Noci byly kromě té první, kdy se za mnou plížil Kuba, nejnudnější částí dne. Nebylo pořádně co dělat. Nebavilo mě stát na místě. A tak jsem se tuhle noc konečně odhodlal s tím něco provést a vydal se ze zahrady za nějakou zábavou. Brzy se mi bohužel potvrdilo moje podezření, že vážně všichni spí. Teda kromě jedné zatoulané rezaté a pěkně tlusté kočky, která na moje přátelské „čiči" odpověděla naježením a rychlým úprkem přes nejbližší plot.

Povzdechl jsem si, až mi odlétly z těla kousky sněhu. Chtěl jsem se už vrátit s naprostým nezdarem, když v tom se přede mnou objevila další ulice a já hned u prvního domku uviděl něco, co mi zvedlo náladu. Skoro jsem se rozeběhl. Nakonec zůstalo jen u takového poloběhu a sunutí. Nadšeně jsem vlezl na cizí pozemek, kde stál rozlehlý dům, a především to hlavní, co mě zaujalo. Sněhulák! Můj druh, přítel a kamarád. Konečně budu mít co dělat ve chvíli, kdy děti ještě spí.

Se skvělou náladou jsem k němu dolezl a prolustroval ho pohledem. Po němž jsem musel uznat, že nevypadá tak dobře jako já. Asi se jeho tvůrci nesnažili tolik jako ti moji. Takže bych jim měl nejspíš poděkovat. Mohl jsem dopadnout o dost hůř.

„Ahoj, no konečně někdo normální," zahalekal jsem vesele.

Hned na to jsem ho plácl po zádech, aby viděl, že jsem přátelský a že si budeme určitě rozumět. No, nejspíš jsem to trochu přehnal se silou, protože po mojí ráně mu upadla hlava a odkutálela se o kus dál. Vykřikl jsem zděšením. Ruce strčil za záda. Já to nebyl!

Několik minut moje oči zíraly na upadnutou kouli, než jsem se sebral a vrhl se pro ni s proudem nekonečných omluv: „Já nechtěl. Vážně! