„Staň se mužem lairda a budeme na tebe hrdí," promluvil mohutný Skot s hnědými vlasy nedbale odhozenými z obličeje k chlapci, který k němu vzhlížel s obdivem a přesvědčením, že každé pronesené slovo je myšleno smrtelně vážně.

Muž si klučinu před sebou vážně prohlížel, jako kdyby na jeho vzhledu hledal odpověď na své otázky. Pak mu položil dlaně na malá dosud ne svalnatá ramena a pevně je stiskl. Byl to tak bolestivý dotek, až se jeho syn zajíkl.

Na to však nereagoval. Možná že to ani neslyšel. V jeho tváři se odráželo odhodlání vykonat to, co si usmyslel. To bylo pro něj hlavní. Nehodlal od svého cíle ustupovat. Jeho syn musel být silný a nenechat se zastrašit, jinak by v tomto kraji neuspěl.

Zhluboka se nadechl, načež se k němu naklonil ještě blíž, aby mohl pronést tvrdě a nelítostně: „Pokud nás však zklameš, pak už nejsi můj syn, Iane!"

Slova, která byla pronesena ledovým hlasem zbavena jakéhokoliv citu, měla jasné poselství. Buď uspěje, nebo bude navždy zatracen. Nesměl zklamat. Musel se stát mužem, na kterého by mohl být jeho otec hrdý. Musel udělat vše proto, aby to zvládl. Svého tátu už tolikrát zklamal, že tentokrát by mu to již nebylo prominuto.

Ohromený chlapec se ani nestačil vzpamatovat, aby nějak zareagoval na slova svého otce. Takhle to u nich chodilo. Žádné zbytečné otálení.

Skot, jenž ho vychovával, se bez dalších slov otočil a vydal se klidným krokem pryč. Neřekl sbohem nebo hodně štěstí, ani se neohlédl. Vypadalo to, jako kdyby rázem zapomněl, že ten klučina je jeho synek.

Ian smutným pohledem pozoroval, jak jemu dobře známá postava mizí za branou a ztrácí se kdesi v dálce. Při tom pohledu se najednou zdálo, že je na světě sám. Cítil osamění, které ho přepadlo při pohledu na místo, kde ještě před chvílí jeho otec stál. Jistě neměli vřelé vztahy, ale představoval pro něj rodinu a zázemí. I přes neustálou kritiku jeho chování ho měl rád a vzhlížel k němu. S velkou oblibou si z otce utahoval, až rudnul zlostí, a se smíchem utíkal před potrestáním.

V tuto chvíli právě jeho schopnost dělat si legraci z naprosto nečekaných věcí, zůstávala jeho výhodou v cizím prostředí. Nesměl na sobě ukázat strach, a naopak hodlal všechny zaskočit svým chováním.

V ten den, kdy stál uprostřed brány osamělý a jen těžko zadržující pláč, se stal jiným člověkem. Rozhodl se splnit svůj úkol a vybojovat si tu nejvyšší čest, kterou mohl v těchto končinách získat. Byl odhodlán se ucházet o místo mezi nejlepšími muži lairda.

Když se konečně po velmi dlouhé době pohnul a vešel obrovskou branou do svého nového domova, byl záhy přivítán samotným mužem nosícím nejvyšší titul. Jeho pohled byl stejně chladný a odmítavý jako otcův. Kdo chtěl v těchto končinách přežít, musel se zatvrdit. Ian to jistým způsobem chápal, ale jeho přátelská povaha, za kterou byl často bit, se nenechala jen tak zastrašit. Nemohl se zatvrdit, když svou bolest a smutek zaháněl právě smíchem a radostí ze života.

Jakmile bok po boku svého pána vstoupil na bojiště mezi hordu neznámých Skotů, nedal najevo strach před jejich pátravými pohledy. Ne, to neudělal. Nemohl jim dopřát to potěšení, aby viděli, jak je nejistý.

Naopak udělal něco, co nikdo nečekal. Hrdě se napřímil, přejel je nevzrušeným pohledem, a když na sobě cítil pozornost všech přítomných, bezstarostně se na ně zakřenil.

Tohle byl jeho způsob přežití. Proč by měl být vážný, když každý den mohl být jeho poslední. Chtěl život prožívat plnými doušky! Netoužil po tom se bát někde v koutě a doufat, že se nikdy nedostane do situace ohrožující život. Naopak byl odhodlaný se postavit nepříteli s úsměvem na tváři a dát do boje všechno. Úsměv totiž dobře dokázal schovat smutek, hrůzu i strach.

Přelétl pohledem shromážděné Skoty. Někteří muži zocelení bojem se netvářili příliš vlídně, jiní se shovívavě usmívali. Pak tam stáli mladíci, kteří se povýšeně usmívali. Jistě se radovali, že oni jsou nad ním. Uměli toho víc než nějaký nováček.

