harry

Procházel jsem stránky před sebou, rozptylovaly myšlenky, které mi běhaly v hlavě. Díky fotografiím z toho dne jsem se usmíval, když jsem se na ně díval. Některé byly našedlé, některé políbené sluncem a zalité medem, ale jejich hlavním objektem byla Leone – nádherná múza jako hvězdy nové noci.

Klikl jsem na poslední fotku, zvětšil jsem dokonalost, která byla na obrazovce bez pohybu a bez času. Nedávala pozor, sledovala italskou krajinu, skoro polovina slunce jí ozařovala obličej, její pihy tančily v záři reflektorů.

Shlédl jsem, všiml jsem si, že to má pořád skoro třicet zhlédnutí. Chtěl jsem své publikum rozšířit, aby i jiní mohli být svědky té krásy, kterou jsem našel ve špinavých ulicích Itálie.

Tak jsem se rozhodl druhý den zjistit, kde bydlí, potřeboval jsem syrovost a krásu, kterou nikdo předtím ještě neviděl. Potřeboval jsem ji s čistým obličejem, a aby její duše zářila tak, aby to celý svět viděl.

***

Vrátila se.

Každý den, zhruba pět minut po třetí, Leone vždy vstoupí do dveří pekárny. Vlasy má někdy stažené dozadu, upravené a perfektní. Někdy jsou ale divoké, jako pihy na jejím obličeji, přírodní div.

Vždycky se usměju a zírám na ni až moc dlouho. I se zákazníky kolem.

„Promiňte?" Postarší žena přede mnou si odkašlala. „Ráda bych bochník kváskového chleba, prosím."

Párkrát jsem zamrkal. „Jasně," Potřásl jsem hlavou, letmé pohledy na Leone usmívající se na menu mi rušily vidění. „Kváskový chleba."

Odpádil jsem dozadu do pekárny, vůně kvásku a sladkého pečiva tu vždycky převládala a mně se z toho sbíhaly sliny. Pokývl jsem na Roberta, našeho hlavního pekaře tady, a našel jsem v polici připravený chléb. Rychle jsem vzal tašku, bochník chleba a začal jsem ho perfektně krájet.

Skrze roh jsem viděl, že Leone se pořád dívala na pečivo v obchodě, usmál jsem se, protože i když sem teď chodila pravidelně, vždycky si najde něco nového.

Dokrájel jsem bochník, zabalil jsem ho a rychle jsem se vrátil dopředu. Leone se usmála, jakmile si mě všimla, z čehož se mi divoce rozbušilo srdce.

Dnes byla namalovaná, ale pořád jsem mohl vidět její nádherné pihy. Její rty byly v barvě lila, ladily se stíny na jejích očích s hustými černými řasami, které se mihotaly s večerním sluncem.

„Tady máte." Podal jsem chleba postarší ženě, čímž jsem si zasloužil poděkování, když mi podávala peníze. „Mějte pěkný den."

Nebyl jsem si jistý tím, co odpověděla, zatímco odcházela, mojí mysl teď okupovala jen Leone, protože přišla k pultu.

„Harry," pozdravila mě, málem jsem se roztopil, když řekla moje jméno, její akcent ho učinil ještě krásnějším. „Ráda tě zase vidím."

„Já tebe taky."

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat." Zuby si přejede po spodním rtu, z jejího křivého úsměvu mi kůže bzučí úzkostí.

„Do toho."

„Chtěl bys se mnou někdy jít na večeři?" Její otázka mě musela ohromit, když se mi vytřeštily oči, úsměv jí zmizel. „Teda, vídáme se často a já jsem-"

„Rád bych." Můj úšklebek se zformuje společně s ďolíčky, něco, čeho si všimla a napodobila to. „Blízko mého bytu je jedna fakt dobrá restaurace, můžu ti napsat adresu, jak tady skončím?"

„V kolik?" odpověděla Leone.

„Sedm?"

„Perfektní." Leone se usmála. Rychle vzala propisku z pultu a přitáhla si mou ruku k sobě. Její kůže byla jako slunce za horkého letního dne, med roztápějící se na té mé, když mi do dlaně začala psát čísla. „Potom se uvidíme." Klika propiskou a položila ji.

Nemohl jsem dostat ten úsměv z obličeje, zírání do jejích tmavě hnědých očí mě okouzlovalo.

„Taky si vezmu latté s sebou."

Zíral jsem ale moc dlouho, v podstatě dokud mi neluskla prsty před obličejem. Můj úsměv povadl, ale ten její ne a já jsem cítil, jak mi v břiše povstali motýlci, když se tak dál usmívala.

„Jasně," vydechl jsem a otočil jsem se. „Latté."