epigraph

Zamiluj se a staneš se soucitným – Mary Shelleyová v dopise pro Thomase Jeffersona Hogga.

one

harry

Poté, co Leone zlomil srdce kluk, o kterém si myslela, že si ji jednou vezme, brečela toho večera tak moc, až jí otupělo tělo. Trvalo hodiny, než její únavná bolest zatřásla zemskou skořápkou, trvalo déle jak světelný rok, než si znovu všimla hvězd, ale po celém jednom měsíci nocí beze spánku, znovu spala. A během té noci, koncept jejího života rozkvetl do lesa plného mechu a borovic. Snila o tom, že spí v lese a z jizev na jejím těle rostou květiny a prázdná místa, která on v ní zanechal, zaplňuje mech. Leone snila o tom, že z hloubi její duše rašil život, že kapradí rostlo z jejího strachu a lilie rostly z její úzkosti. Té noci si Leone uvědomila, že je les s tlustými borovicemi a smaragdovými nebesy, které přeberou všechnu tmu uvnitř.

A tak ho Leone nechala přenést ji přes kluka, který jí zlomil srdce, nechala ho narůst přes místa, kde se dotýkal a naučila se znovu hledat krásu v životě.

Tak jsem na ni narazil, jako na obyvatele v jejím lese.

A tady náš příběh začal; můj třetí rok v Itálii, kde letní oblohy líbaly okraje pekárny, kde jsem pracoval. Vstoupila dovnitř, s pihatou kůží a kudrnami, které voněly po medu. Byl jsem docela ohromený, když jsem na ni nejprve upřel oči, mohl jsem vidět silné jizvy na jejích pažích, zatímco brouzdala po malbách na stěnách, ale já jsem si myslel, že je to posilující a ne smutné, jak to většina poeticky popisovala. Ne, byla přeživší a to bylo všechno, co jsem viděl, když se na mě usmála – bojovnici uvnitř něžné ženy.

„Zdravím, mohla bych dostat latté se třemi cukry, prosím?" Její hlas byl jako samet, její úsměv jako medový nektar kapající z úlu. Usmál jsem se zpátky a na pár sekund zapomněl, jak se mluví.

„Samozřejmě." Konečně jsem ta slova ze sebe vykašlal. „Ještě něco?"

„Ne, díky." Prsty si smetla kudrliny z ramene, vedle něhož se vyjímalo tetování růže. „Sednu si ven."

„A jméno?" zeptal jsem se. Doufal jsem, že jí nedojde, že se ptám jen proto, abych z toho sám benefitoval.

„Leone." Otočila se se zapadajícím sluncem za okny pekárny, díky té záři vypadala málem jako anděl. „A ty jsi Harry." Podívala se na mou jmenovku a mě zčervenala líčka.

„To teda jsem." Usmál jsem se a cítil jsem, jak se mi na tváři udělaly ďolíčky.

„Roztomilé."

***

Noční čas na mě padl a obrazy Leone se mi honily hlavou. Toho večera jsem spěchal domů a o půlnoci jsem se našel s počítačem na klíně s kamerou připojenou a projížděl jsem fotky, které jsem dnes pořídil, abych našel tu nejlepší.

Každý den si fotím to, co mě inspiruje, co jsem si na cestě do práce myslel, že je krásné, nebo co mě donutilo se dvakrát ohlédnout ve vlaku do města. Dnešek byl speciální, protože Leone zaplňovala celou mou paměťovou kartu, její výjev byl tak éterický.

Při první fotce jsem se zastavil, její obličej ve stále zapadajícím slunci, zatímco její malé ruce třímaly latté. Mohli jste vidět obrys její čelisti a jizvy po akné pod jejím rtem, zírala do ulice s obdivem, a tak jsem poznal, že vidí Itálii v noci poprvé. Itálie se na ni usmála a ona na Itálii – nádherný pohled k zachycení.

***

Konečně je tady první kapitola, doufám, že se vám celý příběh bude líbit. ❤️

Není v něm nějaký extra vánoční vibe, upřímně jsem ho vybírala jen podle počtu kapitol, ale i tak doufám, že si ho užijete. ❤️