Nakonec si za ostatními všiml kluka, který mohl být tak podobně starý jako on sám. Ten jediný si snad ani neuvědomoval, že všichni ustali ve cvičení, aby se seznámili s novým chlapcem, který byl přijat na výcvik. Dál usilovně máchal mečem do vzduchu a skoro to vypadalo, jako kdyby si před sebou představoval nějakého nepřítele, protože zvláštně uskakoval sem a tam ve tváři vepsané soustředění.

V Ianovi okamžitě vzbudil zvědavost. Dál se tvářil mile a na všechny se usmíval, ale přitom se trochu naklonil na stranu, aby si mohl svého vrstevníka lépe prohlédnout.

Máchající kluk byl mohutnější postavy než on a jeho výraz také naznačoval jistou zatvrzelost. Na jeho tváři nebyl ani náznak úsměvu, což chlapce zarazilo. Nedokázal si představit, že by se někdo tak mladý nesmál. Bylo by něco takového vůbec možné?

Jen na půl ucha poslouchal, co laird sděloval svým mužům. Určitě o nic důležitého nepřicházel. Ve správnou chvíli pronesl své jméno a všem věnoval nevinný pohled. Za tu chvíli se také stihl rozhodnout, že si musí s tím nevšímavým klukem promluvit. Této příležitosti se mu však dostalo teprve po skončení cvičení.

Jakmile se s ostatními pustil do boje, začal si přát jediné. Padnout do trávy a zůstat ležet. Velitel, který měl na starosti výcvik, ho rozhodně nešetřil a bylo mu jedno, jestli je někdo dospělý muž nebo jen chlapec. V tom vůbec nerozlišoval. Jeden povel následoval druhý. Takže, když konečně zvolal konec, málem mu hlasitě děkoval. Naštěstí se na poslední chvíli ovládl, když si všiml, že nikdo nic neříká. Ještě by se mu ostatní smáli. Proto se místo naprostého znemožnění zazubil na mladíka vedle sebe.

Ten mu však věnoval jen nezdvořilé zamračení a raději se vzdálil. Prostě všechno šlo skvěle!

Málem se neudržel na nohou. Pot z něj tekl proudem. V hrudi ho píchalo, zatímco vysíleně lapal po dechu. Myslel si, že s mečem umí dobře, ale dnešek ho přesvědčil o tom, jak moc se mýlil. Zbraň použil jako oporu, aby ho nohy nenechaly padnout na zem jako odpadlíka. Ovšem, aby to někdo náhodou nezpozoroval, dělal, že meč kontroluje. Přitom si všiml toho zachmuřeného kluka, který stál dál od ostatních a svůj meč zuřivě drhnul.

Jen stěží při tom pohledu zadržel smích. Spojení chlapcova mračení a snahy o čištění v něm vzbuzovala pobavení.

Konečně měl příležitost si s ním promluvit, a tak přinutil nohy k poslušnosti a nenápadně se k němu posunoval, přičemž se tvářil, jako že se potřebuje trochu rozhýbat, což nebylo daleko od pravdy.

Jakmile byl nepřehlédnutelně u něj, prohodil pobaveně: „Div, že z nás nesedřel kůži, co?"

Odpovědi se mu ovšem nedostalo. Klučina se totiž dál klidně staral o svůj meč, jako kdyby snad Iana ani neslyšel. Ovšem chlapec s nezbednýma očima se tím nenechal zastrašit, ani se neurazil. Byl zvyklý si prosadit svou, proto ve své snaze pokračoval. Zazubil se a drcnul do něj.

„Slyšel si mě?" otázal se vesele.

Toto gesto tentokrát donutilo zamračence zvednout pohled od své veledůležité činnosti. Jeho oči byly chladné a odmítavé, když pronesl dětským hlasem naštvaně: „Co si to dovoluješ? Do mě strkat nebudeš, holobrádku!"

Ian nevěřil vlastním uším. Takovou reakci nečekal. Myslel si, že to je jen póza, ale nyní o tom dost pochyboval. Jeho nový spolubojovník se tvářil pořád stejně. Chladně a odmítavě. Ian jednoduše vyhodnotil situaci. Ten kluk je prostě divný. Jiným slovem ho ani nemohl popsat.

Jenže on se jen tak neurážel a podivné chování neznámého chlapce ho vybičovalo úplně k něčemu jinému. Změnil taktiku! Místo urážlivých slov se jen zazubil a nevšímal si šokovaného pohledu toho nafoukance.

„Ale panáček si o sobě nějak moc myslí. Jsme na tom stejně. Oba se musíme snažit. Tak proč si nepomáhat? Jsem Ian!" prohodil vesele a natáhl k němu ruku.

