Charlie se lehce zamračil a v duchu začal panikařit a vymýšlet nejrůznější scénáře. Kdo byl Blaise? Byla Hermiona zadaná? Vyložil si to všechno úplně špatně? Přikrášloval si realitu? Ještě štěstí, že jí o svých citech nic neřekl...

,,Nezlob se, už budu muset jít, chci si to co nejdříve přečíst," omluvila se mu a krátce se usmála. Jen na ni kývl a pokusil se jí úsměv oplatit. ,,A ta večeře stále platí? Co třeba v pátek?"

,,To by šlo," řekl opatrně a nesnažil se dělat si nějaké naděje. Třeba se tu v pátek objeví Hermionin přítel, milenec nebo snoubenec, nebo kdo to zatraceně ten Blaise je... ,,Vyzvednu tě?"

,,To by bylo fajn," přikývla rozjařeně. ,,Tak zatím pa!" rozloučila se překotně a rozeběhla se domů. Charlie se za ní díval, ale i tak se neubránil úsměvu. Jak by se na ni mohl zlobit, jak by jí mohl cokoliv vyčítat? Možná to takhle bylo dobře - Hermiona se stejně za několik týdnů vrátí zpátky do Londýna, bude mít rodinu, udělá skvělou kariéru. On je sice teď ještě zamilovaný, ale jakmile se od sebe odloučí, přejde jej to. Co oči nevidí, to srdce nebolí. A alespoň mohou zůstat s Hermionou přáteli. Byl si jistý, že by to tak chtěla. I on by to tak chtěl.

Hermiona mezitím doběhla domů, rychle z nohou skopla boty a cestou do pokoje rozlepovala obálku, v níž se nacházely dva popsané listy - Blaise psal jako malé dítě a nebyl snad řádek, kde by nebyla alespoň malá kaňka.

Nazdar, Grangerová.
Říkal jsem si, že budu tvrdej a nezávislej chlap, jenže - jen velmi nerad ti to přiznávám a jsem si jistý, že se teď vítězoslavně šklebíš, ty potvoro jedna - mi vážně začínáš docela chybět. Jakože vážně. Chybí mi naše společný chození na oběd, stěžování si na práci, náhodný setkání u výtahu a tvoje rýpání do mě a všeho, co dělám. (Poslední dobou hlavně s tím, že si mám najít přítelkyni. Jenže, Grangerová, takovou radost ti neudělám. Až vy všichni budete naprosto vyždímaní a vyčerpaní ze svých milovaných hyperaktivních ratolestí, já budu teprve na vrcholu svých sil. Nezáviď mi to. Zkrátka si to umím zařídit.)

Možná si teď říkáš, že jsem vážně nějakej přecitlivělej. Ne, nemám slzavý období, ani své dny, ani nemám rakovinu a nikdo mě nepřetáhl pánví po hlavě. Ani to nemá být vyznání lásky tobě, TO ROZHODNĚ NE, Grangerová. Jen jsem si říkal, že tam určitě příšerně trpíš, truchlíš a z dračího údolí je nyní slzavé údolí, tak jsem si řekl, že tedy ustoupím a napíšu ti o svém stesku jako první.

Jak se ti tam vůbec daří? Upřímně doufám, že ti tam naložili spoustu práce, a neválíš si zadek u moře. Počkat, je v Rumunsku vůbec moře? Raději jsem si to vyhledal, abych ze sebe nedělal idiota a ty sis zbytečně nenamáhala oči, které bys po mé otázce musela protáčet. Nemáš zač. A pokud by se stal zázrak a ty bys o tom moři nevěděla, jen tak pro informaci, je to Černé moře. Černé jako moje duše, ha ha. Ale i tak pořád miluju koťátka. U Salazara, už jen při té představě se mi chce brečet. Grangerová, asi si pořídím kočku, jsem tu hrozně sám. Vím, že jsem ti říkal, že chci tygra, ale to je přeci taky taková kočička. To kotě si vycvičím a nakreslím mu proužky.

Od tvého odjezdu uběhla už spousta dní, a ne, ještě pořád nejsem tlustý jako koule. Mám rychlý metabolismus, takže se můžu přecpávat tak moc, jak budu chtít. Nezáviď, Grangerová. Už budu muset končit, dochází mi místo. Do obálky jsem ti dal sušenku, ale pak jsem dostal sušenkový deficit, takže jsem ji bohužel snědl. Ale pokud tě to potěší, zůstaly tam alespoň drobečky.

Tohle jsou takový neohrabaný projevy lásky a shrnutí všeho, co se tu děje a neděje. Neumím psát o zajímavých věcech, ale možná to je tím, že se nic zajímavýho neděje, než že bych byl úplně neschopnej. Měj se tam pěkně, Grangerová, a moc nepracuj a nemysli na lasičku. Brzy mi napiš, nebo tu umřu nudou. Chci slyšet nějaké žhavé novinky!

S láskou, Tvůj Blaise

•••

Blaise se ,,vrátil"! Jste rádi?😝
Výjimečně je kapitola i dnes, protože mám radost a chci, abyste ji měli taky!😄♥️