harry

„Počasí je dneska docela hnusné." Má pusa ta slova zformovala docela trapně, zatímco stála před pultem. „My-my máme horkou polévku, jestli bys chtěla – na zahřátí samozřejmě."

„Harry, že?" Leone promluvila jemně, její plné rty byly trošku popraskané, ale její úsměv byl exkvizitní. Na její otázku jsem přikývl, srdce mi bušilo. „Jakou polévku?"

Hádám, podle úsměvu deroucího se na její líčka, červené s nádechem medu a kudrnami poházenými, že se mnou flirtovala. Tak jsem se usmíval s ní, napodobil jsem její akci a cítil jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin. Směšné, jak nádherná holka jako tahle, nutí mé tělo reagovat takovými divnými způsoby, všechno to chvění a horko společně s bolestí a strachem.

Upravil jsem si zástěru. „Kuřecí a dýňovou," odpověděl jsem. „Osobně je moje nejoblíbenější ta dýňová."

Leone se teď opřela o pult, úsměv jí pořád držel na rtech. „Takže doporučuješ dýňovou?" zeptala se s pozvednutým obočím, a když to udělala, všiml jsem si malé jizvičky mezi chloupky jednoho z nich a taky toho, že ta jizva vypadala jako srpek měsíce. Pihy tečkovaly zbytek její kůže jako hvězdy, celý její obličej byl skoro jako vesmír plný hvězd a planet.

Polkl jsem svůj obdiv. „Asi ano."

Leone se zachechtala. „Super, tak to si potom dám tu dýňovou polévku společně s heřmánkovým čajem."

Pokývl jsem hlavou. „Hned to bude."

***

Další den dospěl ke konci, obloha prezentovala nádherný západ slunce, když růžové sluneční paprsky hladily mraky. Auto projelo kolem mě, když jsem vyšel z pekárny, italský vzduch se mi prohnal vlasy a já jsem si povzdechl.

Všiml jsem si, že stůl, u kterého Leone seděla skoro před třemi hodinami, byl pořád zaplněný s dojedeným jídlem a pitím, vědoucně jsem se usmál, když jsem si vzpomněl na fotky, které jsem pořídil, zatímco seděla venku.

V hlavě jsem si poznamenal, že jakmile budu doma, musím nové fotky nahrát do počítače, byl jsem dychtivý, když jsem si vzpomněl na záběry její zářící krásy, které jsem tak nenuceně zachytil, zatímco usrkávala čaj. Hrníček schovával její rty, ale její oči zářily oproti obloze, jako hvězdy v prázdnu.

Usmál jsem se pro sebe, když jsem zastrčil židličku zpátky ke stolu, ale vytratil se, když jsem si všiml složeného kousku papírku, který ležel pod prázdným hrníčkem. Otřel jsem si ruce do zástěry, kterou jsem měl na sobě, pak jsem papírek vzal a dychtivě jej otevřel.

Byla to květina, bílé okvětní plátky s tenkým stonkem přilepená na opotřebený papír. Usmál jsem se tak široce, že mě bolely tváře, to gesto nebylo vůbec to, co jsem čekal, ale z nějakého důvodu jsem z toho měl dobrý pocit, bylo to něco, co by medová a slunečná duše Leone dala dohromady. V rohu jsem si všiml jejího úhledného rukopisu, bylo to jenom datum, ale bylo páteční a ne dnešní.

Pak mi to došlo.

Park na druhé straně města byl známý svou zahradou šateru, který byl zároveň obklopený růžemi a kopretinami, bylo to moje nejoblíbenější místo na focení, když jsem s focením začal. Bylo mi sotva dvacet let a svět byl v mých očích pořád čerstvý, ale byl jsem odhodlaný tuhle mou novou vášeň rozvíjet, a i když jsem už zachytil pár úžasných výjevů, které byly mé oblíbené – nic se nevyrovnalo Leone a její kráse.

Papírek jsem zase složil a dal jsem si ho do kapsy, než jsem začal uklízet nepořádek venku, úsměv mi nikdy nezmizel ze rtů.