Přisedl si ke mně důvod, proč si nesmlouvat rande přes seznamku. A už teprve ne od něj mít nejmenší očekávání.

S Adamem jsme si padli do oka po několika zprávách. Byl sice o něco mladší, ale podle profilovky ani vyjadřování nevypadal na namachrovaného blbečka, který tráví všechen čas v posilovně a potřebuje o tom zpravit své fanynky na sociálních sítích. Četl. To se mi hodně líbilo. Neznala jsem moc mužů, kteří by četli z vlastní vůle, a když, tak ne nic hlubšího než výsledky fotbalového zápasu, jenž předchozí den nestihli. Takže informace, že mám čest se čtenářem, můj zájem o zajíčka nepopiratelně zvýšila. Ještě víc, když mi prozradil, že je fanouškem Tolstého. Že by spřízněná duše?

Psali jsme si necelý měsíc, než jsme se rozhodli sednout si spolu na kafe. Doposud jsem ten měsíc považovala za příjemně strávený. Často jsme si povídali. Dokonce se mu povedlo ze mě vytáhnout i některá má malá tajemství. Sám mi o sobě prozradil, že už to na seznamkách chvíli zkouší, ale neúspěšně. To mě mělo odradit, ale jelikož jsem byla tentýž případ, spíš to přidalo na mých sympatiích. Dva nešťastníci, které nikdo nechce. Možná jsem na to koukala příliš pesimisticky, ale schůzka s ním uzavírala třetí desítku mých pokusů.

Třicet schůzek přes seznamku. A to jsem nepočítala náhodná setkání, kdy jsem se kupodivu někomu zalíbila, ani slepá rande přes kamarády a kolegy. Když jsem si to v hlavě zopakovala, nevěděla jsem, jestli bylo špatně něco se mnou, nebo s muži. Pravděpodobně s obojím.

Akvarista Dave vypadal slibně. Třicátník se zájmem o rybičky zněl neškodně a rozhodně ne jako někdo, za kým by se mi hnal dav fanynek, jakmile bychom se dali dohromady. David se ovšem ukázal jako podivín s vodními řasami za nehty, šmouhami od modré skalice a znepokojujícím tikem. Navíc bydlel v pokoji podobném levnému podvodnímu světu – a pozor, stále spolu se svými rodiči!

Profesor Pepa, jenž přednášel etiku na fildě, se mi nejprve také zdál docela slibný. Chytrý muž, sice starší, ale poměrně elegantní a zajímavý. Krásně psal. Posílal mi úryvky ze svých prací, kterým jsem moc nerozuměla, a erotických básní, jimž jsem naproti tomu rozuměla dost dobře. Sice jsem nečekala velkou praktičnost v běžném životě, ale on mě dokonale překvapil: mou podprsenku se mu přes šaty povedlo rozepnout do osmi minut od chvíle, kdy jsme si podali ruce při seznámení.

Za zmínku určitě stojí i Liam. Jak jméno napovídá, dohodla jsem si rande s cizincem. Jeho lámaná čeština mě vážně bavila a on měl nejspíš stejné pocity ohledně mé angličtiny. Byl to gentleman, velmi milý člověk, který se vlastně pořád usmíval, a nejspíš bych s ním měla i další schůzku, kdyby si po hodině, kterou jsme spolu strávili v čajovně, neklekl a nezeptal se, zda si ho vezmu. Exotický Liam nebyl ani tak romantik, jako někdo, komu se rozhodně nechtělo domů. Můj osobní špion jménem Markéta mi později vyčmuchal, že jsem šla na schůzku s docela šikovným kapsářem, který se v Kanadě dostal i do televize jakožto prioritně hledaný. Respektive, vhodnější by nejspíš byl jiný termín, ale jak se říká tomu, kdo šacuje miliardáře?

A dnes Adam. Čerstvý maturant, kterému se povedlo dostat na ekonomku. Čtenář a milovník Tolstého. Docela pěkný podle profilovky, a i když mladší, měla jsem pocit, že půjde o serióznějšího nápadníka, než byli ti předchozí.

Ovšem namísto devatenáctiletého absolventa jsem najednou seděla naproti cvalíkovi, jemuž bylo minimálně dvakrát tolik.

