Večeře v podobě švédského stolu v hotelu sice zněla dost lákavě, ale s pizzou právě vytaženou z pece a následně spořádanou na balkonku v jedné z méně turisty zavalených uliček se nemohla rovnat ani v nejmenším. Těžký vzduch letního večera mě příjemně šimral v nose a já jsem si neuměla představit, že bychom dnešek mohly zakončit lépe. Markétě na rtech pohrával úsměv, střídající se s občasným protočením očí nad tím, že jsem nechávala suché okraje, a každých pár minut mi kladla na srdce, že se tady musíme zastavit ještě alespoň jednou. Jako zakončení naší dovči by to prý bylo nejlepší.

Následující den jsme vstaly se sluníčkem. Nic takového jsem sice v plánu neměla, ale poflakování jsem se věnovala celé prázdniny a tady mi to připadalo jako mrhání časem. Dokonce i moje kamarádka vylezla z peřin celkem ochotně a namísto pozdravu mi vyjmenovala, co za suvenýry budeme shánět. Tolik k její touze obhlédnout co nejvíce památek.

Ranní Benátky na mě působily dočista jinak. Po chodnících se válel zbytek nočního chládku, prodavači teprve začínali rozkládat stánky a celé město až na racky s Markétou zůstávalo tiché. Loudaly jsme se po nábřeží, abychom si prohlédly zaparkované gondoly a trochu si zmapovaly okolí hotelu, než tam nebude k hnutí.

Vyndala jsem si z batohu další croissant se sýrem a s chutí se do něj zakousla. Musela jsem uznat, že nabrat si snídani s sebou byl vážně dobrý nápad.

Markéta mi s plnou pusou a očima přišpendlenýma k displeji telefonu líčila, kde co je, za jak dlouho tam dorazíme a že během chvíle se všechny stánky otevřou, načež dostaneme možnost se probrat zbožím bez milionu dalších turistů. Bohužel jsme nepočítaly s tím, že podobný nápad dostane půlka návštěvníků Benátek a celé město se do hodiny promění v hlučné mraveniště.

„Proč lidi na dovolené neodpočívají, ale potřebují už po ránu vymetat?" zeptala jsem se u vchodu do kamenného krámku s muránským sklem. „A neříkej, že jsme stejný."

„Ale odpočívají. Tohle je jen zlomek. Počkej si, až se vyhajá zbytek. Děláš, jako kdybys nevěděla, jaký nával je na Staromáku," zašklebila se a zatáhla mě za ruku směrem k podniku, kde právě číšník vytáhl stojan s reklamou na zmrzlinu.

„Potřebuješ se zapatlat hned z rána?"

„Potřebuji ochutnat pravou italskou zmrzlinu. Rozhodla jsem se, že zkusím alespoň jeden kopeček z každého –"

„Mám strach, že se nedoplatíš," pousmála jsem se nad jejím předsevzetím a zapnula překladač, abych zjistila, jak se italsky řekne pomeranč. Pomerančovou zmrzlinu jsem měla vždycky nejraději.

Markéta mávla rukou a přiskočila k pultu, aby si mohla vybrat. Následovala jsem ji s úmyslem si také prohlédnout tu spoustu nedotčených a krásně naaranžovaných vaniček, a ještě než jsem dostala svůj kornoutek, tričko mojí kamarádky zdobil jahodový flek. Škodolibě jsem se uculila.

Jak jsem předpokládala, nezůstalo jen u toho. Dalších pár příchutí se taky hrdě přihlásilo o své místo na bílé látce, a když jsme se rozhodly nechat propadnout oběd v hotelu a vyzkoušet jednu z místech specialit, scartosso – krevety s kalamáry v kornoutu –, na tričko se dostalo i to.

„Pf, vždyť to vypadá stejně jako novodobé umění," řekla Markéta s klidem a prohlédla si pocintaný svršek. „Uvidíš, ještě tu budu strašně cool a vůbec ne tele, co se ani neumí najíst."

