Na letišti bylo ještě větší dusno než venku. Sice se už blížil večer, ale horko neustávalo ani v nejmenším.

Zůstala jsem sedět rozpláclá v plastové židličce, na jejíž hladký povrch se mi protivně lepila stehna, a nadávala na nedostatečný výkon klimatizace. Roztáhla jsem nohy od sebe jako prostitutka na začátku směny a doufala, že co nejméně tření mě alespoň trochu ochladí. Nemohla jsem se dočkat, až se Markéta vrátí s vychlazeným pitím z automatu. Měla jsem pocit, že na druhou stranu haly odešla snad před celou věčností. Nejdelší dvě minuty mého života.

Začala jsem se ovívat jedním z magazínů, které nám údajně měly zkrátit čekání, a jakmile se kamarádka vrátila s orosenými lahvemi sodovky, pokusila jsem se ochladit i těmi. Nejdřív jsem polovinu ze své vypila a následně si studený plast přitiskla na krk. Lepší. Ale ne na dlouho.

Markéta krátce zavrtěla hlavou a své pití si uklidila do batohu. „Vypadáš hrozně."

„Cítím se tak," přiznala jsem. „Nevím, jestli budu mít dřív průjem, nebo se pozvracím. S mým štěstím oboje najednou."

„Tak u toho bych být nechtěla," rozpustile nakrčila nos.

„To jsme dvě."

„Tak bumbej, udělá se ti líp."

Zakroutila jsem hlavou, ale poslechla ji.

Markéta si dřepla vedle mě a píchla mě do stehna umělým nehtem. „Dej ty nohy k sobě, jako dáma trochu, jo?"

„Vždyť mám kraťasy."

„To je jedno," okřikla mě. „Jedeme na dovču, ne na swingers party."

Povzdechla jsem si. „Trochu začínám pochybovat, že to byl dobrý nápad, víš? Je mi vážně pěkně blbě. Myslím, že mám i teplotu."

Markéta mi starostlivě položila dlaň na čelo, a jakmile zjistila, že žádnou horečku nemám, káravě se na mě podívala. „To bude jen cestovní horečka. To není nic hrozného. Prostě se zkus uklidnit."

„Tobě se to lehko řekne, ty jsi na tyhle hurá akce zvyklá," řekla jsem a chytla se za bolavé břicho.

„Lenko, jedeme do Benátek do hotelu, jasný? Nečeká nás výprava na severní pól, kde budeme nocovat mezi ledními medvědy, tak přestaň stresovat."

Zhluboka jsem se nadechla a krátce kývla. Měla pravdu. Musela jsem myslet pozitivně a přebít toho pesimistu uvnitř sebe. Do Benátek jsem se vždycky chtěla podívat, teď jsem je měla na dosah. Markétin bývalý pro ně vybral krásný hotel, zajistil skvělé ubytování se vším všudy, na tom se taky nemohlo nic pokazit. Počasí jsem kontrolovala už několikrát, zřejmě nám štěstí přálo a všechny dny měly být krásně slunečné, a i kdyby ne, byla tu stále hromada možností, jak si dovolenou užít i tak.

Přehodila jsem si nohu přes nohu, upravila látku kraťasů a ještě jednou se napila. Tentokrát se mi skutečně udělalo líp. Markéta mě ještě několik minut utěšovala a pak vytáhla telefon, aby mi ukázala, kam všude se hodlá podívat. Docela mě zarazilo, že měla v plánu omrknout většinu památek, a ne jen obcházet stánky se suvenýry. Nicméně i ty tvořily podstatnou část jejího seznamu.

„Myslíš, že se dá dostat i do Mostu vzdechů?" zeptala se po chvilce hledání na internetu. „Možná jsem slepá, ale já nevidím jediné slovo o tom, že by ho někdo navštívil i uvnitř."

„To nevím, ale tebe tam nepustím tak jako tak," zašklebila jsem se. „Je mi naprosto jasné, jaké poznámky by z tebe padaly."

Markéta zvedla obočí. „Hodláš zpochybňovat, při jakých příležitostech odsouzení vzdychali?"

„To ty."

