Byla sobota, brzy ráno, a Lenka se chystala do práce. Hermiona toho v noci příliš nenaspala, často se budila a nějakou dobu kvůli nevolnostem strávila i u záchodové mísy. Lenka jí pokaždé šla pomoct a nakonec si lehla i k ní do postele, aby se Hermioně lépe spalo. Byla jako bezbranné vyděšené dítě, které potřebuje matčinu náruč.

,,Dobré ráno. Jak se cítíš?" zeptala se blonďatá žena své kamarádky hned, co rozespale vstoupila do kuchyně.

,,Mizerně," zamumlala Hermiona a prohrábla si rozcuchané vlasy. Pak se na Lenku usmála. ,,Omlouvám se za ten včerejšek a vlastně i za dnešní noc. Ale moc si vážím toho, že jsi mi tak pomohla. Spala jsi pak vůbec?"

,,Ale ano, jsem plná energie," odpověděla jí zvesela Lenka. ,,Zato ty jsi bílá jako stěna. Zůstaneš doma, ano? Omluvím tě v práci. Stejně tu ještě není moc co dělat a Charlie to určitě pochopí." Hermioně se při zaslechnutí jeho jména podivně sevřel žaludek a srdce jí poskočilo. ,,Běž si lehnout. Udělám ti čaj a připravím ti i něco k jídlu, dobře?"

,,Jsi na mě tak hodná," zašeptala dojatě Hermiona a znovu ucítila, jak se jí do očí hrnou slzy. O pár chvil později už Lenku držela v objetí. Byla tak vděčná, že ji má po svém boku.

,,Běž si lehnout," pobídla ji jemně Lenka a zastrčila jí pramen vlasů za ucho. Hermiona ji poslechla, stejně hrozilo, že by jí nohy dřív nebo později vypověděly službu. Lehla si na pohovku v obýváku, schoulila se do klubíčka a mžourala na blankytně modrou oblohu.

,,Zvládneš to tady sama?" ptala se starostlivě Lenka, když jí přinesla meduňkový čaj a kousky nakrájeného ovoce. Natáhla se pro deku a starostlivě Hermionu přikryla. Brunetka ji chytila za ruku.

,,Zvládnu to. Neměj obavy. A ještě jednou ti děkuju. Jsi úžasná, víš to?" vydechla s úsměvem. Lenka jí ho oplatila, upravila jí deku a pak se rozloučila se slibem, že se pokusí vrátit co nejrychleji. Za chvíli už za sebou zaklapla domovní dveře a Hermiona osaměla.

Neměla na nic sílu a ani náladu. Nejraději by celou dobu jen ležela a zírala do prázdna. K uším jí dolehl tlumený zpěv ptáků a ona si povzdechla. Nemohla si pomoct, připadala si trochu jako ve vězení. Tím vězením ale nemyslela Rumunsko a tuhle chatku, ale svoji mysl. Neustále ji svíraly pochybnosti, obavy a negativní myšlenky. Hermiona zavřela oči a pomalu sjela rukou na své břicho.

Skoro ani nebylo poznat, že pod srdcem nosí nový život. Dlaní přejela po břiše a snažila se přijít na to, co to v ní vzbuzuje. Myslela si, že když zjistí, že je těhotná a plně si to uvědomí, rozvinou se u ní mateřské pudy. Jenže ona necítila ani lásku, ani nenávist. Jen zmatek. Hermionu to polekalo. Bylo to normální? V krku se jí utvořil knedlík a ona se zavrtala pod deku. Přála si, aby už se Lenka vrátila zpátky.

•••

Nejspíš musela usnout, protože sebou trhla a zmateně otevřela unavené oči, když k ní dolehl zvuk zvonku. Byla celá ztuhlá a rozbolavělá. Počkat, někdo opravdu zvonil? Nezdálo se jí to? Nejradši by znovu zavřela oči -

Zvonek se ozval znovu a tentokrát už to Hermionu donutilo vstát. Šouravým krokem se rozešla ke dveřím. Kdo by to mohl být? Že by si Lenka zapomněla klíče? Nebo to byl Charlie a chtěl se zeptat, jak se má, jestli jí je lépe? Ta myšlenka ji povzbudila a vlila jí do žil novou energii. Cestou ke dveřím si ale ještě stihla uvědomit, že je neupravená a vypadá naprosto příšerně, nebyl ale čas s tím něco dělat. Zvonek se ozval potřetí.

,,Už jdu!" zavolala a překvapilo ji, jak chraplavě její hlas zní. Prohrábla si své kudrny, zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit, než odemkla dveře a otevřela.

A vzápětí už ji kdosi popadl do náruče.

•••

Máte nějaký tip, kdo to bude?😏