harry

Byl brzký večer, zlatavé zapadající slunce zdobilo oblohu, zatímco mraky po levandulové obloze plavaly. Seděl jsem u okna s teplým hrnkem kávy, obdivoval jsem výhled z mého bytu, zatímco se den přehupoval do noci.

Ve vzduchu se začal držet příjemný chlad, ale slunce dál vysílalo světlo na krásu, kterou bylo tohle město a vypadalo to, že lidi byli pořád venku a užívali si úžasného tepla končícího dne, procházející pár měl na obličejích zářící úsměv, zatímco se drželi za ruce a hihňali se do náruče toho druhého.

Povzdechl jsem si a usrkl jsem si kávy, kterou jsem držel, ve chvíli, kdy přehrávač v pozadí klikl, aby mohla začít hrát další skladba. Mohli jste slyšet bzučivý zvuk, zatímco ticho obklopilo můj domov, dokud Paul Anka nezačal hrát svou sladkou melodii „Put Your Head On My Shoulder". S těmi známými tóny přišel nostalgický pocit, byla to oblíbená píseň v mém domě, když jsem vyrůstal, protože máma si tu desku pouštěla pořád a pořád dokola každou neděli, zatímco uklízela dům, její pobrukování mám dodnes v mysli.

Vždycky jsem si představoval, jak tuhle skladbu ukážu Leone a jak budu sledovat to, jak jí oči září jako hvězdy, zatímco nastavuje uši Paulovi Ankovi a jeho krásnému hlasu, věděl jsem, že by se jí líbila jednoduchost jeho klasického hlasu a romantický text. Vzal bych ji za ruku a dovedl bych ji do kuchyně, omotal kolem ní ruce a pomalu bych s ní tančil do rytmu písně.

Přesně jak to dělávali máma a táta.

Ale ten sen -stejně jako spousta dalších- byl ponechán temnotě a nikdy se ho nedotknu.

Vždycky jsem si s Leone představoval tolik scénářů, leželi bychom v posteli s jejími kudrnami na mém hrudníku a já bych cítil její sladký med a jasmínovou kůži na mé, hladil bych její tělo. I hloupé scénáře jako tančení v kuchyni nebo lechtání ji na mém gauči jeden večer, dokud nebude brečet, měla by červené tváře, zatímco by se na mě dívala se skleněnýma očima a širokým úsměvem. Všechny nádherné sny, které jsem vyvolal, s medem nasáklou kůží a jasmínovým parfémem na konečcích mých prstů, zatímco jsem zvažoval myšlenku na to, jak se dotýkám jejích stehen, všechny ty sny byly bohaté na štěstí, zatímco jsem snil o situacích s mou dívkou s medovou kůží.

Ale to už nebyla moje realita.

Mou realitou byl její obličej, když na mě zírala, naštvaný a kyselý, její vrásky na čele čpěly zklamáním. Mou realitou bylo to, jak odešla a zanechala za sebou pronásledující stín zoufalství, vyhrožující slova jí vypadla z malinových rtů a já jsem ztratil sen, kdy jsem je v sekundě políbil.

Realita byla skličující, ztěžka mi ležela na hrudi, zatímco káva mi v břiše plavala společně s úzkostnými myšlenkami. Posral jsem to a Leone mi to jednoduše neodpustí a to byla realita, na kterou jsem odteď musel myslet.

A když Paul Anka zazpíval svůj poslední verš, uvědomil jsem si, že můj se možná opravdu skončil.

***

Dnes bylo v pekárně normální ráno, tyto větrné a chladné dny většinou znamenaly, že lidé se stahovali do pohodlí svých domovů místo toho, aby čelili zimě. Pár businessmanů a žen ale do obchodu přišlo, unikli počasí, než pospíchali do práce s kelímkem smetanového latté v ruce.

Byl jsem unavený z volání té samé věci.

Jako obyčejně jsem byl u předního pultu, zástěru jsem měl líně uvázanou za zády a upravoval jsem nastavení pokladny přede mnou, očima jsem skenoval až moc světlou obrazovku, zatímco jsem nenuceně procházel naším digitálním menu.

Pak zazvonil zvonek a mé uši se nastražily.

Nebyl jsem za žádnou cenu přesvědčený, že to byla dívka, na kterou jsem poslední týden -nebo tak nějak- myslel, byl jsem rád, že můžu obsloužit zákazníka během tohohle pomalého a pochmurného dne.

Ale když ten známý parfém mnou projel jako duch, celé mé tělo ochablo a já jsem mohl cítit, jak mi srdce v hrudi začalo bít prudčeji. Nejprve jsem si myslel, že možná sním, že tenhle den nočních můr byl plný poryvů větru a šedých mraků z nějakého důvodu a že moje hlava si se mnou jen hraje.

Dokud její ruka nespočinula na pultu.

Polkl jsem, když se líně opřela o chladný bílý povrch, soustředil jsem se na to, jak oproti světlům pekárny její tón kůže vypadal jako čerstvý med, abych přestal myslet na mé úzkostné myšlenky, obdiv sršel z mých smaragdových očí, když jsem si všiml jejích dlouhých prstů.

Ale musel jsem přestat být srab. Tak jsem polkl a čelil jsem holce s medovýma očima, jako jsem o tomto momentu snil už milionkrát.

Vzhlédl jsem v náhlém ovanutí sebedůvěry a byla tam, skutečná a vypadalo stejně krásně jako ten den, kdy jsem ji spatřil poprvé. S líně sepnutými vlasy -přesně jak jsem miloval-, kudrliny jí rámovaly obličej, zatímco přetékaly z drdolu, který tak nenuceně udělala, pihy jí zářily na kůži, zatímco se usmívala těmi malinovými rty.

Nemohl jsem pomoct tomu, abych v žaludku necítil úzkost, polkl jsem všelijaký strach, který se odtamtud chtěl ukázat, a usmál jsem se na ni.

Její úsměv narostl, zatímco mi zírala do očí a já jsem doslova mohl cítit, jak mi vysála vzduch z plic.

„Můžeme si promluvit?"