Ještě v blažené nevědomosti jsem vstoupil do domu, abych si dal svoji první večeři na světě. Byl jsem z toho všeho v takové euforii, že mi teprve v půlce předsíně došlo, že jsme všichni zapomněli na jeden celkem důležitý detail. Na teplo! A to tam bylo fakt obří. Úplně mě fláklo do sněhových tváří.

Přesto jsem se zařekl, že nic neřeknu a pokračoval dál. Nechtěl jsem urazit hostitelku, která mě po prvotním šoku přijala do svého domu. Takže jsem to nechtěl zkazit tím, že bych si stěžoval, že roztávám. Proto jsem to před ní a dětmi hrdinně tajil. Díky tomu jsem si připadal jako nějaký agent, který se snaží zapadnout a hraje roli někoho úplně jiného. Na druhou stranu agenti prostě nikdy neměli problém s tím, že by roztávali.

S povzdechem jsem pokračoval dál. Najednou jsem pocítil, jak mi upadl kus sněhu z dolní koule. Vytřeštil jsem oči a nenápadně mrkl dolů na odpadnutou část. Ta na mě smutně koukala a nehlasně mě prosila, abych ji vrátil zpátky. Jenže to jsem nemohl udělat. Sám jsem měl namále. Cítil jsem, jak moje tělo ztrácí svoji pevnost.

Ale ani tak jsem se nevzdával a udělal další krok. Ale bylo to příliš těžké jít do toho vedra, pekla a sušení. Jakmile jsem vešel do kuchyně, kapání kolem mě byl jediný zvuk, který jsem slyšel. Kap. Kap. Moje tělo se měnilo na kapky. Cítil jsem, jak slábnu. Jak se hroutím. Jak nemůžu dýchat. Bože, to se nedá vydržet. Opravdu mi tihle lidé stojí za takovou oběť, prolétlo mi zoufale hlavou, zatímco maminka něco mlela nadšeným hlasem a děti pobíhaly všude kolem, až se mi z jejich sledování motala hlava.

„Já ti, mami, pomůžu."

„Můžu jít nahoru? Budou volat holky."

Létaly kolem mě jejich hlasy, zatímco žena otvírala jednu skříňku za druhou a sem tam po nich mrskla pohledem. Zatímco já už se jen silou vůle držel dveří a stěží dýchal. Před očima se mi dělaly mžitky, ruce mě neposlouchaly a na zem padal jeden kousek mě za druhým. Vedro! Příšerný vedro! Já se vytrácím! Tohle nedám. Umřu. Nebo se rozteču... to je fuk.

„Sakra! Tohle nedávám," zařval jsem v zoufalství rozhodnutý utéct ven za každou cenu.

Když v tom mě najednou ovanul chlad. Opravdu. Nejdříve mě lehce polechtal na tváři a vzápětí mě do ní fláknul. Ohromeně jsem se otočil a třeštil uhlíky na tu velkou skříň, ze které chlad vycházel. Úplně se přede mnou rozzářila. Vábila mě dovnitř a já jako veterán s rukou napůl odpadlou se k ní hnal. Nedíval jsem se napravo nalevo. Všichni mi museli uskakovat z cesty, když jsem na ledničku div nenalehl a nasával z ní zimu, chlad a spokojenost. Jak já jen miloval svoji zimičku, která mě vítala jako ztraceného syna. Šeptala mi, že jsem její chlapec, který byl velice hloupý, když lezl do tepla. Jenže... prostě jsem tak nějak věřil, že to půjde.

„Mami! Vždyť je jasný, že sněhuláci v teple roztávají!" rozčiloval se v pozadí klučinův nakrknutý hlas, který vzápětí ještě dodal: „Mi kvůli tobě roztaje dřív, než mi ho budou moct kluci pořádně závidět!"

Jo! Je to přece jasný. Tak proč to všechny napadá až teď? S křížkem po sněhulákovi?

„No, moc jasný to není. Vždyť to není normální sněhulák. Ti nejsou živí, takže jak jsem to měla vědět, že roztaje," neodpustila si maminka tichou poznámku.

Kdybych měl v sobě ještě nějakou sílu, ohradil bych se, že jsem naprosto normální živý sněhulák, ale neměl jsem. Byl jsem rád, že mi přestaly upadávat části těla a víc než ležet rozplácnutý na ledničce, jsem nedokázal. Pomalu jsem cítil, jak se mi ruka zase zpevňuje a přestává ze mě kapat voda.

Po chvíli, kdy jsem se uklidnil a nasál dostatek zimy, jsem s úlevou vydechl: „Přežil jsem!"