Hermiona a Lenka se s tichým lupnutím objevily v nevelké přijímací místnosti, která vypadala trochu jako recepce. Konvička, jež sloužila jako přenášedlo, modře zablikala a pak zhasla.

,,Vítejte, vítejte! Vy musíte být slečna Grangerová! A vy jste?" To všechno na ně vychrlila prakticky na jeden nádech vysoká blonďatá žena, která spěchala za nimi. Působila velmi energicky a lesk v jejích očích prozrazoval, že je velmi veselá.

,,Lenka Láskorádová," odpověděla jí Lenka, která se zasněně rozhlížela kolem. Žena ji zhodnotila pohledem, ale pak se usmála a potřásla oběma rukou.

,,Já jsem Elise Singerová a občas si tu připadám jako sova," zasmála se zvonivě. ,,Rozumíte? Neustále lítám sem a tam a vyřizuju nejrůznější vzkazy!"

,,Vlastně vám docela rozumím," ujistila ji Hermiona a oplatila jí úsměv. Vzpomněla si, jak ve čtvrtém ročníku odbíhala od Harryho k Ronovi - ne, nemysli na Rona, nemysli na Rona! Potřásla hlavou. ,,Promiňte, ale nikdo nám k téhle, ehm... služební cestě nic moc neřekl. Vy nám ty informace nejspíš můžete poskytnout?"

,,Ale jistě, zlatíčka," pokývala Elise hlavou a našpulila rty. Přehnaně sladký tón, roztomilé oslovování - ne, tahle žena Hermioně pomalu přestávala být sympatická. Byla vlastně trochu jako profesorka Umbridgeová, akorát v mírnějším a méně růžovějším provedení. ,,Jen pojďte za mnou, ukážu vám, kde budete přespávat a fungovat po celou dobu, co tu budete. A cestou tam vás se vším samozřejmě seznámím! Tak pojďte, pojďte, je to odsud jenom kousek," zabroukala a kvapným krokem se vydala pryč. Otevřela hlavní dveře a vešla do prostorné chodby. Lenka ji ihned následovala a něco si začala pobrukovat.

Hermiona popadla svůj kufr a chtěla se vydat za nimi, ale oči jí zabloudily k oknu, z nějž měla výhled na divokou krajinu a vysoké hory tyčící se v dáli. Tiše vydechla a očarovaná tou krásou přistoupila blíž.

Krajinu měla jako na dlani. Sluncem vyšisovaná tráva měla žlutozelený nádech a mírný vánek se proplétal mezi jednotlivými stébly. Listy v korunách stromů tiše ševelily a několik osamělých lístků se líně snášelo k zemi. Za roztomilým údolím se vyvyšovaly pahorky ozářené sluncem a daleko za nimi se tyčil hustý les a hory, jejichž špičky čněly do výše. Byla to nádhera. Hermiona dokonale cítila ten klid, jenž jako by se na ni přenesl už teď, a nemohla se dočkat, až se tou divokou krajinou projde a nadechne se čerstvého vzduchu. Ale kdepak schovávají ty své draky?

Draci! problesklo Hermioně hlavou a srdce se jí rozbušilo pod návalem paniky. Tolik se zasnila, že úplně zapomněla na Lenku a Elise! Zatraceně, určitě už budou někde daleko. Stihne je dohnat? Ale kudy má jít, kde jsou ty jejich pokoje? Neměla by tu raději počkat, aby se neztratila a nepřidělávala Elise tolik komplikací?

No, třeba nebudou tak daleko. Třeba tu mají na stěnách předměty, které Lence připomínají roh muchlorohého chropotala, nebo tak něco, a začala se na to vyptávat. Možná jsou blízko.

Hermiona si pro sebe přikývla. Dobře, jenom se tu trochu porozhlédne. A když zjistí, že tu nikde nejsou, počká na Elise tady. Snad se nebude moc zlobit... ale mohla by pro ni mít pochopení...

Pevně sevřela madlo svého kufru a vykročila ke dveřím. Naposledy se ohlédla k oknu a vzápětí - bum, do něčeho tvrdě narazila.

,,Ouha, opatrně!"

•••

Jak se vám zatím líbí Elise? A do kohopak to Hermiona asi vrazila?🙈
Pokud si v tomhle "volnu" chcete odpočinout od úkolů, které posílají učitelé, a náhodou shipujete Pepperony, na mém profilu naleznete nový příběh🙈 pokusím se v brzké době vrhnout na nové kapitoly k Teorii a třeba vydávat i častěji👀 dávejte na sebe pozor!
Millie🍪