Svým způsobem měla pravdu. Fleky nikoho nezajímaly, a hned co dojedla, jeden Ital jí poslal vzdušný polibek a řekl něco bella. Po chvíli dohadování s překladačem jsme zjistily, že šlo nejspíš o kompliment. A nezůstalo u jednoho. Možná se zde fleky od jídla považovaly za symbol krásy nebo se prostě má kamarádka líbila opravdu každému. Dokonce se jí i podařilo prodavače šátků přemluvit, aby nám dal jeden grátis. I když vzhledem k tomu, co všechno u něj koupila, to pro něj zase taková oběť být nemohla. Jeden si hned namotala okolo krku, aby alespoň některé zbytky jídla zakryla, a další dva dlouho porovnávala a přemýšlela, který si nechá a který dostane její mamka. Následně je nacpala do nové látkové tašky a zatáhla mě ke stánku s Le Furlane.

Sice jsem se nepovažovala za člověka, který si hned první den nakoupí suvenýry, ale botky gondoliérů vypadaly krásně, a ještě k tomu byly pohodlné. Navíc se hodila záloha, kdyby se mi rozlepily sandály, které už teď měly na kahánku.

Abychom nezůstaly jen u nakupování, rozhodly jsme se protlačit do baziliky svatého Marca, k níž nás dovedlo Markétino předsevzetí, že ochutná zmrzlinu z každého podniku, jenž potkáme. Za jejího spokojeného mlaskání jsem si připadala jako v pohádce o Jeníčkovi a Mařence. Jen jsme se posunuly od drobečků na cestě ke zmrzlině pod markýzami.

Ve tři odpoledne mi sdělila, že už zvládla spořádat sedmnáct kopečků. Docela jsem se divila, že po takové naloží měla ještě vůli chodit. K večeru jich přibylo o jedenáct více a při návratu do hotelu konečně přiznala, že to s ochutnáváním malinko přehnala. A taky že musí najít bankomat, jelikož ji tolik zmrzliny stalo víc než ostatní suvenýry, které si stihla koupit.

Na večeři jsem šla sama. Markéta byla toho názoru, že pokud do sebe dostane ještě něco, určitě se pozvrací, a takový zážitek jsme si obě hodlaly odpustit. Navíc jsem měla tušení, že usnula, jakmile se za mnou zavřely dveře od pokoje. Sama jsem se do jídelny jen tak tak doplazila a stálo mě velké přemáhaní nepostěžovat si prázdné židli naproti, jak moc mě bolí nohy. V tichosti jsem se začala přehrabovat ve špagetách s mořskými plody a namísto nějakých vážných filozofických témat jsem hádala, co se mi to sakra válí na talíři. Stoprocentně jistá jsem si byla akorát u těch těstovin a rajčete.

„Smím si přisednout?" ozvalo se nade mnou spolu se zaklepáním na mé rameno. Trhla jsem sebou a zvedla hlavu, abych zjistila, kdo stál o mou společnost. Nebo spíš volné místo. To se mi jevilo jako pravděpodobnější.

Delegát se na mě mile usmál a moje mlčení zjevně považoval za souhlas, tudíž místo naproti obsadil. „Jak vám chutná?"

Zaraženě jsem se podívala na svou porci a pak pohled zabodla do jeho obličeje. Zdvořilostní otázky? Nemohli jsme si mlčky sníst každý svou porci a pak se vypařit?

„Je to... zajímavé."

Nenápadně jsem omrkla jeho talíř a s lítostí zjistila, že jsem stejně jako on měla dát přednost těstovinovému salátu, u nějž nehrozilo, že se mi v krku přicucne nějaké chapadlo. S tou myšlenkou jsem všechnu chobotnici vypreparovala ze zbytku porce a odsunula ji na okraj.

„Mořské plody vám nejedou?"

„Jak které," přiznala jsem. „Ryby mám ráda, krevety, kraby, kalamáry taky, ale mušle a chobotnice mě moc neoslovily."

„Chobotnice jsou dobré," mínil a začal bagrovat svou porci. Zřejmě jsem nebyla jediná, komu po prvním dni docela vyhládlo.

