Když Charlie vkročil do místnosti, kde bylo dračí mládě, které se mělo už každým dnem vylíhnout, čekalo tam na něj příjemné překvapení.

Byla tam Hermiona.

,,A-Ahoj," dostala ze sebe rozpačitě, když ho spatřila, a pokusila se o úsměv. Jenže Charlie jako kdyby náhle ztratil řeč. Jen tam stál jako solný sloup, díval se na ni a v očích mu probleskovala jedna emoce za druhou. Myšlenky vířily sem a tam a on žádnou nedokázal chytit a pevně uchopit, natož aby je zkrotil všechny. ,,Charlie," řekla o něco vážněji a nervózněji, když jí stále nic neodpověděl, ,,já - já jsem se přišla vrátit do práce. A taky bych ti chtěla vysvětlit -"

,,Hermiono, mně nemusíš nic vysvětlovat," přerušil ji a věnoval jí úsměv, který snad nepůsobil příliš křečovitě. ,,Je přece na tobě, s kým se scházíš, s kým trávíš svůj volný čas, s kým chodíš... S Ronem už přeci dávno nejsi a mně do toho vůbec nic není." Hermiona krátce zamrkala. ,,Já vím, že jsem odtamtud vážně rychle zmizel, ale jen mě to trochu vyvedlo z míry a opravdu jsem měl ještě nějakou prá-"

,,To byl Blaise," řekla hlasitě. ,,Blaise Zabini. Můj nejlepší kamarád. A my spolu nechodíme. Na tom, co by si o tom myslel Ron, mi nezáleží, ale," polkla a udělala tři váhavé kroky vpřed, ,,záleží mi na tom, co si o tom myslíš ty. A já nechci, aby ses musel něco domýšlet. Chci, abys věděl pravdu, a chci k tobě už být naprosto upřímná," vydechla a Charlie se jí zahleděl hluboko do očí. Cítil neuvěřitelnou touhu ji konečně políbit. Teď, když mu řekla pravdu.

Takže to byl ten Blaise Zabini. Charlie byl rád, že ze sebe neudělal totálního idiota. Usmál se a ona se usmála taky. Tak že by měl přece jenom šanci? Nechtěl to ale uspěchat, musel na to jít postupně a pomalu. Co by si o něm pak Hermiona pomyslela? A navíc by s tím určitě nesouhlasila a tentokrát by Charlieho naděje rozhodně zadupala hluboko do země.

,,Omlouvám se za ty všechny hlouposti, co jsem udělal," zašeptal jí Charlie. Hermioniny oči se smály a jemu zaplesalo srdce. ,,Jsi v pořádku? Ty i to malé? Zvládáte to?"

,,Ano, Blaise a Lenka jsou opravdoví andělé, pomáhali mi ve dne v noci. A ty taky," dodala a trochu se začervenala. Charlie povytáhl obočí a pak se tiše uchechtl.

,,Já? Vždyť jsem ti nepomohl vůbec. Fuj, teď se za to stydím."

Hermiona se pousmála. ,,Pomáhal. Byl jsi se mnou po celou tu dobu, i když to možná ani nevíš. Myslela jsem na tebe každý den. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak to napravit, aby to mezi námi bylo zase dobré -"

,,Hermiono, tys nemusela nic napravovat, to já bych měl, za to všechno, co jsem udělal a neudělal -"

,,Počkej," přerušila ho Hermiona a přiložila si ukazováček na ústa. Charlieho obočí vylétlo vzhůru, ale pak mu v očich svitlo pochopení, když k nim dolehlo praskání skořápky.

Oba dva rychle zamířili k výklenku s dračím hnízdem. Přišli tam právě včas; malé dráče už totiž usoudilo, že je nejvyšší čas poznat svět. Skořápka pukala, nejprve se objevil ještěrčí ocas, potom nohy a tělíčko a nakonec malá hlava. Dráče si zívlo, otřáslo se, zbavujíc se skořápek, a nakonec si kýchlo, až z tlamy vychrlilo malý plamínek a poslední kousek skořápky spadl na zem.