leone

Stál s jistým smutkem ve svých očích, zatímco jsme zírali jeden na druhého. Ne, ne se srdce lámajícím smutkem – spíše s vědoucím smutkem, jako kdyby se něco v něm ztotožňovalo se situací, ve které jsem kdysi byla, a teď ji se mnou znovu prožíval.

Samozřejmě, že jsem Harrymu řekla o mé první lásce, bylo těžké od toho tématu utéct, když bylo napsané v každé jizvě na mém těle. Teď se to ale vracelo, aby mě to pronásledovalo, a mé srdce se znovu lámalo a Harry to věděl. Věděl, že moje srdce ještě není úplně uzdravené, věděl, že jsem do Itálie přišla kvůli novému životu, ale pořád jsem ty jizvy hrdě nosila. Věděl to a to mě ubíjelo, zatímco jsem mu zírala do očí.

„Chci ti něco přečíst." Nechala jsem svůj hlas, aby se zlomil, když jsem tu větu dořekla. „O Phoenixovi."

Harry nic neřekl, jenom přikývl. Věděla jsem, že tuhle situaci nesnáší, věděla jsem, že přilnul k myšlence, že jsem pod jeho křídly šťastná a teď, když jsem padla, nemohl nic udělat. Taky jsem to nesnášela.

Ale zhluboka jsem se nadechla, zvedla jsem telefon a otevřela jsem ho. Musela jsem sjet několik stránek dolů, abych konečně našla ten dopis, co jsem napsala před takovým časem. Bylo to ve chvílích, kdy jsem cítila, jako kdyby mi někdo vytrhával svět z břicha a moje duše postrádala život. Pamatuju si ten zdrcující pocit nicoty, který jsem cítila, zatímco jsem zírala do telefonu a sepisovala jsem myšlenky a žádala jsem svět, aby mě nechal mluvit, protože černá díra se ve mně rozrůstala jako plíseň.

„Nespěchej," řekl Harry s úsměvem a já jsem mu to gesto oplatila, oba jsme se cítili hrozně, ale úsměv, když jsme byli kolem toho druhého, byl pro nás přirozený.

S posledním nádechem jsem začala číst. „Je pozdě. A já jsem pokryta slzami a pravděpodobně krví. Jsem moc otupělá, abych to řekla, moc zlomená. Takže ti jenom něco napíšu, zlatíčko. Pár moudrých slov pro toho, kdo miluje, srdce, kterého jsem se držela tak pevně, to moje přestalo bít ze zanedbání a zvadlo do nicoty. Sedla bych si a šla bych do detailů všech těch varování o něm -čeho je schopný-, ale ty bys stejně neposlouchala, že? Nikdy mě nebudeš poslouchat. Ale věz, že když tohle říkám, má slova jsou plná pravdy. Jeho slova vlídnosti jsou poskvrněné, prosím, nevěř každé křivce jeho rtů, když si pochutnává na tvé duši. Všechno to jsou lži. Ale já vím, že se do něj stejně zamiluješ. Zamiluješ se stejně tvrdě, jako jsem to udělala já, je to nevyhnutelné. Zamiluješ se do jeho vlnitých hnědých vlasů, do toho, jak střapatě vypadají, když si je neučeše a samozřejmě se budeš smát, když budou moc dlouhé a on si bude stěžovat na to, že potřebuje ostříhat. Ale on to neudělá. Zamiluješ se do ďolíčku, které popírá, že má a do těch hnědých teček v jeho očích, když mu do nich zasvítí slunce. Všechny tyhle věci se ti vyryjí do duše a brzy si budeš pamatovat vůni jeho kolínské, než vlastní obličej. Samozřejmě, že stráví hodiny po tvém boku, donutí tě si myslet, že je nejšťastnější, jaký kdy byl, když je po tvém boku. Ale sladká holčičko, budou to ty největší sračky a on nikdy nebude skutečně oplácet tu lásku, kterou mu ty dáš. Bude se usmívat, když mu budeš číst svou nejoblíbenější pasáž z knihy, ale uvnitř zapomněl tvá slova během sekundy a to ti zlomí srdce nejvíc. Barva jeho očí se bude měnit, když se na tebe bude dívat a ty víš, že světlo uvnitř tebe tmavne. Zlomí ti srdce a pak, za dva dny, bude v posteli s jinou. Nebude ho zajímat ten domov, který jste si společně vytvořili, nebude si pamatovat, proč ten plakát byl přilepený nad jeho postelí a nebude si vzpomínat na ty dopisy, které jsi mu napsala, protože už jsou dávno v koši. Protože nic, co řekl, nebylo skutečné, všechno to byla lež a to proto, že tě nikdy nebude milovat. Nikdy tě nemiloval. Nikdy nemiloval mě. Nebude milovat nic. A doufám, že si to uvědomíš dřív než já, ale je možné, že jeho stisk se s každou obětí v jeho spárech zpevní a ty si taky sedneš a budeš myslet, že brzy přestaneš dýchat z toho nehorázného množství bolesti, kterou cítíš."

Ze rtů mi vyšel dech a po tvářích mi tekly slzy, prsty se mi třásly, když jsem mobil vypla, abych ta slova dostala od sebe pryč.

„Opravdu tě zlomil, že ano?" Harry si povzdechl.

Opět jsem se nadechla, zavřela jsem oči a nechala jsem slzy padat.

„Nemůžeš mu odpovědět, prosím," promluvil Harry hlasitě. „Prosím, Leone."

Tahle slova mi v hlavě zvoní celý den i večer, kdy se snažím vyspat. Ale prozatím je nechávám utéct jako mé slzy a ignoruju je. Tohle nebylo pro lásku, nebo abych od sebe odehnala krásného kluka před sebou, bylo to pro uzavření, po kterém jsem toužila od té doby, co mě Phoenix ranil. Byl teď můj čas zářit, abych svítila pod hvězdami a měsíci a byl můj čas, abych konečně odhalila ten růst, který vykvetl z jizev, které za sebou zanechal.

Takže s obličejem plným slz a strachem prolínajícím každé mé slovo, protože jsem věděla, že to může změnit něco mezi mnou a tímhle nádherným zelenookým klukem. Řekla jsem svá finální slova Harrymu ten den, kdy jsem odešla.

„Musím." Má slova mi přeběhla po těle a do žaludku, opět probudila ten pocit na zvracení, než jsem sevřela svůj mobil pevněji a odešla jsem od Harryho a opustila jsem byt.