalo? Ale jestli se na to necítíš, tak nemusíš," ujišťoval ji a pak ji něžně položil do peřin. Hermiona jej pevně chytila za ruku.

,,Neodcházej. Neodcházej, prosím," zašeptala třesoucím se hlasem a on vzal její studenou ruku do svých dlaní. Posadil se k její posteli.

,,Nikam nejdu," ujistil ji. Hermiona slabě přikývla a zavřela oči. Na řasách se jí třpytily slzy a Charlie ji bezmocně sledoval. Kéž by jí mohl nějak pomoct.

,,Je mi tak špatně," hlesla a vzlykla. ,,Všechno jsem to zkazila."

,,Co všechno?" ptal se něžně a hladil ji po ruce.

,,Úplně všechno," vydechla bezmocně. Pak už ani jeden nepromluvil ani slovo. Charlie seděl u ní, pozoroval její uplakanou tvář a pak se sklonil, rty nepatrně přejížděje po hřbetu její ruky. Hermioně se něco stalo, něco ji trápilo. Udělal by cokoliv na světě, aby byla zase šťastná.

Do pokoje potichu vstoupila Lenka a pak se posadila vedle Charlieho. Něžně Hermioně setřela slzy z červených tváří a pohladila ji po vlasech.

,,Řekneš mi, co se stalo?" zeptal se Lenky tiše, aby Hermionu neprobudil. Blonďatá žena na něj upřela své smutné oči a dala mu odpověď, která by jej nenapadla ani ve snu - ne, ani v té nejhorší noční můře.

,,Hermiona přišla o miminko."