„Stejně by mi nikdo nerozuměl," klidně pokrčila rameny a k Mostu nářků si napsala do poznámek dva otazníky, aby se na něj pak mohla delegáta přeptat.

„Kromě českých turistů," namítla jsem.

„Fajn, fajn!" Zvedla ruce v obranném gestu. „Žádné nemravné poznámky k architektuře, chápu."

„Paráda."

Markéta si něco zamumlala pro sebe a pak vyskočila ze židle, jako kdyby od ní dostala ránu, a rozhlédla se po hale. „Vážně by mě zajímalo, kde se ten delegát courá," broukla nespokojeně a podívala se na čas v telefonu. „Za půl hodiny máme letět."

„A má tu být? Delegát většinou čeká na místě."

„Jo, má letět s námi. Tři dny zpátky mi to psala cestovka v e-mailu."

„Aha. Tak to už by tu asi měl vážně být," souhlasila jsem a taky se rozhlédla po hale, zda se někde nevytvořil hlouček cestujících, který by našeho delegáta schovával. Nosí delegát nějaké znamení jako průvodce? Představa, že tu bude někdo mávat červeným slunečníkem, mi přišla vážně absurdní.

„Že by to byl ten chlap s cedulí s logem cestovky a nápisem Benátky?" schválně se zeptala hloupě a ukázala na muže skutečně zavaleného skupinou turistů. Netrpělivě se rozhlížel – podobně jako my dvě ještě před půl minutou – a já měla nepříjemný pocit, že se čeká právě na nás. No, jak jinak.

„Určitá pravděpodobnost tu je," řekla jsem otráveně a sehnula se pro batoh.

Markéta udělala totéž, hodily jsme si zavazadla na záda a vydaly se vstříc trapnému zpoždění.

„Já nevím, tak jsme slepý, nebo blbý?"

Moje kamarádka obrátila oči v sloup. „Zlato, já se bojím, že to druhý."

„Nebo oboje."

„Nebo," kývla a hrdě se před delegáta postavila s omluvou za pozdní příchod. Že byla zácpa. Vybrala sice dost uvěřitelnou lež, ale to bychom se tu nesměly doteď povalovat na židlích, nadávat na jeho nedochvilnost a samozřejmě mu stát přímo ve výhledu. Podle jeho pobaveného výrazu jsem se trefila a on dobře věděl, že jsme žádný problém s dopravou neměly. Krátce kývl a odškrtl si Markétino jméno.

„Vy, hádám, nebudete Erik Jindřiška," podíval se mým směrem a mně se udělalo zle, že kvůli zapsaným jménům nebudu moci jet.

„To je kamarádka. Erik Jindřiška si dovolenou rozmyslel," vložila se do toho Markéta a podívala se do seznamu sama. „Stejně je všechno psané na moje jméno a letenku má na sebe, tak to není problém, ne?"

Delegát zakroutil hlavou. „Ne. Vlastně je to skoro stejně časté, jako že přijdou původně registrované osoby."

„Tolik k trvanlivosti dnešních vztahů," dodala jsem, načež se na mě má kamarádka přísně podívala. Zjevně tahle kousavá poznámka kousla až moc. Snad mě tady nakonec nebude chtít nechat?

„To mi povídejte," uculil se a pak mě požádal o občanku a telefonní číslo. Prý, ať to má všechno v cajku. Kdyby náhodou. A že já s nějakou náhodou v podobě ztracení v těsných uličkách města nebo spadnutí z gondoly do kanálu vážně počítala.

Jakmile jsme měli za sebou menší administrativu a byli poučeni o odbavení i přepravě letadlem, vydali jsme se za ním, jako školáčci, k terminálům. Jen jsem se modlila, ať mi Markéta neřekne, že nechala svou letenku na botníku. K dnešní roztěkanosti nás obou by její zapomenutí dokonale pasovalo. Naštěstí ji hned vzápětí vyndala z peněženky, takže jsem se mohla přestat strachovat.

Přestože jsem nebyla fanoušek piercingů a žádné jiné kovy jsem na sobě neměla, dotkl se mě závan nervozity, že určitě začnu pípat a přidělám si nějaký problém, aniž bych stihla vycestovat. Kontrolou jsme k mému překvapení prošli bez úhony. Tedy kromě jedné zmatené blondýnky, která nejprve chtěla projít s telefonem v ruce a následně zapomněla na svazek klíčů v kalhotách. Markéta si okatě postěžovala na její zdržování a delegát stejně neskrývaně protočil oči.

