Markéta na mě čekala celá natěšená, až mi poví, jaký byl její den, a až jí já povyprávím o svém. Dozvěděla jsem se od ní detaily snad každé vteřiny a stejně neustále přicházela s nějakým dodatkem, bez něhož bych nemohla žít. Alespoň se jí povedlo sbalit Pražáka, takže měla šanci, že jejich povyražení neskončí hned s přistáním na letišti – to mi zopakovala několikrát.

Mně ovšem do řeči moc nebylo. Přesto, že jsem si den s Romeem opravdu užila, nedokázala jsem přestat myslet na to, jak jsem mu zalhala. Proč jsem to udělala? Nemohla jsem přijít na to, zda jsem s verdiktem našeho polibku nesouhlasila, nebo mi jen připadalo hloupé ho přiznat. Zvlášť, když se mi Romeo vážně líbil a celou dobu s ním jsem se nepopiratelně bavila. Měla jsem vztek na ten zmatek, jenž naše pusa způsobila.

Zatímco se má kamarádka ponořila do dalšího výčtu toho, kde spolu byli a co zažili, já se pokoušela přijít na to, co mám udělat. Jako nejmoudřejší volba mi připadalo zatloukání. Neplánovali jsme spolu žít šťastně až do smrti a následujících pár dní dovolené přeci na nějakém polibku vůbec nestálo. Zvlášť, když jsme od společnosti toho druhého neměli větší očekávání než příjemně strávený čas.

Markéta sice prohlásila, že se tvářím nějak zadumaně, ale víc to naštěstí neřešila. Poslední, co jsem chtěla, bylo jí vysvětlovat, že jsem dostala pusu, která stála za houby. Její odpověď jsem beztak znala: přikládala jsem prvnímu polibku příliš velkou váhu a nedávala další šance. Krátce jsme rozebraly plán na následující den – kupodivu nezahrnoval její nový objev, ale mě a výlet na ostrov Lido, kde jsme se mohly ošplouchnout v moři. Následně se mi omluvila za to, jak mě vyměnila za chlapa a nechala v Romeových spárech, a dala mi černou masku doktora moru, kterou jsem si prohlížela u stánku.

„To je dobrý bolestný," řekla jsem nadšeně a celou ji vybalila. „Kdy ses pro ni vrátila?"

„V podstatě hned. Pro jistotu, kdybys na mě byla naštvaná."

Nadzvedla jsem obočí. „Za to, jak si mě předhodila tomu delegátovi?"

„Sice se směješ, ale já mám normálně strach – to to bylo tak hrozný?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Vzal mě na výstavu. Na krásnou."

Markéta se zašklebila. „Na to jsem se úplně neptala, ale dobrý vědět. Co jinak?"

„Jinak se nic moc nestalo."

„Ne?" ujišťovala se zklamaně. „A já z vás měla pocit, že by i jiskřička mohla přeskočit."

„A u vás jo?"

„Že váháš," mávla rukou.

Tak alespoň u někoho.

Další den jsme strávily spolu. Jen my dvě. Ostrov Lido byl v podstatě dlouhá nudle staveb a pláží, kam celý den pralo slunce, a kromě slunečníků či několika málo podniků s prvotřídním Aperolem a ještě lepší zmrzlinou, jsme se neměly kam schovat. Markéta si nicméně pochvalovala, že alespoň může pokračovat v ochutnávání. Já, čekajíc, že zůstaneme celou dovolenou přímo ve městě, jsem si s sebou nevzala plavky a musela si tak vystačit se spodním prádlem, což mé kamarádce neustále přivolávalo škodolibý úsměv na tváři. Byla jsem pozadu a dlouho si neuvědomila, že zpátky půjdu naostro. Následné popichování o vztyčených bradavkách, jichž si všimne každý chlap, mi to zrovna neulehčilo.

Ráno se naše role obrátily. Markéta nadávala z koupelny a já se jí posmívala za to dětinské předsevzetí ochutnat všechnu zmrzlinu v kombinaci s mastnou večeří. Nechala jsem ji tam skuhrat a rozhodla se zkusit štěstí i svůj orientační smysl a najít lékárnu, kde bych sehnala něco ke zklidnění žaludku nebo nějaký vyprošťovák.

Hned, jakmile jsem za sebou zavřela dveře, se přede mnou objevil Romeo. Že by se s Markétou zase domluvili? Zastavil se na schodech, pozdravil mě a počkal, až se k němu přidám. Neměla jsem jistotu, zda o jeho společnost teď stojím. Od té večeře jsme spolu nemluvili a já, i přes všechno přesvědčování sebe sama, jsem měla pocit, že mu budu muset prozradit, jak se to s naší pusou vážně má.