Trhla jsem sebou, když se pokusil přehodit si nohu přes nohu a drbnul do skleněného stolku takovou silou, až mi rozlil kávu. Chvatně jsem popadla jeden z ubrousků a setřela loužičku, valící se k okraji. Zdeptaně jsem si povzdechla. Nasáklý ubrousek jsem zmuchlala v dlani, hodila jej do popelníku mezi námi a rozhodla se, že bude nejlepší, když se vypařím domů. Šance, že muž, kterého jsem čekala, dorazí, byla naprosto nulová a odmítala jsem naivně doufat, že tento si ke mně sedl omylem nebo jen tak. I když i to už se mi stalo.

Než jsem se stihla zvednout nebo alespoň projevit své zaskočení, natáhl ke mně ruku s úmyslem si potřást. „Lenka, že?"

K mé smůle ano.

S nemalou dávkou přemáhání jsem jeho dlaň stiskla ve své. „Jo, Lenka," kývla jsem. „Adam?"

Souhlasně se zazubil a opřel se zpátky. Proutěné křeslo zanaříkalo a já neměla daleko od podobného projevu.

Ne že bych s falešnou profilovkou – a vším ostatním – nepočítala, ale po všech těch dalších nezdarech se stala tím posledním, čeho jsem se při randění přes seznamky obávala. Zjevně jsem dost chybovala. Tahle zkušenost dokonale přebila žádost o ruku od Liama i scénu, kterou mi ztropila manželka Karla, osamělého fotografa. Sice mi vadil úplně jiný vzhled, věková skupina a pravděpodobně i úroveň vzdělání, ale nejvíc mě štval fakt, že věřil, že by mu takový podvod mohl projít. Tvářil se vesele, prohlížel si mě a předstíral, že mě sem vůbec nepozval pod naprosto odlišnou identitou.

Nevěděla jsem, zda jsem naprdnutá tolik, abych ani mluvit nemohla, nebo zda bych ho v tom neměla trochu vykoupat. Umírala jsem touhou zjistit, co by mi odpověděl na dotaz, proč se vydával za někoho jiného. Jestli mu to není třeba hloupé takhle podvádět nebo proč tvrdil, že je o polovinu mladší. Bohužel prozatím jsem zvládla jen skřípat zuby.

„Já vím," začal, jako kdyby mi četl myšlenky, „že nevypadám úplně jako na té fotce ze seznamky."

Chtěla jsem utrousit kousavou poznámku, že jsem si nestačila všimnout, ale stále jsem zůstávala zaneprázdněna devastací své skloviny. Slabě a ne úplně příjemně jsem se uculila a dala mu tím najevo, ať pokračuje ve své obhajobě. Byla jsem zvědavá, co z něj vyleze.

Nervózně se zasmál a promnul si krk. „Hádám, že takový vzhled by tě asi moc nezaujal, že?"

Pokrčila jsem rameny, lokty se opřela o stůl a bradu si položila do dlaní. Trvala jsem na svém přesvědčení, že fyzická stránka člověka není všechno, ale důležité místo určitě měla. Tím spíš, když o ní dotyčný lhal.

„Jinak v ničem moc rozdíl není, řekl bych," zachechtal se. „Přeci jsme si rozuměli. Středoškolák sice nejsem, ale to ti asi neva, hm?"

„Ne, to opravdu ne," souhlasila jsem. To, že přede mnou neseděl maturant, mi opravdu vadilo nejméně.

Potěšeně se na mě podíval. „Bezva. A co že to děláš? Učitelku? Nikdy jsem neměl rád učitelky."

Proč mě to nepřekvapilo?

„Vychovatelku. Volnočasové aktivity a tak," opravila jsem ho. „A co ty, když si neužíváš prázdnin a nechystáš se na ekonomku?"

„Jsem člen ostrahy. Nákupáky a podobně," pochválil se a otevřel nabídku dezertů. „Zrovna včera jsme volali policii kvůli šupákovi, co čorkoval v potravinách. Je to docela stresová práce, to ti povím, takže si sem tam trochu osladím život, když už na mě nikdo sladkej nečeká doma."