„Stejně je fajn, že jedeme takhle nalehko," pochvalovala si, když jsme čekali na kontrolu letenek a puštění do tubusu spojujícího halu s letadlem. Tuhle část jsem ze samotného letu vždy měla nejraději. „Máme všechno u sebe pěkně v batohu, nemusíme řešit ztrátu kufru –"

Skočila jsem jí do řeči. „Možná tak cizího."

„Na cizí kufr kašlu," odbyla mě rychle a plácla letenkou přes rameno. „Taky se s nimi nebudeme tahat do autobusu a pak v hotelu prostě jen naklušeme do pokoje, vysypeme obsah báglů na zem a budeme mít vybaleno."

„To můžeš i kufr," namítla jsem.

„Přestaň mi to kazit."

Zvedla jsem ruce v obranném gestu. „Já jsem taky pro batohy. Až na vybalování se s tebou ve všem shoduju."

„Navíc vypadáme jako nezávislý turistky, a ne barbíny, které potřebují táhnout celou svoji skříň s sebou," dodala spokojeně, mrkla na mě a letušce podala letenku. Slečna za námi něco nesouhlasně zabrblala, jelikož se slova mé kamarádky příliš dobře podobala její situaci. Před odbavením jí dělaly společnost dva kufry, a jak Markéta později prohlásila, nejspíš její společností po celý týden zůstanou – dle velmi příjemného výrazu, jenž nasadila, možná i jedinou.

„Silný nezávislý ženy," přitakala jsem a ukázala svou letenku.

„Tak tak," kývla, když mě letuška pustila za ní, a nastavila pěst, abychom si mohly ťuknout.

My vážně letíme do Benátek na dovolenou!

Zabraly jsme svá místa, já jsem dostala to u okna, abych při odletu mohla pozorovat, jak se naše krásné hlavní město zmenšuje, a nenápadně jsem se rozhlédla, kdo všechno s námi letí. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že Markéta počítala s tím, že se pokusí nabalit si nějakého kolegu turistu. A tohle letadlo bylo v podstatě obsazené jen námi, členy zájezdu. Někde vzadu jsem zahlédla i stařičký pár vyzbrojený francouzskými holemi, který nejspíš letěl na vlastní pěst.

Markéta si zapnula pás a zatetelila se. „Já se těším jako malý děcko."

„To je dobře."

„Si piš," kývla. „Sluníčko, moře, stánky s krámy, kterým nezvládnu odolat, a samozřejmě Italové."

„K čemu ti? Stejně si žádného domů nevezmeš," divila jsem se.

Pokrčila rameny. „Nikdy nevíš. Z Čechů zatím moc nadšená nejsem."

„To ani já, a stejně nepřemýšlím, že si nacpu do batohu nějakého chlapa z dovolené."

„Budeme žít tam," zašklebila se.

Pobaveně jsem nadzvedla obočí. „Ty a nový jazyk? Jestli se mě chceš zbavit, nemusíš se vdát do jiné země."

„Jezdila bys za mnou."

„Každý víkend," přitakala jsem ironicky a připoutala se také.

Markéta mi odpovědět nestihla, jelikož si delegát půjčil od letušky mikrofon a začal nás seznamovat s plánem po přistání a dopravou na ubytování. Z letiště Marco Polo jsme se měli do hotelu dostat po vodě na vaporettu. Nebyla jsem si jistá, zda bych více neuvítala normální autobus, protože má únava po nevydařené schůzce, horkém dni a neplánovanému startu na dovolenou s mou šikovností a vodou všude kolem nešla dohromady. Markéta můj strach ani při nejmenším nesdílela a byla naprosto nadšená, že se projedeme už dneska, a ne až další dny, kdy se s cizím jazykem, městem a úplně vším budeme muset poprat víceméně samy.