Byla to ruka podána na znamení míru, ale druhý hoch se zatvářil odmítavě, když prohodil: „Copak ty doopravdy nevíš, kdo já jsem? Nebo si snad dovoluješ mě něčím takovým urážet?"

Bože, ten se ale bere vážně, pomyslel si pobaveně a ufrkl si, čímž znovu šokoval namyšleného spolubojovníka, kterého si poté pobaveně prohlédl od hlavy až k patě.

„Věru vím. Nafoukanec nafoukaný! Nikdo ti není dost dobrý!" odvětil Ian briskně a zavrtěl hlavou. Jak jen mohl být někdo tak povýšený? Nikdy by nevěřil, že někoho takového, kdy potká.

„Ty! Jak si jen dovoluješ se mnou takhle mluvit! Já jsem Fergus, syn... lairda! Slyšíš?" vyhrkl mohutnější z dvojice vítězně a s pohrdavým úsměškem. Byl si jist, že po tomhle už tomu rouhači konečně dojdou slova.

No byla pravda, že si Ian nemohl blahopřát k prvnímu úspěšnému dni. Cesta k nejlepšímu bojovníkovi měla před sebou první překážku. Jen on si mohl hned znepřátelit syna lairda. Jenže copak za to mohl? Ten kluk byl tak sebestředný, že to nebylo možný. Měl se před ním snad klanět, aby z něj udělal ještě nepřizpůsobivějšího člověka? To určitě ne!

Často si neuvědomoval následky svých činů, ale tak tomu dnes nebylo. Když mu oči zajiskřily odhodláním, dobře věděl, co chce provést. Rozhodl se udělat něco pro dobro klanu. Chtěl zlepšit chování budoucího pána těchto Skotů. Vlastně by mu za to ostatní měli poděkovat, protože je dost pravděpodobné, že na této cestě skončí nejen vyhozen z tohoto domu, ale i svého rodného.

„Aha! Myslel jsem si, že laird má většího syna. Ne, takového mrňavce," prohodil pobaveně a okamžitě viděl, jak Fergus rozčíleně zaťal zuby. Nedokázal rozpoznat legraci.

„Tohle si ke mně nebudeš dovolovat!" zařval syn pána panství, když na něj upřel vražedný pohled.

Ian si z něj však nic nedělal, jen se zazubil a dráždil ho ještě víc: „A kdo mi to zakáže? Ty, prcku?"

Věděl, že se nejspíš žene do největší ostudy svého života, a že tohle svými slovy otec rozhodně nemyslel. Jenže ten fracek potřeboval lekci a nikdo nebyl lepší v utahování si z ostatních. Navíc on mu to svým vážným postojem hodně ulehčoval. Těmi rozčílenými pohledy si o to přímo říkal.

„Prcku?! Za tohle budeš o hlavu kratší! Ty..."

„Došla slova, co, prcku?" dobíral si ho Ian dál.

Bylo úžasné sledovat ty emoce, které se ve Fergusově obličeji vystřídaly. Nejdřív tam byl šok, pak úžas, že si k němu někdo doopravdy něco takového dovolil a pak vztek. Ryzí naštvání zformovalo jeho obličej.

„Já tě naučím!" vykřikl, když se vzpamatoval a odhodil hadr, kterým čistil meč a zbraň pevně sevřel v pravé ruce.

„Když si umíš dělat legraci, zajisté vládneš tak skvěle i mečem."

To neuměl. Dnes se přesvědčil, že jeho umění zase takové umění není. Jenže nyní couvnout nemohl. Navíc ani nechtěl. Mohl se pobavit i při boji. I on tedy sevřel meč a zašklebil se na nadutého lairdova syna se slovy: „Tak jo, prcku. Uvidíme, jestli si čest být naším pánem zasloužíš!"

„Vyženu tě pryč!" odsekl jeho protivník rozčíleně a vrhl se na něj.

Hodlal posměváčkovi dát pořádnou lekci. On tu jednou bude pánem a takovou neposlušnost nesnese. Lid ho musí poslouchat, a ne si z něj utahovat jako tenhle jinoch, který se zde nestačil ani ohřát.

Jenže Ian i přes svůj humor nebyl soupeřem, který by se nechal lehce porazit. I s úsměvem na tváři jeho ránu klidně odrazil a sám zaútočil s nečekanou silou. Jeho největší umění bylo právě to, že ho většina lidí podceňovala. Mysleli si, že jen dělá legrácky, ale i tak se uměl ohánět mečem na svůj věk docela dobře.

Fergus měl co dělat, aby uskočil a neschytal tu ránu.

„Za tohle tě otec vyžene! Mě musíš poslouchat! Jsem syn lairda!" vykřikoval rozzlobeně mladý pán a ohnal se po něm.