Jako kdyby mi četl myšlenky, začal: „Jeden by řekl, že se mi vyhýbáš. To ti ty játra tak nechutnaly?"

Játra byla v pohodě, spíš předkrm mě neoslovil, jak jsem čekala.

Naštěstí se neptal vážně.

„Byly skvělý, fakt," rychle jsem se usmála. „Vaříš často?"

„Ne, ale vařím rád. Kam ses vydala?"

Pravý důvod k návštěvě lékárny jsem raději nahlas neřekla a zamumlala cosi o nevolnosti a uvěznění na toaletě.

„Chceš ukázat, kde je tady lékárna, nebo si vystačíš s mými zásobami?" Nabídl se.

„Asi samy budeme potřebovat zásoby," mínila jsem. „Ona je maličko popelnice."

„Jak myslíš. Mohl jsem ti ušetřit cestu."

Trochu jsem se usmála. „O tu cestu jde. Chci na chvíli vypadnout."

„Tak to by ses neměla zdržovat nějakými léky, ne?" Spiklenecky na mě mrknul.

Že bych ji nechala trpět, na pár hodin se ztratila a pak se vrátila s něčím od Romea?

„Tak zlá asi nejsem."

Očividně jsem byla. Nedalo mu moc práce mě přemluvit, abychom se zašli podívat na most Pointe Rialto. Údajně věděl o několika lékárnách po cestě. Nevěděla jsem, zda říkal pravdu, nebo ne, ale do lékárny jsme se nedostali. Vzali jsme to přes náměstí, propletli se rušným centrem, kde mi stihl ukázat několik památek, a pak se vydali spletenicí uliček k mostu přes Canal Grande.

Benátky mě ani na okamžik nepřestávaly uchvacovat. Slaný vzduch příjemně lechtal v nose, nemohla jsem spustit oči ze všech těch kouzelných domků, které byly našim panelákům i prvorepublikovým vilkám tolik vzdálené, pozorovala jsem provoz po kanálech, a přestože jsem měla raději klidná místa, dostávaly mě i turisty zahlcené ulice. S Romeem jsme se dokonce hlasitě rozesmáli, když kousek od nás vytrhl racek kornoutek od zmrzliny upatlanému batoleti.

Výhled z mostu Pointe Rialto jsem pokládala za jeden z těch dost kýčovitých, přesto měl své kouzlo, jenž mě nutilo si panorama města prohlížet znovu a znovu.

Romeo se lokty opřel o stěnu mostu a zadíval se na zvlněnou hladinu vody. „Tak co, ještě myslíš na střevní potíže své kamarádky?"

Pobaveně jsem se na něj podívala. „Takhle škrobeně, jo?"

„Měl jsem použít jiný výraz?" zasmál se.

„Ne, ne, radši ne."

„Takže?"

„Ne, ani jsem si na ni nevzpomněla," přiznala jsem a zapřemýšlela, zda už se alespoň dostala z koupelny. Následná zpráva, že má nejspíš obrys prkýnka na zadku doslova vytetovaný a kde se courám, mi ukázala, že ani zdaleka. „Ukážeš mi, kde je nějaká ta lékárna?"

„Jasně, je to kousek od hotelu." Pokrčil rameny a narovnal se.

„Říkal jsi po cestě."

„Vždyť," zazubil se. „Tam i zpátky a takhle sis alespoň protáhla cestu, to jsi chtěla, ne?"

„To je fakt."

„A co kdybychom to zpátky vzali po vodě?"

Nechápavě jsem stáhla obočí k sobě. „Chceš jet gondolou?"

„Ještě jsi to nestihla, ne?"

„To ne, jen se divím."

Pobaveně protočil očima. „Že jsem nabídl pravý benátský klišé?"

Kývla jsem. „Řekněme."

„Hádám, že lepší než se tlačit. I já jsem dneska skoro zabloudil. Přes ty lidi není vidět, kam jdeme," postěžoval si, otočil se na patě a zamířil k nejbližšímu kotvišti gondoliérů. Chvíli jsem jej zaraženě sledovala, a když jsem pochopila, že se rozhodl a nešlo jen o planý návrh, následovala ho.

Jakmile jsem ho doběhla, opožděně se zeptal, zda mi takové zpestření nevadí. O odpovědi jsem musela chvíli přemýšlet. Na projížďku kanálem jsme se s Markétou nadšeně třásly od chvíle, kdy jsme se rozhodly sem vyrazit, a taky jsem nevěděla, zda bych ji měla podniknout s někým, koho jsem dva dny zpátky líbala. Raději jsem nad takovými úvahami přestala přemýšlet a zůstala u toho, co jsme si s Romeem řekli před večeří: neplánovat a nedělat z toho něco, co to není. Dopřála jsem si hluboký nádech, abych mu konečně mohla říct, že projížďka gondolou zní skvěle.