Dozvěděla jsem se, že tato cesta je započítána v ceně zájezdu a lístky nám delegát rozdá před nástupem na vaporetti, za což jsem byla neuvěřitelně ráda. Nestihla jsem si totiž vyměnit žádné peníze a nechtěla muset na letišti narychlo hledat bankomat s cizím jazykem, který by mě z této lapálie dostal. Navíc jsem měla tušení, že bych to při svém štěstí a orientaci ani nestihla.

Delegát nám řekl ještě několik málo už ne tak podstatných informací a rozhodl se nás obejít se svou vizitkou, kdyby se prý náhodou něco stalo nebo se někdo stejně šikovný jako já zvládl z letiště k lodi ztratit.

„Proč mám pocit, že ta poslední věta pasuje přesně na tebe? Prej ‚slabší v orientaci'," chrochtla Markéta a plácla mě do stehna, aby tím umocnila, jak moc se na můj účet baví.

„Protože pasuje," souhlasila jsem. „Zatímco já budu někde ztracená porovnávat mapu ze suvenýrů a navigaci, ty budeš popíjet vínko s nějakým casanovou a vůbec si na mě nevzpomeneš."

Nasadila jsem dotčený výraz a teatrálně si položila dlaň na čelo.

Markéta se škodolibě zaksichtila. „Tak to abych se ti omluvila už teď, ne?"

„Nebo bys mohla nechat chlapy chlapama a věnovat se mně, přesně jak si mi slibovala," popíchla jsem ji. „Jinak jsi vážně mohla jet sama."

„Ale klídek, Leni. Já přeci zvládnu obojí."

„Paráda." Zakroutila jsem hlavou.

„Buď v klidu, rande ze seznamky málokdy nějak dopadnou – já to zkoušela taky. Tvůj Romeo na tebe někde určitě čeká," dodala přesvědčeně.

Nad jejími rameny se zasmál náš delegát, podal nám své vizitky a pokračoval k dalším cestujícím. Zmateně jsme se na sebe koukly.

„Čemu se jako smál?" zeptala se zaskočeně kamarádka a kontakt na něj schovala se slovy, že ho stejně nebude potřebovat.

„Možná něco slyšel."

Markétin čin jsem napodobila a kartičku si bez jediného pohledu na její obsah založila do peněženky. Pro případ nouze.

„No stejně. Co se má našim milostným trablím co smát?" pokračovala naoko uraženě. „Vždyť na tom nemůže být o moc lépe. S těmi delšími vlasy, kšiltem a slunečními brýlemi vypadá jako člen sicilské mafie na útěku."

„Už mu chybí jen tričko, že miluje nějaké město, nebo batikovaná košile," přitakala jsem a sjela ho zezadu pohledem, abych si mohla potvrdit, že její slova docela seděla.

„A ještě žabky. Na ty sandály nemůžu nic říct, sama bych je nosila," mlaskla Markéta a vyklonila se do uličky, aby si jeho obuv mohla ještě rychle prohlédnout. Když se narovnala zpátky, šeptem mi sdělila, že už si rodinka v řadě před námi stihla vybalit řízky. Vzápětí zavoněly a já své kamarádce přiznala, že bych vlažným řízkem taky nepohrdla.

„Dej pokoj. Za dvě hodiny budeme v hotelu, vybalíme a pak skočíme omrknout nějakou restauraci."

„Pravou italskou pizzu?"

„Že váháš," uculila se. „Nebo nějaké těstoviny, salát... co já vím?"

S vidinou dobré večeře jsem se cítila zase o něco klidnější. Možná za všechen můj strach mohl hlad. Dopoledne jsem se rozhodla držet půst kvůli nervozitě ze schůzky s Adamem a potom jsem měla napilno s balením a cestou na letiště. Naivně jsem zadoufala, že nám během cesty nabídnou alespoň nějaký menší dezert. Nedočkala jsem se, nicméně let uběhl rychle a já nad svým prázdným žaludkem neměla moc času přemýšlet. Jakmile jsme se ocitli ve vzduchu, Markéta zapnula telefon, připojila se na wifi letadla a začala hledat fešné pánské sandály. To jí ovšem nevydrželo moc dlouho, a tak se vrátila k plánování následujícího týdne, čehož jsem se se zájmem účastnila i já.