V jejich očích mezi nimi právě probíhal epický souboj, který mohl skončit jedině smrtí jednoho z nich, ale pro ostatní muže, kteří s pobavením sledovali novou podívanou, to bylo něco jiného. Jen dva malí chlapci, kteří do sebe mlátili meči hlava nehlava. Byla to tak skvělá podívaná, že nikoho ani nenapadlo, že by ji měli ukončit.

Laird, který se vrátil z prohlídky panství se zastavil na kraji shromážděného shluku a překvapeně sledoval, co se to tam děje. Boj ho pobavil ale jen do té chvíle, než identifikoval jednoho z chlapců. V ten moment ho radost okamžitě přešla.

Ani trochu se mu nelíbilo, že se jeho syn nechal vyprovokovat do něčeho tak malicherného jako boj s novým bojovníkem. Měl se chovat důstojně, jak se na jeho nástupce sluší! Nehodlal tolerovat své zesměšnění. Oba budou muset být poučeni, jak to zde chodí. Trest je nemine!

Udělal však sotva dva kroky směrem k souboji, když se za ním ozval klidný hlas: „Můj pane lairde, nevyháněl bych být tebou toho chlapce."

Vůdce si povzdechl a otočil se. Ovšem ještě předtím, než to udělal, věděl, kdo za ním bude stát. Ten hlas by každý na panství rozeznal i mezi davem lidí.

Setkal se s jasným pohledem Gruaga, jenž mu věnoval vědoucí úsměv. Tento stařík se objevoval vždy v naprosto špatnou dobu. Avšak muž už se naučil, že ignorovat jeho rady často nepřináší nic dobrého. Když ho neposlechl minule, čekaly ho těžké chvíle, kterým mohl předejít. Takže si jeho slova hodlal vyslechnout.

Proto zvedl ruku a dal tak najevo, že mu bystře naslouchá s porozuměním v snesitelné míře.

Stařík, který žil na panství snad od nepaměti, protože si ho pamatovali i staří bojovníci a nebyli schopni říct, jestli v době jejich mládí byl mladý nebo ne. Často totiž působil dojmem, že je starý, i když ještě být nemohl.

Skotský podivín se uklonil a začal mluvit zasvěceným tónem: „Tento chlapec se stane oporou vašemu synovi a zachrání mu život, když bude nejhůře. Věřte hvězdám, můj pane. Ty nelžou a říkají, že by byla chyba mladého jinocha vyhnat, když může přinést vašemu panství radost a záchranu."

A tak se stalo, že i přes naléhání Ferguse, který měl jeden důvod za druhým, proč by ten kluk měl být vyhozen, se tak nestalo. Jeho rozčilování nemělo na otce vůbec žádný vliv.

„Vždyť mě urážel, otče!"

„Neměl ses nechat. Nevychoval jsem zbabělce!" odvětil mu na to nevzrušeně a tím odhodil tento návrh.

„Chová se nevhodně. Vždyť jsem se ho snažil potrestat a víš, co? On se mi dál smál! Nemá tu co dělat!"

„Měl jsi ho potrestat jinak."

„A jak?"

„To tys chtěl trestat, synu. Tak sis měl vymyslet trest."

„Tak já mu přikážu, že musí odejít ještě dnes!" pokračoval Fergus umíněně.

Chtěl, aby bylo po jeho. Netoužil po tom, aby tu Ian zůstával. Neměl k němu vůbec žádný respekt.

„Jak jsem řekl, zůstává a ty se chovej jako následník mého titulu. Nevychoval jsem žádnou ukňučenou babu. Postav se tomu čelem," rozhodně pronesl laird a přeměřil si svého syna chladným pohledem, kterým jasně dával najevo svoji sílu, a to že jeho rozkazy budou neprodleně splněny.

Fergus rozčíleně sledoval otce, ale věděl, že v tuto chvíli už nemá naději, aby ho přesvědčil o opaku. Nezbývalo mu nic jiného než přikývnout a spolknout svou hrdost, a to kvůli tomuhle upatlanci. Vzdorně přikývl, ale když sklonil hlavu, vrhl po Ianovi zuřivým pohledem. Nesnášel ho! Za to zaplatí, že byl od otce pokárán! Kvůli němu si o něm jeho pán myslí, že je neschopný, ale on mu to vrátí. Má se na, co těšit!

Ian si z jeho rozčíleného pohledu ovšem vůbec nic nedělal. Jako kdyby si toho ani nevšiml. Naopak se na nafoukaného synka zazubil a s jiskrami uličnictví mu věnoval škodolibé zamávání. Urážel následníka lairda, a přesto byl pokárán ten sebevědomý kluk. Není život spravedlivý?

No, možná nebyl...

„A ty, Iane! Budeš kydat hnůj ve stájích, dokud nerozhodnu jinak!"