Krátce jsem kývla a namotala na vidličku několik špaget. Dohromady to chutnalo opravdu dobře, ale samostatné kousky mořských potvor mě znervózňovaly. Proč že jsem si to vybrala? Zamračila jsem se na zkroucené chapadlo a odsunula jej ještě dál od zbytku jídla.

„A jak si jinak užíváte zájezd? Na info schůzce jste nebyly, tak hádám, že zatím všechno v pohodě."

„Info schůzka? To mě nějak minulo," podivila jsem se. „O co jsem přišla?"

Mávl rukou i s vidličkou. „O nic. Jde jen o seznámení s mým harmonogramem. Kde budu, kontakt pro případ nouze nebo tipy, kam zajít a tak. Sem tam tlumočím a pomáhám zařídit nějaký ten výlet. Není vůbec povinné chodit."

„Aha."

Pousmál se a nahrnul do sebe zbytek večeře.

„A máte nějaký tip, kam bychom se zítra měly podívat?" zeptala jsem se a opřela lokty o stůl. Chvíli se na mě zaraženě díval, a až když mu došlo, že jsem tím množným číslem myslela sebe s Markétou, a ne jeho, vydechl s odpovědí, že záleží, co nás zajímá.

„Asi nic konkrétního," pokrčila jsem rameny. „Prostě abychom si odvezly pěkné vzpomínky. Od každého něco."

„Chápu," promnul si strniště na bradě a zasmál se. „Tak určitě nezapomenout na projížďku gondolou, bez té to nejde. Co se týče umění, La Biennale di Venezia je jasná volba. Dobré restaurace? Mohl bych vám dat seznam. Co dál? Nějaké památky? Bazilika svatého Marca?"

„Tu jsme viděly dneska," zamumlala jsem s plnou pusou. „Nádherná."

„To je."

„I uvnitř."

Delegát nadzvedl obočí. „Koukám, že jste se dnes činily."

„Nijak zvlášť. Co pak? Kam určitě musím jít?"

„Park Giardini Reali, moc pěkné místo. Takové hodně klidné, spíš piknikové. Jedno z mála míst, kde se můžete najíst bez pokuty. Hlavní třída Strada Nova je krásná. Hodně dlouhá, několik podniků, které stojí za návštěvu, a samozřejmě obchody."

„Obchody," pousmála jsem se. „Tak tenhle návrh určitě zabere."

„Není nad ručně šité boty, kabelky a deníky, pravé karnevalové masky nebo místního výrobce psacích potřeb," zasmál se, odsunul prázdný talíř a pustil se do dezertu. „Nebo víno. Znám tu několik podniků, kde mají to nejlepší."

„Proč mě to nepřekvapuje?"

„Protože tu jsem skoro pořád. Benátky jsou navštěvované celoročně, takže jsem víc tady než v Čechách," řekl klidně.

„Nechybí vám?"

„Čechy? Ne, nijak zvlášť. Čeština jo, rád mluvím česky, ale země mě nikdy neoslovila tolik jako moje krásná Itálie." Mrknul na mě.

„Vaše krásná Itálie?" podivila jsem se.

„Jistě. Jsem Ital."

„S tak dobrou češtinou? Já zírám."

Dojedl a odsunul se od stolu. „Matka je Češka. Žil jsem tam dlouho, dokonce studoval. Jsem zaměstnán v Česku. Jen žiju tady. Většinou."

„Teď už je mi to jasné. Musí to být zajímavé, ne? Žít v Itálii a sem tam se postarat o turisty."

Na tváři se mu objevil lehce dotčený výraz z toho, jak jsem jeho práci zlehčila. „Zajímavé určitě."

„A to jste jen tady, nebo jezdíte i do dalších zemí?" vyzvídala jsem.

„Nejčastěji jsem tady. Předtím jsem strávil nějaký ten měsíc v Turecku, Karibiku, Thajsku a Egyptě, ale Itálii mám nejraději. I se tady nejlépe domluvím."

„Na tom něco bude."

„Co vy? Cestujete?"