„Nějakou tu masku si domů přivezu," oznámila mi rozhodně, když v tipech, na co se v Benátkách podívat, našla zmínku o slavném karnevalu.

„To jsme dvě. Jsou strašně krásný."

„Přesně," souhlasila okamžitě. „Akorát nevím, zda si zvládnu vybrat jednu, nebo budu chtít od každého druhu nějakou."

„Těžká volba," zašklebila jsem se. „Já chci najít hezkou doktora moru a budu spokojená."

„Koho čeho?"

„Doktora moru. To jsou ty s dlouhým zobákem."

Markéta obrátila oči v sloup. „To je morbidní."

„Historické."

„Ne, morbidní je, že ji chceš."

„Jsou krásné, neotřelé. Škrabošky a ty panenkovské masky jsou všude," pokrčila jsem rameny a zadoufala, že v té záplavě stánků a obchůdků, jíž se Benátky na většině fotek chlubily, najdu nějakou vážně pěknou.

„Panenkovské... Já nevím, mně se zdají romantické. Krásně sedí do celého města a má to takový pěkný nádech letní romanťárny. Ale určitě ne ty, které se kdysi používaly jako ochrana před morem."

„Ony zrovna romantické nejsou ani ty ostatní," namítla jsem.

„Eh, fajn. Nebudeme to raději řešit, stejně na romantiku máme každá jiný pohled. Já ráda ty kýče – prstýnek v šampaňským, západy slunce, spousty svíček a vína, dlouhé pohledy do očí, nebo růžové masky z Benátek, které si dám nad televizi. Ty máš jasno po jediný puse..." Pokrčila rameny a pak se na mě zpod umělých řas zadívala.

„Taky sem tam nepohrdnu nějakým kýčovitým romantickým gestem, ale tak k čemu s někým ztrácet čas, když ani z jeho políbení nemáš ten správný pocit?"

Markéta se na mě se zájmem podívala. „A jaký pocit, prosím tě, je ten správný?"

Na okamžik jsem se zarazila a přemýšlela, zda mám odpovídat. Byl to tak trochu chyták.

„Jak jsem říkala odpoledne, každý pozitivní, který je silnější než pusa od babičky," řekla jsem. „Aby to prostě nebyl dotek jako jiný. Dost rychle tím zjistíš, zda tě dotyčný vzrušuje – nejen fyzicky – a pokud ne, k čemu být s takovým člověkem? Bez té náklonnosti to prostě nejde."

„Tahle teorie je dost praštěná. Nemůžeš přeci celý vztah shrnout jedním polibkem. Ti dva se vyvíjejí, poznávají, stejně tak i pocit z líbání. U delšího vztahu taky nemáš ze všech polibků motýlky v břiše a tyhle kraviny. Stane se z nich rutina, ale jiné s tebou zase zamávají jako nikdy dřív."

„Jasně," kývla jsem. „Tomu já rozumím. Ale když dotyčného líbáš, musí to vyvolat hlubší pocit, než ‚líbám pěkného chlapa', nemyslíš?"

„Ne."

„Tak jinak. Pokud nic necítím na začátku, jaká je šance, že spolu vydržíme zevšednění, rutinu a tak? Žádný. Něco tam prostě musí být už od začátku."

„Blbost," shrnula má slova Markéta. „Vůbec nepracuješ s vývojem situace, citů nebo pohledem na toho muže. Ty to vidíš tak, že se ta náklonnost bude jen otupovat, ale ne, že si nějakou musíte vytvořit."

Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. „Ne, s tím samozřejmě počítám, ale musí tu být nějaké základy, na kterých můžeme stavět."

„Tohle nemá cenu. Já ti to vysvětlím u vína a hlavně, až budu mít trochu více energie a méně strachu z havárie letadla." Těmito slovy ukončila naši debatu a natáhla se pro sáček na zvracení. Nabrala olivově zelený nádech v obličeji a s každým klesajícím metrem zmučeně koulela očima.

