,,Jejda, moc se omlouvám!" vyhrkla Hermiona a když ucítila, jak ji kolem pasu svírá pevná paže, pomalu otevřela oči, které předtím pevně zavřela, když vnímala, že padá. Pak zalapala po dechu a tváře se jí zbarvily do růžova, když zjistila, že hledí do opáleného dobrosrdečného obličeje, jenž byl ošlehaný větrem a posetý pihami. ,,Charlie!"

,,Ahoj, Hermiono. Nečekal jsem, že na tebe narazím takhle brzy! Tedy, abych to uvedl na pravou míru, spíš jsem do tebe vrazil," dodal žertovně a ona se krátce zasmála. Pomohl jí vstát a ona si rozpačitě upravila blůzku. Chvíli byli oba dva ticho. Hermiona k Charliemu bloudila pohledem, ale když zjistila, že se na ni dívá, zase očima rychle uhnula. A Charlie dělal to samé.

,,Ne, to je... to je moje vina. Zasnila jsem se a - a nedávala pozor na cestu," odporovala mu a mírně si odkašlala. Věnoval jí chápavý úsměv a vrazil si ruce do kapes u kalhot.

,,Tak v tom ti naprosto rozumím. Při pohledu na tak nádhernou krajinu skoro zapomínám, jak se jmenuju," prohlásil a zašklebil se.

,,No že ano! Je to kouzelné," vydechla a na chvíli byla tak fascinovaná těmi jiskrami v jeho očích, že si neuvědomila, že na něj tak zírá. Charlie si odkašlal a rozpačitě se usmál.

,,No, kdybys chtěla, mohl bych tě tady trochu provést. Ukázat ti nejkrásnější místa, na která rozhodně nezapomeneš..." prohodil jen tak ledabyle, ale Hermiona prakticky okamžitě souhlasila. Navíc ji těšilo, že je tu někdo, koho zná a na koho by se v případě potřeby mohla s čímkoliv obrátit. Věděla, že Charlie by jí vždycky ochotně pomohl a vyhověl. V jeho milé společnosti se bude určitě cítit příjemně. A třeba to skutečně bude tak lehké, jak doufala a jak jí tvrdil Blaise - třeba na Rona snadno zapomene. Anebo ne? Nebude jí Charlie Rona připomínat vždy, kdy se na něj jen podívá? ,,Přijela jsi sama?"

,,Ne, ne, je tu se mnou i Lenka Láskorádová. Byla na svatbě Billa, spolu se svým otcem. Blonďatá, veselá... má milou tvář," upřesnila mu Hermiona a Charlie přikývl.

,,Ach ano. Láskorádová. Její obličej si příliš nevybavuju, ale na jejího otce si vzpomínám velmi dobře," zazubil se. ,,No a kdepak ji máš? Nešla hledat nějaké ty své neexistující tvory? Slyšel jsem, že je tím jejich rodina známá. Promiň, to nemělo vyznít zle," začal se rychle bránit, když si uvědomil, co řekl. Hermiona se potichu zasmála.

,,Ale ne, to je přece v pořádku. Kdekdo si z nich utahuje, ale Lenka si z toho nikdy nic nedělá. To se mi na ní hrozně líbí; je jí jedno, co si o ní myslí ostatní, je svá," řekla mu Hermiona, ale pak rychle zmlkla. Zahleděla se na špičky svých bot. Jak to, že se tak rozmluvila? Neplácala hlouposti? U Merlina, Charlieho tohle asi vůbec nezajímalo a ona mu tu vykládá... ,,Promiň, zdržuju tě? Hned - hned se vydám na pokoj. Jen -"

,,Jen nevíš, kde ho máš?" opáčil jemně Charlie a v očích se mu rošťácky zablýsklo. Hermiona neochotně přikývla. ,,Já to čirou náhodou vím, jelikož jsem v tom domečku také dřív bydlel. Vlastně to bylo v době, kdy jsem sem odjel na stáž. Bude se ti tam líbit. Elise s Lenkou ti asi utekly, co?"

,,Nebyla to jejich chyba," bránila je Hermiona a nespokojeně se zamračila, když Charlie zvedl její kufr a jeho madlo sevřel v dlani. ,,Myslely si, že jdu hned za nimi. A já se... já se mezitím kochala výhledem."

,,Jak jsem ti už předtím říkal, vůbec si s tím nedělej starosti. Já se takhle zasnil už tolikrát, že to ani nespočítám. Několikrát jsem přišel i pozdě do práce. Udělal jsem si hrnek kafe, stoupl si k oknu a jenom se díval. Myslím, že bych to vydržel celý den, kdybych neucítil příšerný smrad z toho, jak se mi na pánvi pálila vajíčka." Hermiona se rozesmála a on jí věnoval veselý úsměv.

,,To jsem nevěděla, že jsi takový snílek, Charlie. Ale jak tak nad tím přemýšlím, asi by se ti hodila přítelkyně," rýpla si do něj. Neřekl na to nic, jen se usmíval - ale srdce se mu rozbušilo.

Kdybys tak věděla...