Zamračila jsem se. „Mohli bychom si tykat? Nemám ráda oslovení vy, pokud nejde o děti."

„O děti?" Nadzvedl obočí, ale souhlasil.

„Dělám ve škole. Vychovatelku. Tam by mi prcci úplně tykat neměli."

„Tak to je jasné. Romeo."

Stiskla jsem mu ruku. „Lenka. A ke tvé otázce: moc necestuji. Když, tak většinou po Čechách. Byla jsem v Anglii, nějaký výlet po našich sousedech, ve Francii se školou a pak tady."

„Takže žádná velká dovolenkářka."

Zakroutila jsem hlavou.

„Proč ne?"

„Moc se nedomluvím," přiznala jsem. „A osobního tlumočníka nemám. Anglicky sice něco žbleptnu, ale na to, abych vyrazila na vlastní pěst, to není."

„Chápu," krátce kývl a slabě se usmál. „Teď vedle sebe ale tlumočníka máš, tak co se ještě mrknout po městě?"

„Máš na mysli něco konkrétního?" zeptala jsem se, když mi došlo, že mě v podstatě zve ven.

„No, jak už jsem zmínil, docela se tu vyznám a náhodou vím o dobré vinárně."

Když jsem se v půl jedné vrátila do pokoje, Markéta byla vzhůru. Seděla na posteli a naštvaně mě propalovala pohledem. Nervózně jsem za sebou zabouchla dveře a čekala, až mi začne vyčítat, že jsem ji nechala samotnou.

„Kde ses courala?" vyzvídala, jakmile jsem si sedla na postel a začala si sundávat boty.

„Byla jsem pozvaná na víno."

„To se to docela protáhlo – kdo tě pozval? Nějaký český turista? S tvými jazykovými dovednostmi místnímu fešákovi moc nevěřím," zamračila se.

Chrochtla jsem smíchy. „Myslíš, že by moje jazykové dovednosti Ital neocenil?"

„Myslela jsem znalost řeči, italštiny, ne sexuálních praktik."

„Tak to jsem měla štěstí, že ten Ital umí česky."

Markétino obočí se slilo v jednu linku a nechápavě se na mě podívala. „Tomu říkám náhoda."

„Obrovská, no. Shakespeare by to líp nevymyslel," odpověděla jsem ironicky a natáhla se na postel.

„Shakes– už chápu!" výskla překvapeně. „Ty tu nabaluješ delegáta. Už druhý den?"

„Já nikoho nenabaluju. Pozval mě on."

„Tak ten na to jde rychle."

„Marky, bylo to jen víno. Měla jsem jednu skleničku. To je vše."

„Jasně, jedna dneska. Příště po dvou skleničkách začne ti amo a po třetí, že jeho ložnice je hned nahoře."

„To i tahle," pokrčila jsem rameny.

Markéta se ošila. „Buď té lásky a sem mi ho netahej."

Promnula jsem si obličej. „Nikam ho tahat nebudu, jen jsme si dali víno. Krom toho, delegát? Myslíš, že bych chtěla být doma pořád sama?"

„Kdo říká doma? Tady. Nemysli tak dopředu."

„Víš, že já na tyhle románky nejsem."

„Vím," pokrčila rameny. „To ale neznamená, že tu spolu nemůžete strávit trochu času, ne?"

Povzdechla jsem si. „Beztak se takhle dvoří každé druhé turistce. Jsem unavená, pojď spát."

Svým slovům jsem nevěřila. Kromě Markétina utišení jsem chtěla přesvědčit sama sebe, abych z příjemně stráveného večera nedělala nic víc, ale nějak mi to nešlo. Sice jsem románky nepodporovala, ale zakoukávala jsem se opravdu rychle. Nejspíš proto jsem měla s hledáním partnera takovou smůlu.

Zatoužila jsem vědět, zda by prošel mým testem. Pěkný určitě byl, s tím pokřiveným úsměvem a vlnitými vlasy jak by ne, dlouho jsem se nenasmála jako tenhle večer, takže jsem ho mohla označit i za vtipného, ta jeho exotika taky měla něco do sebe, a to jsem ani nezahrnula fakt, že se s ním dalo dobře bavit a čas letěl jako splašený. Schovala jsem si hlavu pod deku. Tímhle se mi osud musel vysmívat.