Rádoby svůdně na mě mrknul a pak ukázal na fotku jednoho z dortů s tím, že vypadá moc dobře. Nepovedlo se mi potlačit otřesení odporem. Můj společník však nic nezaregistroval a mlsně zkoumal další zákusky. Nemohla jsem uvěřit, že mě tento člověk zvládl přesvědčit, že je někým jiným.

„Jen můj syn, ale ten teda moc sladkej není," dodal. „Co se dostal na vejšku, akorát se učí a stresuje, že ho vylejou hned v prvním semestru, a to prázdniny ještě skoro nezačly."

Nadzvedla jsem obočí. „Takže to za něj ses vydával?"

„Už chápu." Zvedl ruce v obranném gestu. „Ty se zlobíš, že nepřišel kulturista, ale normální chlap nad dvacet?"

„Vůbec ne," řekla jsem a položila si kabelku na stehna. „Já jen nemám ráda, když lidi lžou." Na odpověď jsem nečekala, vyhoupla se na nohy, poděkovala za dochvilnost – poměrně sarkasticky –, jelikož jeho zpoždění bylo tím jediným, co jsem dokázala překousnout, otočila se na patě a rázovala pryč.

Nevěděla jsem, zda mám být naštvaná, nebo se smát. Vážně se v tak velkém městě nemohl najít jediný chlap, který by se choval alespoň trochu normálně a neměl už manželku? Vskutku, jediní, kteří za něco stáli, nosili na ruce prstýnek – dva si ho dokonce vůbec nesundali.

Rozpustila jsem si vlasy stažené gumičkou a vjela si do nich prsty, abych své bolavé hlavě ulevila. Co jsem dělala špatně? Že bych měla tak vysoké nároky? Zatočila jsem do protější ulice a došla na zastávku tramvaje. Alespoň že jsem mohla čekat sama, v tichosti, bez společnosti loudilů peněz, či ještě hůř, zamilovaného páru. Vylovila jsem z tašky telefon a podívala se, jak moc velký zájem měla má kamarádka o dnešní schůzku. Věděla snad o každé, na niž jsem se vypravila, a po celou dobu mi posílala zprávy, aby měla přehled. Dnes k mému překvapení zůstala jen u jedné, v níž se ptala, zda vůbec přišel. Zjevně jsem byla prostě ztracený případ.

Tramvaj přijela na čas, alespoň nějaké pozitivum dnešního dne. Zatímco okolo mě ubíhaly zastávky, rozhodovala jsem se, zda se půjdu schovat domů a dnešní schůzku zajím čokoládovou zmrzlinou, nebo vystoupím o dvě stanice dříve a nechám Markétu, aby si utahovala z mého milostného života a pak mi zvedala náladu. Těžké dilema.

Těsně před zavřením dveří tramvaje jsem se rozhodla pro kompromis, nacpat se zmrzlinou u ní, a protáhla se ven na ulici. V tomhle horku musel ledové osvěžení bezpochyby uvítat i člověk, který se nepotýkal s problémy v lásce.

Když jsem se do kadeřnictví nahrnula s dvěma kyblíky zmrzliny, Markétina zákaznice na mě koukala jako na blázna. Ne, že bych se jí divila. Během cesty a následné výpravy pro zmrzlinu jsem se stihla zpotit, takže se na mě lepila volná bílá košile, rozmazal se mi pro jednou udělaný make-up, a jelikož jsem se stihla pohádat s nějakým zmetkem, jenž si chtěl sáhnout na prosvítající spodní prádlo pod mou košilí, zůstal mi na obličeji sedět vražedný výraz.

Markéta chrochtla smíchy a podívala se na můj odraz v zrcadle. „Takže nepřišel, nebo jsi ho zabila?"

Obrátila jsem oči v sloup a s ledovými kbelíky přitisklými na hrudníku se svalila na pohovku pro čekající. Mnohem lepší. Jakmile jsem trochu popadla dech, v rychlosti jsem jí sdělila, co se na terase kavárny vlastně stalo, načež mi podala lžičku a já se konečně mohla ochladit i zevnitř. Zákaznice s alobalem na hlavě se na mou svačinku závistivě podívala a pak nervózně okřikla mou kamarádku, že na odbarvení nemá celý den. Okatě jsem otočila oči v sloup a podala Markétě její kyblík.