Volného gondoliéra nebylo těžké sehnat. Nejdřív jsem čekala, že najít někoho neobsazeného se tu rovná nadlidskému úkolu, ale podle Romea taková atrakce připadala spoustě turistům dost drahá. Rozhodně za to ale stála.

Po chvíli domlouvání v italštině jsme mohli nastoupit, což se neobešlo bez několika poznámek o špatné rovnováze a uklouznutí do vody. Překvapivě jsem je z pusy vypouštěla já, a ne Romeo. Mému dobírání se sice smál, ale dobře jsem na něm poznala, že si svou šikovností moc jistý nebyl.

Jakmile jsme seděli v bezpečí loďky, mohli jsme vyrazit. Původně se mi nechtělo věřit, že by mě něco takového tak dostalo, ale hltala jsem očima každý detail, pozorovala vodu pod námi, ulice okolo nás a nervózně si zakrývala obličej, když si tuto kratochvíli turisté z pevniny fotili.

„Jeden si hned připadá jako hvězda," poznamenal Romeo, když si na nás namířila objektiv další slečna.

„Kam se na nás hrabou hollywoodští herci," přitakala jsem a teatrálně zapózovala jako na červeném koberci. „Už se těším, až se najdu na internetu."

„Stejně budeš rozmazaná."

„To je fakt," broukla jsem. „Tak že bych začala pózovat jako ve slavný scéně z Titanicu?"

„Myslím, že sem se to úplně nehodí."

„Suchare," povzdechla jsem si, přestože jsem s ním souhlasila a nic takového v plánu neměla.

„Já budu suchar a ty vymáchaná kvůli kravině, kdo je na tom hůř?"

„Titanic. Já se nepotopím."

„Já bych na to nesázel," ušklíbl se a naoko do mě strčil. A přestože se mnou skoro nepohnul, díky leknutí jsem ve vodě stejně málem skončila. Okamžitě jsem se chytla sedačky a nepřestávala ji křečovitě svírat. „To už nikdy nedělej."

Gondoliér něco naštvaně pronesl a podle omluvného výrazu, jenž nasadil můj společník, mi došlo, že nás nejspíš pokáral za ty dětinské nápady.

Netrvalo dlouho a z kanálu, který jsem funkcí mohla přirovnat snad jen k dálnici, jsme sjeli do úzké uličky, kam se opravdu nedalo dostat jinak než po vodě. Proháněl se tu příjemný vánek. Zvedla jsem hlavu vzhůru, abych se mohla pokochat stavbami, jež doslova vyrůstaly z hladiny. Z několika oken byly natažené šňůry s prádlem a z jiných hlavy zdejších, kteří chtěli zkontrolovat výletníky.

„Místní tyhle návaly turistů moc nemusí," poznamenal Romeo, jako by mi četl myšlenky. „Pokud nejde o majitele obchodů a restaurací."

„Ani se jim nedivím," přiznala jsem. „Taky nejsem nadšená, když se musím brodit davem turistů na Staromáku."

„Řekl bych, že Praha je proti tomuhle slabý odvar."

S tím jsem souhlasila a byla ráda, že jsem tady jako nenáviděný turista, a ne utlačovaný místní. Doma jsem skřípala zuby kvůli návalu před několika památkami, ale tady se z města stalo hotové mraveniště.

Pokračovali jsme dál do uzoučkých ulic. S každým gondoliérovým odpichem jsem měla pocit, že se vzdalujeme od reality a dostáváme do jiného světa. Po zdech domů se tu plazily rostliny, v oknech zářily květy nejrůznějších barev, opadaná omítka nevypadala chudě a zanedbaně, ale historicky, jako kdybych se propadla do renesance, a občas nám nad hlavami prolétl zpívající ptáček tak nízko, že se zdálo, jako by si na nás chtěl sednout. Nedivila jsem se jejich přítomnosti, ale atmosféře, kterou spolu s tímto zapadlým koutem dokázali vytvořit. Dokonce jsem na několik okamžiků zavřela oči a jen poslouchala tichý šepot vody.

Návrat zpět na hlavní trasu bych mohla přirovnat ke studené sprše. Klid zmizel, příjemný chládek také, a my jsme se museli připravit k výstupu. Gondoliér nás ochotně zavezl ke straně kanálu, na níž se nacházel náš hotel, abychom nemuseli ještě hledat most, a aniž by loďku zajistil, začal nás pakovat. Na naše místo už netrpělivě čekali další.