Hned ráno na snídani mi Markéta udělala čáru přes rozpočet, když na našeho delegáta zamávala a přes celou místnost zavolala, ať si k nám přisedne. Nemusela jsem mít k jídlu humra, abych viděla, že jsem nabrala stejný odstín červené. Když následně zjistila, že jsme si i potykali, nezapomenula to řádně okomentovat, takže jsem se rděla znovu. Naštěstí mě vysvobodil postarší muž, jenž za Romeem přišel kvůli ztracené peněžence, tudíž on musel začít řešit problém, a ne Markétiny rádoby vtipné poznámky. Jakmile odešel, hlasitě jsem si oddechla a svou kamarádku probodla zlým pohledem. Ani jedna se k tomu však nevyjádřila.

Dopoledne jsme strávily potulováním po vzdálenějších uličkách a dalším ochutnáváním zmrzliny. Markéta rychle zapomněla, jak se jí udělalo špatně, a rozhodla se, že dnes bude ve svém šílenství pokračovat a svůj včerejší rekord pokoří.

Po obědě v hotelu jsme se vydaly zkouknout Strada Nova, jak mi poradil Romeo, a vychodit tak kuře na víně, jímž jsem se vážně přecpala. Prošly jsme celou třídu tam a zpátky, vymetly obchody, které se Markétě zalíbily – takže téměř všechny –, a pak se konečně dostaly k shánění karnevalových masek. Ne, že bych jich na Strada Nova měli málo.

Najít doktora moru bylo snadné, ale najít hezkého doktora moru, to se rovnalo nesplnitelnému úkolu. Zvlášť, když za mnou má kamarádka neustále chodila s dalšími maskami na obličeji a chtěla vědět, jaká jí sluší nejvíc. Co dvě vteřiny jsem se rozhlížela po majiteli stánku, kterému by se její počínání asi moc nelíbilo.

„Klid," utěšovala mě, „dělají to tu všichni. Tak co? Červená, nebo zlatá?"

Prohlédla jsem si škrabošky v jejích rukou. „Kam se poděla ta velká? Celoobličejová?"

„Tu už mám v batohu. Bez ní domů nejedu."

Kývla jsem a ukázala na červenou. „Tahle je asi lepší."

„Tak jo," řekla a vrátila ji na stojánek. Zjevně na můj názor opravu dala. „Kde máš tu morbidní?"

„Ještě jsem žádnou nevybrala. Možná se podívám jinde."

Markéta se škodolibě uculila. „Nebo jsi zjistila, že se ti do ní nevejde nos, když ho máš stejně velkej jako ta maska?"

„Díky, fakt moc děkuju," obrátila jsem oči v sloup.

„Rádo se stalo. Co tahle?" Nacpala mi před obličej masku a jejím zobákem málem trefila mé oko.

„Na tu jsem už koukala." Vzala jsem ji a vrátila k ostatním.

„A kde je chyba? Že nemá tmavé lokny a v uchu roztahovák?"

Zamračila jsem se. „Nejsi vtipná."

„A já bych řekla, že docela jo," řekla klidně a podala mi další. Na mé protesty, že se chová jako malá, nereagovala, nacpala mi ji k obličeji a zavázala. „Dneska někam půjdete?"

Ještě, že jsem měla tu masku na sobě, výraz, jenž jsem nasadila, by mohl kdekoho vyděsit.

„A kam bychom jako měli jít? Na dovče jsme snad spolu, ne? Ty taky nikam nechodíš."

Markéta zavlnila obočím. „Co není, může být."

Konečně mi došlo, že ona už dávno plány na večer má a snaží se něco najít i pro mě. Kdy to stihla? Až na včerejší večer a noc jsme byly stále spolu. „Jo takhle ty. Kdepak jsi k němu přišla?"

