leone

Pro první lásku, která mi prorazila srdce, která lásku zobrazovala vizuálně a ne jako to, co září zevnitř. Tobě říkám tohle; chápu to.

Protože nemám perfektní rysy nebo éterickou kůži.
Nemám oči jako oceány, ve kterých by ses mohl utopit.

Proto chápu, proč mě nemiluješ. A proč naprosto chápu, proč mě nikdy nebudeš milovat. Protože oči potřebují větší potěšení než tvoje srdce a ona je prostě další dobrou věcí poté, co jsem tě začala nudit.

Prsty mě bolely z toho, jak pevně jsem držela pero, inkoust pocákal papír jako krvavé skvrny, zajímalo mě, proč jsem ve svých slovech pořád přechovávala takový vztek. Žádný delikátní a růžový dotek nikdy nepohltí tenhle toxický dotek, který ve mně zůstal, tohle srdce je moc zlomené na náhradu.

Vzhlédla jsem od deníku, italská krajina se rozestírala kolem, zatímco slunce zapadalo nad světly města. Obdivovala jsem ten výhled a usmála jsem se z okna mého malého bytu.

Když můj žaludek zajódloval s projíždějícími auty venku, zhluboka jsem se nadechla a deník jsem zavřela. Celý den jsem nic nejedla, domov jsem pořád měla prázdný poté, co jsem se nastěhovala.

Z teplého odpoledního vzduchu se mi uvolnilo srdce, zdálo se, že bylo napnuté úzkostí, zatímco jsem si zapisovala své myšlenky tohoto dne. Ale teď, s tlumenými světly a nádherným pocitem svobody, jsem se cítila líp.

Procházela jsem se ulicemi Itálie jako nová hvězda zářící na obloze, cítila jsem, jako že patřím tam, kde jsem a lidé mi opětovali úsměvy, když jsem se na ně usmála první.

Vlasy mi spadly do obličeje, když jsem našla povědomou pekárnu, odstrčila jsem prameny pryč a vzhlédla jsem na ceduli. Usmála jsem se, i zvenku jsem mohla cítit kávová zrna a upečené pečivo, rty se mi navlhčily od jazyka a přistihla jsem se, že až moc dlouho zírám.

Zleva jsem zaslechla, jak si někdo odkašlal, krk se mi napnul, když jsem oči přesunula na postavu stojící poblíž. Její oči zářily slonovinovým leskem a její červené rty se vědoucně usmívaly, stáhla na mě svá tenká obočí a já jsem si na moment myslela, že ji znám.

„Můžu ti pomoct?" zeptala jsem se jemně.

„Pardon," promluvila s akcentem, „jenom vypadáš docela povědomě, nechtěla jsem zírat."

Prostě jsem se jenom usmála. „Jsem Leone."

„Já Michelle." Dívka se usmála a já jsem se přistihla, jak se na ni taky usmívám.

***

„Další šálek kávy, prosím." Servírka se usmála, než se vydala zpátky za pult, její červená uniforma se třásla s každým krokem. Uvolnila jsem se na židli, všimla jsem si té temnoty venku, když hvězdy začaly líbat oblohu.

Ulice byla tichá, byl v tom duch svobody, míru a klidu. Vzhlédla jsem na knihu, kterou jsem četla, otáčela jsem stránkami, jako kdyby to byly světy plné lásky, a já jsem jim nestačila. Vypadá to, jako že jsem romány četla víc od té doby, co jsem dorazila do Itálie, pitomá ironie je v tom všem, protože hlavně tomu jsem unikala.

Povzdechla jsem si a znovu jsem se podívala k pultu. Byla jsem zklamaná, že kluk, kterého jsem tu potkala dříve tento týden, tu nebyl. Harry. Byl tak krásný, okouzlující kluk se smaragdovýma očima, ze kterého jsem měla stejné pocity, jako z čerstvého deště v letní odpoledne. Byl vřelý a rozkošný, vůbec ne jako všichni ti kluci, které jsem za sebou zanechala ve městě, které jsem tak nesnášela a milovala. Byl čistý a vyzařovala z něj vřelost.

Usmála jsem se pro sebe, pošetilá holka.

Cítila jsem, jako kdyby to byly hodiny, co jsem seděla u stolu, pila kávu za kávou a byla jsem si jistá, že tady budou brzy zavírat.

Nebylo to, dokud jsem nezaslechla zvonek zazvonit nad dveřmi, když se mé oči konečně zvedly a cítila jsem, jak mi srdce poskočilo v hrudi. Nejprve si mě nevšiml, byl trošku chladný s tou červení na nose a růží na jeho rtech. V rukou třímal kameru a přes rameno měl tašku, pak se na mě podíval a hvězdy se v tu chvíli spojily v jednu explozi.