Hermiona se zamračila a pomalu odložila telefon. Nikoho nečekala. Tak kdo by to mohl být?

Zvonek se ozval znovu, a tak s povzdechem vklouzla do bačkor a rychle zamířila ke dveřím. ,,Už jdu, už jdu!" zavolala, a v ten okamžik ji napadlo, že by to mohl být Ron. Žaludek se jí nepříjemně zkroutil. Zrovna dnes neměla náladu cokoli s ním řešit. A navíc ani nebylo co!

S bušícím srdcem stiskla kliku a - ani se nepodívala kukátkem, zda na jejím prahu nestojí šílený vrah se sekerou! - otevřela dveře. A pak úlevně vydechla.

V celé své eleganci tam stál Blaise Zabini, s křivým úsměvem na ni shlížel a v ruce držel zavřenou krabici. ,,Nazdar, Grangerová. Cestou sem jsem pobodal pár mudlů, kteří se na mě divně podívali. Smím si u tebe umýt kudlu?" A aniž by čekal na vyzvání, vetřel se dovnitř.

Hermiona se neubránila úsměvu. Přestože ona se zmijozelskými nikdy - ostatně jako prakticky každý nebelvír - nevycházela, s Blaisem se spřátelili na Ministerstvu kouzel. Častokrát se vídali buď na různých akcích nebo jednáních, a tak spolu jednou prohodili i víc než pár zdvořilých frází. Hermiona zjistila, že Blaise je ve skutečnosti velmi zábavný a galantní společník a jemu došlo, že přes její intelekt, důvtip a bystrost dokáže vmžiku zapomenout na to, jakého je původu. Hravě se dokázala vyrovnat daleko starším a čistokrevnějším kouzelníkům.

A ta narážka s kudlou... no, Blaise nebyl na mudlovské věci příliš zvyklý, ostatně tak to bylo i u jiných kouzelníků s čistou krví. Jednoho dne ji Zabini přišel zcela neočekávaně - podobně jako dnes - navštívit. Tou dobou měla domluvenou schůzku s Ginny, která ji měla vyzvednout u ní doma. Když zazvonila, Hermiona se samozřejmě podívala kukátkem na chodbu, aby věděla, komu otevírá. A Blaise, který na svých dveřích žádné takové kukátko samozřejmě neměl, chtěl vědět, k čemu něco takového slouží. Když mu Hermiona řekla, že díky tomu vidí na chodbu a kontroluje si, zda tam nestojí vrah se sekerou, Zabiniho to pobavilo. Od té doby při přivítání používal právě tuhle hlášku, že si jde jen umýt kudlu.

,,Ahoj, Blaisi. Co tu děláš?" zeptala se Hermiona a zavřela za ním dveře. Zabini se vyzul z bot a sehnul se k botníku, aby z něj vyndal své bačkory, které mu Hermiona dala k Vánocům. Byly růžové a chlupaté a na nártu měly přišitou velkou mašli. Blaise jí druhý den přinesl malý flakónek s parfémem. Ten jí ale svou vůní připomněl profesorku Umbridgeovou, takže jej zastrčila do kouta skříně.

,,No, doneslo se mi, že se chystáš na dovolenou do Rumunska. A taky jsem slyšel, že ses rozešla s Weasleym. O tom jsem tedy věděl už nějakou dobu, ale tak trochu jsem neměl času nazbyt. Vážně, Grangerová, ty se s takovými novinkami prostě nemůžeš pochlubit," zamlaskal nesouhlasně a přeměřil si ji svýma tmavýma očima. ,,Kdyby ses ozvala, vzal bych víno. Takhle si ho nezasloužíš, a tak jsem přinesl jen donuty."

Hermiona se zasmála a vzala si od něj krabici. ,,Donuty jsou mnohem lepší," ujistila ho a odešla do kuchyně, aby je přendala na talíř.

,,Zatraceně, tak to jsem měl radši přinést to víno."

,,Tak si to přiznej, Blaisi, že jsi mi prostě chtěl udělat radost," broukla Hermiona, naaranžovala donuty a poté si šla sednout k Blaisovi do obýváku. Talíř položila na stolek mezi nimi a rozpačitě si promnula ruce.

,,Někdo to udělat musel, když se to Weasleymu evidentně nepodařilo," ušklíbl se Blaise, ukousl si z jahodového donutu a přesunul pohled na Hermionu. ,,Tak povídej."

,,No, ono vlastně není moc o čem mluvit," zamumlala Hermiona a uhýbala pohledem. ,,Prostě... nám to neklapalo. Necítila jsem to chvění, kdykoliv se na mě usmál, kdykoliv mě políbil. Netěšila jsem se na to, až se mu večer schoulím v náruči. Když jsem se zamyslela nad budoucností... tak jsem ho po svém boku neviděla." Naprázdno polkla a zhluboka se nadechla, než v mluvení pokračovala dál.

,,V tom vztahu jsem se už delší dobu necítila dobře a měla jsem pocit, jako kdyby mě svazovaly určité povinnosti a já se nemohla naprosto volně, svobodně nadechnout a dělat si věci po svém. Asi to zní jako hloupost, nikdo na nás s ničím netlačil a Ron mě nepřemlouval k tomu, abychom hned založili rodinu a tak podobně... ale já jsem se tak cítila. Nevím proč. Asi jsem si myslela, že se to očekává, zvlášť v mém věku. Že já a Ron spolu zůstaneme navždycky, a tak bychom měli brzy začít plánovat svatbu. Jako kdyby se na nás vyvíjel neviditelný tlak z okolí. Ty všeříkající pohledy ostatních... Já nevím, Blaisi. Nemohla jsem mu už déle lhát. Udělala jsem dobře? Nebyla to jen chvilková krize?" zeptala se zoufale a konečně se na něj podívala. Chvíli ji pozoroval a pak si odkašlal.

,,Nejsem žádný vztahový poradce nebo psycholog, Hermiono, ačkoliv bych byl v takovém povolání určitě skvělý," začal zlehka, což ji donutilo se usmát, ,,ale myslím si, že ses rozhodla správně. Koneckonců, cítila jsi to tak, ne? A jestli ti v tom vztahu nebylo dobře, tak byl rozchod rozhodně na místě. Žádní motýlci v břiše při vášnivých polibcích, žádné mrazivé jehličky v páteři, když ti rukama zkoumal tělo... hm, hm, Grangerová, to vypadá, že jste ho přestala milovat," luskl prsty Blaise a zatvářil se důležitě, jako kdyby nalezl nějaký objev, který naprosto změní chod lidstva. Pak na ni mrkl. ,,Nedělej si s tím takovou hlavu, on se přes to přenese. Jak už jsem ti několikrát řekl, na první místo stav jedině sebe. Tím se řídíme my zmijozelští a jak vidíš, jsme spokojení. Ostatní máme u zadku a je nám vcelku jedno, co si o nás druzí myslí." Zazubil se. ,,Jo a mimochodem. Na ty děti jsi ještě pořád dost mladá. Užívej života, dokud to jde."

•••

Můj milovaný Blaise❤ ve Spojeni magií jsem si ho hrozně oblíbila, takže se ho snažím cpát všude, kde to jen jde. Asi budu muset někdy napsat něco, kde bude mít hlavní roli🙈 no, každopádně se tu ještě několikrát objeví a já si jeho psaní neskutečně užívám❤
Snad se vám kapitola líbila!
Další vyjde asi v neděli👀
Millie🍪