„Na chodbě. Vrazil do mě, když jsem se rozhodla jít do jídelny dělat ti společnost. Vidíš? Asi osud. Vem si, kdybych ti ten krásný večer s vínečkem překazila, hm? Docela bodujeme, ne?"

„To mi povídej. Někdo od nás?"

„Vybavuješ si toho blonďatýho fešáka, jak seděl za námi v letadle?" zeptala se.

„Ne."

„Tak přesně ten!"

Kývla jsem. „Paráda, gratuluji. Už si to můžu sundat?"

Pokusila jsem se šněrování morové masky rozvázat, ale Markétě se povedlo utáhnout dost pevně.

„Ne, moc ti sluší. Být tebou, už bych ji nesundávala."

„Vzhledem k tomu, jak jsi ji zavázala, to je dost pravděpodobné. Sundej ji," zaskřípala jsem zuby.

Ona se místo pomoci zadívala kamsi za mě, pak mi stiskla ramena a provokativně mrkla. „Zlato, já pádím. Kdyby cokoli, obě u sebe máme telefon. Užij si rande."

Rychle mě oběhla, a když jsem se otáčela za ní, abych se ujistila, že mě tu vážně nechala samotnou, zobákem masky jsem narazila do přicházejícího Romea. Ani v nejmenším jsem nečekala, že bychom tu vážně mohly potkat nějakou známost, a Markétě se to povedlo už třetí den. Tohle vypadalo čím dál líp.

Zacouvala jsem, abych do něj nenapálila znova, a pokusila se dostat masku z obličeje. Stejně jako před chvílí bez nejmenšího úspěchu.

„Pozdravil bych, ale teď tě asi víc zajímá, jestli to můžu sundat," zasmál se a otočil mě k sobě zády, aby se na ten uzel mohl podívat.

„Děkuji. Rada do života: nikdy nevěř kamarádům. Nikdy."

„Co ti provedla?"

„Nevidíš? Nejde to dolů. Navíc teď někam utekla a můj orientační smysl je hodně špatný, takže se nejspíš cestou do hotelu utopím v kanálu," postěžovala jsem si.

„Žádná cesta nevede přes kanály."

„No právě."

Cítila jsem, jak maska povolila, a konečně jsem si ji mohla sundat. Vděčně jsem se na Romea podívala a přemýšlela, zda začít nadávat už teď, nebo to nechat navečer, až bude Markéta na pokoji. „Děkuji."

„Není zač. Vypadala jsi vážně zoufale," poznamenal.

„To jsem. Vždyť zdrhla."

„Tak jsem tu já. To není tak hrozné, ne? A určitě se tu vyznám lépe jak tvoje kámoška."

„Vy jste se snad domluvili," zahučela jsem.

Pokrčil rameny. „Abych byl upřímný, tak ano. Zjevně našla lepší společnost a já vždycky dělal do charity, takže ji rád zastoupím."

Spadla mi čelist. „Tak to ti vážně děkuju."

Tomu, že Markéta utekla za nějakým blonďatým amantem, jsem věřila. Že mě delegát nazval případem pro charitu, to mě taky moc nepřekvapilo – hlavně pomáhala skutečnost, že to myslel v žertu. Hlava mi ale vážně nebrala, jak se ti dva mohli domluvit, že si mě takhle prohodí.

„Není zač. Půjdeme, nebo chceš ještě vyzkoušet nějaké masky?"

Jeho posměšky jsem se snažila ignorovat a stejně neúspěšně přijít na to, co mám dělat. Dostat se v jeho společnosti zpět k hotelu bylo asi nejrozumnější.

„Jo, jdeme," souhlasila jsem a přinutila nohy k pohybu.

„Nech tady tu masku. Já zlodějinu zrovna moc nepodporuju," upozornil mě, z rukou mi vzal doktora moru a sám si ho prohlédl. „Nebo si ji chceš vzít?"

Moje zmatení jej očividně velmi bavilo. Nevěděla jsem, zda jsem naštvaná, nebo mi to k smíchu přijde taky.

„Nechci, jdeme."