Chtělo to dost snahy a dlouhý krok, ale povedlo se mi vyškrábat na chodník, aniž bych se namočila, nebo se na kamenné dlažbě rozplácla. Romeo už takové štěstí neměl – a já vlastně nakonec taky ne. Když vylézal a já mu podala ruku na pomoc, gondola se díky jeho odstrčení posunula vzad, jemu podjela podrážka a do studené vody mě stáhl s sebou.

Musela jsem pod hladinou zůstat vážně dlouho, protože když jsem se vynořila, můj společník mě dost vyděšeně hledal. Jakmile si všiml, že se netopím, připlaval ke mně, zkontroloval, zda jsem se při pádu nepraštila do hlavy, a když měl jistotu, že jsem v pořádku, vzal mě za tváře a se slovy, ať už ho víckrát takhle neděsím, mi vtiskl poctivého francouzáka.

A o tomto polibku se rozhodně nedalo říct, že by neprošel mým testem.

Rychle nás od sebe odtrhlo další potopení, jelikož se na hladině při líbání moc dlouho udržet nedalo, a my jsme se začali soukat na chodník, kde na nás zírala spousta lidí. Někteří vyděšeně, jiní pobaveně. Kdybych se ještě netřásla z toho šoku, nejspíš bych nabrala rudý odstín.

Rozplácla jsem se na zemi a snažila se uklidnit. Romeo ke mně pohotově přiskočil a připomněl mi, že mám dýchat zhluboka a pomalu. „Klid. Prostě nádech a výdech."

„A co jiného?" Rozesmála jsem se, až mi z nosu vyteklo ještě trochu vody. „Dva nádechy za sebou?"

„Nejsi vtipná, já se fakt lekl," pokáral mě. Pomohl mi vstát, a ignoruje gondoliérovy nadávky do stupido, se začal znovu ujišťovat, že jsem vážně v pořádku.

Kývla jsem. „Ano, neboj. Co ty?"

„V pohodě."

To se ovšem nedalo říct o mém telefonu. Když jsem jej vytáhla z kapsy kraťasů, vytekla z něj voda a já nepochybovala, že už zapnout nepůjde. Následující pokus mi to potvrdil.

„Jaká je šance, že se tohle stane?" zeptala jsem se pobaveně a otřela si obličej do trička.

„Dohledám nějakou statistiku. Určitě nebudeme první ani poslední."

„Já bych se tomu ani nedivila."

„Ten telefon mě vážně mrzí," zamumlal.

„Nemusí. Byl starý a stejně jsem si chtěla koupit jiný. Teď to alespoň konečně udělám."

Kývl, ale nezdálo se, že by mi věřil. „Pojď. Jdeme se převléct. Dám ti něco pro tu kamarádku a pak zajdeme na oběd. Tohle potřebuju zajíst."

„Dej mi ještě pusu," vyhrkla jsem, aniž bych si svá slova promyslela. Romeo se na mě nechápavě podíval, ale než stačil cokoli říct, pokračovala jsem: „Neplánovat, tak jsi to říkal, ne?"

Pokud si někdo přijel do Benátek pro kýčovitý pohled, určitě jím byl ten na nás. Právě vykoupaný páreček projevující si náklonnost u kanálu s panoramatem těch nejkrásnějších budov za sebou se snad ani jinak nazvat nedal. A prozradím, tenhle polibek jsem považovala za ještě lepší. Nevím, zda za to mohla situace, Romeovy mokré kudrliny, nebo uvědomění, že jsem se na to celou dobu dívala špatně, ale s tím prvním se nedal srovnat. Nejspíš na tom rozvíjení vztahu, nezávisícím na první puse, přeci jen něco bylo.

„K tomu obědu," řekla jsem, když jsme se od sebe odtáhli. „Vím o jednom podniku, kde dělají prvotřídní pizzu. Sedíš na balkoně a pod tebou courají turisti. Co ty na to?"

Po návratu z Benátek jsme se sice už nikdy neviděli, ale alespoň jsem věděla, že první pusa opravdu není tak zásadní, jak jsem si myslela, a má teorie prvního polibku byla docela špatná. Teď už jsem měla jasno. A taky masku doktora moru nad postelí.

Tak jo, zde poslední kapitolka této letní oddechovka. Jak se vám líbila?

Díky moc za čtení a určitě mrkněte na celý projekt Kde autoři pomáhají. Najdete na webu, fb i instagramu.