Na letišti Marco Polo jsme měly podstatně více času než ostatní, jelikož jsme nemusely čekat, než k nám po pásu přijedou kufry. Rozhodly jsme se na zbytek výpravy počkat venku, jelikož na Markétu zde bylo příliš mnoho lidí, kteří do nás neustále naráželi, a já se nemohla dočkat, až ucítím slaný večerní vzduch a dovolenkovou atmosféru. Jakmile jsme vylezly před letiště, obou výše zmíněných tužeb se mi okamžitě dostalo. Mořská příchuť vzduchu mě probrala z únavy z letu a dokázala, že se mi poslední čtyři hodiny vůbec nezdály a že jsme opravdu přiletěly do Benátek. Výhled na blízké moře tomu taky dost pomohl.

Plavat se zde sice nesmělo, ale zanedlouho se k nám přidal i zbytek zájezdu a vydali jsme se na loď, která sama o sobě představovala dost pěkný zážitek. Všichni jsme se jako malí nahrnuli k zábradlí a sledovali utíkající nazelenalou vodní hladinu pod námi. Neubránila jsem se vyprsknutí smíchu, když jsem zaslechla nadávky muže opodál, jemuž do moře spadly brýle. O chvilku později jsem se zastyděla, jelikož zřejmě nešlo jen o sluneční, ale dioptrické. Nezůstaly jsme výjimkou a stejně jako ostatní vytáhly telefony, abychom si mohly první chvíle zdokumentovat. Markéta mi neustále něco nadšeně ukazovala a já, zaneprázdněna hlídáním mobilu, aby také neskončil na dně, ji sotva stíhala sledovat.

S příjezdem k centru se její ukazování ještě znásobilo a stejně tak cvakání foťáků. Vzpomněla jsem si, jak jsme si utahovaly z obdivovatelů orloje, a najednou jsme byly úplně stejné jako návštěvníci Prahy, kterým úžasem padala dolní čelist.

Minuly jsme několik odboček do kanálů nahrazujících ulice a já jsem se pevně rozhodla, že si projížďku na gondole nesmíme nechat utéct. Všechna ta zákoutí vypadala krásně a já jsem si jejich prohlídku nehodlala nechat upřít. Každý pohled na mě působil doslova kouzelně a díky vší té vodě, architektuře v ní, a dokonce i rozvěšenému prádlu nad okny, jako z jiného světa. Nadšeně jsem nastavila obličej slanému větru.

Do hotelu jsme dorazili téměř se setměním. Večerní atmosféra mě nabádala k okamžitému obhlédnutí okolí i za cenu, že nedostanu slíbenou pizzu. Delegát nám ochotně pomohl vyřídit všechny dokumenty na recepci – jelikož jsme ani jedna italsky neuměla a naše angličtina na tom byla obdobně, moc na výběr neměl –, všem nám připomněl, že kontakt na něj máme, a se slovem „Arrivederci" odešel do svého pokoje.

Udělaly jsme totéž. Ten náš se nacházel v posledním patře, ale vzhledem k velikosti hotelu jej nebylo vůbec těžké najít. Kývnutím jsme pozdravily rodinku Asiatů, jež s námi sdílela patro, a zapadly do dveří s číslem našeho pokoje.

Bez většího prohlížení ubytování jsem vrazila do ložnice, dřepla si na postel a – přesně jak Markéta plánovala – vysypala oblečení z batohu na podlahu. Vážně jsem toužila po rychlé sprše a nezpoceném oblečení.

„To bereš nějak hopem, ne?" uculila se ode dveří.

„Si piš. Benátky prý nejsou moc noční město, tak z nich chci ještě dneska něco vidět."

„Určitě najdeme i podnik, co má otevřeno déle jak do deseti," mávla rukou a svůj batoh vysypala taky.

„Stejně, prostě to chci rychle omrknout," pokrčila jsem rameny a rozhodla se uložit si číslo na delegáta. Kdybychom se v nočních uličkách přeci jen zatoulaly.

„Tak šup, taky se chci umýt," popohnala mě Markéta zatleskáním. „Večeře v hotelu je už ode dneška?"

„Měla by, nevím. Já chci tu pizzu," řekla jsem a při pohledu na vizitku se zarazila. „Markét? Víš, jak ses v letadle rozčilovala, že se delegát smál našim milostným životům?"

„Jak jsem říkala, že si tě tvůj Romeo najde, a jeho to mohlo strhat? No, vím. Proč?"

„Protože on se vážně jmenuje Romeo."