„Co dělám špatně?" zeptala jsem se, když si přisedla.

„Ty nic, vadný jsou chlapi," pokrčila rameny a převalila blok zmrzliny spodkem nahoru, aby mohla seškrabat rozpuštěnou část.

„Ne, vážně. Vždyť nemám ani tak vysoké nároky, ne?"

„Možná v tom je ten problém," zamyslela se. „Oni to nějak vycítí, a proto se na tebe lepí taková individua."

„Vycítí to, protože jsem zaregistrovaná na seznamce?" podivila jsem se. „To by se pak ale přes internet neseznámil nikdy nikdo."

„Zkus inzerát v novinách," zašklebila se a zkontrolovala čas odbarvování.

„Nebo domluvené manželství," přitakala jsem ironicky.

„Nebo," kývla. „Hele, já si myslím, že musíš prostě jen víc hledat. Nebo to nech plavat. Randi jen pro zábavu, nic nečekej, koukej po vypatlancích z posilky a on si tě tvůj Romeo najde."

Povzdechla jsem si. „Nevím. Já pekáč buchet umím ocenit akorát v troubě a s cukrem, tohle asi není nic pro mě."

„Tak začni pokukovat po cukrářích."

„To bych mohla," souhlasila jsem, i když opět ironicky. „Alespoň bych měla postaráno o jídlo."

Markéta se uculila a vydala se umýt zákaznici hlavu. „Přesně. Jsem to vymyslela. Bez chyby. Navíc bude věčně od cukru, takže každá vaše pusa bude sladká."

„To není úplně to, co od líbání očekávám," namítla jsem a znovu si svázala vlasy, aby se mi nelepily na krk.

„Jistě. Zem se musí zachvět, všichni ptáci i andělé se rozezpívají a v břiše se rozletí miliardy motýlků."

„To ne, ale stejně je fajn mít z líbání kluka jiný pocit, než když ti dá babička pusu k narozeninám, ne?"

Markéta se na mě rozpustile usmála do zrcadla. „Ty při líbání myslíš na babičku?"

Na mé odpovědi ani moc nezáleželo. Ať už bych řekla ano, nebo ne, tak jako tak se jí povedlo všechny mé polibky zaškatulkovat do téměř bezcenných. Ne, že by tomu bylo jinak. Pravý polibek, jak jsem tomu mylně říkala a Markéta se mi za to posmívala, který ve mně vyvolal hlubší pocit než líbání oslavence na narozeninové párty, jsem zažila pouze se třemi muži. Zbytek testovaných neprošel.

Protočila jsem oči, jak nejotráveněji to šlo, a namísto odpovědi zavrtěla hlavou. Sundala jsem si nepohodlné lodičky, které jsem si vzala stejně jen kvůli zajíčkovi a vyvolání klamného dojmu, že mám dlouhé nohy, a pustila se zase do zmrzliny. Markéta na mě zůstala civět do zrcadla. Chvíli jsem myslela, že se zasekla, mám upatlanou pusu od čokolády, nebo mi dokonce povalování závidí, ale ona přemýšlela. Nebyla zrovna přemýšlivý typ. Obě spíš jdeme do všeho po hlavě a pak se nad tím možná trochu zamyslíme. Dostala jsem strach.

„Ano?" připomněla jsem se jí, když se nadechla, ale pak pusu zase zavřela, naštvaně nafoukla tváře a začala paní fénovat peroxidově blonďaté vlasy.

„Nic," houkla přes otravný zvuk a mávla rukou na znamení, že mi to řekne potom.

Nervózně jsem se kousla do rtu. Mohla vymyslet cokoli od přespávačky s filmovou nocí po změnu pohlaví, aby mi přítele mohla dělat sama. Koutek rtů mi cukl vzhůru, když jsem si ji představila jako chlapa. Už takhle měla mužskou postavu, takže mi to nedalo moc práce.

Jakmile novopečená blondýnka zaplatila a odešla, Markéta skočila na pohovku vedle mě a nadšeně se na mě usmála. „Já mám nápad!"

