harry

Nová zpráva

Dnes 23:04

Leone: jaká je tvoje nejoblíbenější písnička od smiths?

Nechal jsem úsměv, aby mi vklouzl na úsměv, když se mi ta zpráva objevila na telefonu, její jméno vysílalo elektrické bzučení do mého těla, zatímco v břiše mi létali motýlci.

Rychle jsem klikl na malou bublinu na obrazovce, otevřel jsem zprávu a odepisoval jsem hned, jak se načetla.

Harry: what difference does it make.

Leone: dobrá volba.

Harry: ;)

Leone: proč?

Harry: proč co?

Leone: proč je to tvoje nejoblíbenější písnička?

Palce se mi na malý moment zastavily nad obrazovkou, zatímco jsem si četl její zprávu. Ten text jsem měl vrytý do mozku, slyšel jsem tu písničku už tolikrát, a zatímco jsem si přehrával ten známý song v hlavě společně s naléhavou otázkou, kterou Leone poslala, prohnala se mi žilami vlna nostalgie.

Rozhodl jsem se rychle postavit, došel jsem k zaprášené kolekci nahrávek, zvedl jsem album The Smiths, které jsem si během puberty přehrával až moc.

Položil jsem desku, než jsem vzal jehlu a položil jsem ji na ni, pak jsem zmáčkl play a s malým úsměvem jsem nechal desku se točit. Z tichého zvuku můj úsměv rostl, písnička začala hned a vznítila něco uvnitř mé duše. Bylo to jako se nadechnout hromady čerstvého vzduchu, text jsem měl zakořeněný v kostech a v hlavě se mi přehrával automaticky, zatímco jsem si pobrukoval s melodií.

Všechny ty pocity, které jsem cítil před léty, se vrátily, ale tentokrát jsem je cítil bez té trpkosti na jazyku.

Lehl jsem si zpátky na postel, vzal jsem telefon a začal jsem Leone odepisovat, zatímco jsem v pozadí poslouchal hudbu.

Harry: protože s neopětovanou láskou mám velké zkušenosti. jasně, morrissey o tom taky ví hodně, ale tahle písnička, bože tahle písnička, vždycky udeří na správném místě. jako mladý muž si prošel takovým množstvím bolesti a díky téhle písničce poznáš, že to osoba, o které to napsal, byla fakt hrozná. bohužel jsem sám takových lidí potkal spousty. lidi, pro které bych schytal kulku, ale oni by pro mě neudělali nic.
morrissey moc dobře ví, jak ten hrozný pocit popsat a necítíš se díky tomu tak sama. tahle písnička dobře odvádí svou práci.

Leone: wow

Leone: lépe bych to nenapsala, pane stylesi

Leone: harry?

Leone: kam jsi šel, stylesi?

Leone: to album tě teď vsáklo do sebe, že?

Leone: zítra ve dvě se uvidíme na kávu. nepřijdi pozdě. vezmi morrisseyho.

-

To odpoledne jsem šel s cílem, můj úsměv zářil oproti slunečné atmosféře Itálie, zatímco jsem nechal iPod, aby mi přehrával The Smiths do hlavy.

Chtěl jsem Leone ukázat celou svou kolekci na mém iPodu, celý set alb od The Smiths, jak po mně chtěla.

Úsměv se mi rozšířil, kdy jsem pomyslel na obličej Leone, když jsem jí ten večer pustil desku, byla tak okouzlená syrovými tóny přehrávače.

Zatočil jsem doleva do další ulice a teď s The Smiths hrajícími už jen v pozadí jsem obdivoval slunce kapající do ulic Říma.

Bože, bylo to nádherné město, i s těmi starými zaprášenými ulicemi a vůní mokrého betonu ohánějící se po budovách v chudinských čtvrtích, bohaté barvy a zářivá historie nasycovaly městské cesty a domy. Ta krása byla originální, nic nemůže zkopírovat chuť vynikajícího italského vzduchu a ten pocit, který vás ochromil, když jste se procházeli ulicemi.

Bylo to jako krása Leone.

Nedokonalé a odrolené struktury kdysi nádherných budov mi připomínaly její kůži, delikátní na slunci, ale jizvy i tak zářily jako blesk za jasné noci. I tak vám to ale vyrazilo dech, jako noci za jasné noci a ten způsob, jak její úsměv mohl rozzářit celou místnost. Jako vítr za chladného deštivého dne a ten způsob, jak se jí vlasy kroutily kolem tváří, když je nosila rozházené a přirozené jako město, ve kterém jsme žili.

Obdivoval jsem tu krásu o něco víc, když jsem vešel do kavárny, ve které jsme se s Leone měli potkat, ta stará budova byla něco, co vždycky zachytilo mé oko. Detaily byly skoro až středověké, ale to to dělalo více svůdným, a když jste vešli, přivítaly vás tam kávová zrna a čerstvé dobroty.

Usmál jsem se a sundal jsem si džínovou bundu, když se za mnou zavřely dveře.

Bylo ticho, nebylo to tu přelidněné jako obvykle. Takže nebylo těžké si všimnout Leoniných kudrn v rohu, byla schovaná za velkým sloupem u okna, kde se rozprostíraly ulice.

Došel jsem k ní s malým úsměvem, když jsem si sedl, všiml jsem si, že se na mě Leone dívá s vyplašeným pohledem.

„Ahoj, krásko," pozdravil jsem.

Její obličej se ale nerozzářil jako vždycky a její rysy se brzy změnily ze zmatení do vzteku.

„Máš co vysvětlovat, Harry."