„A já se bojím," přiznala jsem a položila prázdný kyblík od zmrzliny na zem. „Pokud ten tvůj báječný nápad ovšem netkví v alkoholismu jako novém životním stylu, pak bych asi nic nenamítala. Docela dlouho to zvažuju."

„Nemůžeš přeci založit svůj život na chlastání," pokárala mě.

„Chlastání? Po dnešku a vlastně všech těch zkušenostech to můžu nazvat jedině desinfekcí duše," zamumlala jsem.

„Víš co? Tak jo," řekla rozhodně. „Pěkně si užijeme, ty vypneš, ale jen pokud z toho uděláme dovču, ne životní styl."

„Dovču? To si jako zaplatíme hotel, aby nás na čipový náramky mohli balit kluci v baru?"

Nedůvěřivě jsem se na ni zamračila a o několik vteřin později ten nápad shledala ne tak špatným. Sice by šlo o naprosté plýtvání penězi, ale byla to dobrá cesta, jak na víkend vypnout. Udělaly bychom ze sebe turistky hlavního města, jichž by se určitě ujala nějaká ochotná duše, která by si spočítala, že holky z dálky určitě nebudou mít od několika skleniček a případné společné noci očekávání vztahu. Už jsem chtěla skočit pro trička I LOVE PRAGUE na náměstí, když se Markéta rozchechtala.

„Ani náhodou, já už přeci jeden hotel zaplacený mám," vyprsila se a svůdně pohodila svým ohonem, aby mě navnadila. Nechápavě jsem si ji přeměřila pohledem a pokrčila rameny na znamení, ať pokračuje. „Vždyť jsem ti říkala, že nechci nechat propadnout ten zájezd. Ty ses na Benátky moc netvářila, ale nebylo by to přeci jen fajn?"

„Chceš jet do Benátek?" Vyvalila jsem na ni oči a doufala, že si ze mě dělá srandu nebo má svůj plán hodně dobře promyšlený. Tušila jsem, že odpověď na obojí nebude negativní.

„Já pojedu. Dneska mám padla a pak devět dní volna. Co bych smrděla tady? Ty máš prázdniny. Nevidím nic špatného na tom vypadnout." Rozhodila rukama, jako kdyby to bylo nad slunce jasné.

Zhluboka jsem se nadechla, abych mozku dopřála trochu kyslíku a mohla racionálně uvažovat. „Takže se prostě sbalíme a pojedeme na dovolenou?"

„Proč ne?"

Položila mi hodně dobrou otázku. Ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem přijít na jediný důvod, proč bychom neměly jet. Zvířata jsem neměla. Kytky taky ne. Můj byt by to beze mě určitě zvládl. A tím jsem shrnula zřejmě všechny své závazky.

„Asi to nebude úplně levný, co?"

Markéta protočila oči a smetla z podlahy ostříhané vlasy. „Vlastně to máš zadarmo. Erik to zaplatil komplet, když to pro nás objednával, takže tak. Já od tebe žádné peníze nechci, protože buďto pojedeme spolu, nebo musím sama, a já sama jet nechci. Navíc je to ól inkluzív, takže dle tvé libosti, klidně zůstaň celý týden ve společnosti baru."

„To přeci nejde," namítla jsem.

„Co by nešlo? Keš skoro nepotřebuješ, max na nějaké suvenýrky nebo dýško pěknému barmanovi, zdravotní pojištění zvládneš během cesty na letiště a sbalit si na týden, to je otázka tak hodiny, ne?" Rozhodně se přede mě postavila se smetákem v ruce a zatvářila se jako generál.

„Počkej," zarazila jsem se. „Letí se už dneska?"

„No jasně," mrkla na mě. „Takže se koukej rozhodnout pěkně rychle."

Takže jsem se rozhodla. I rychle. O dvě hodiny později už jsme netrpělivě přešlapovaly na letišti s malými batůžky na zádech, čekajíc na delegáta.

Tak jo, máme tady první kapitolku, jak se líbila?

Už jste někdy vyrazili někam takhle narychlo?

Brzy budou venku další kapitoly.

Mějte se krásně!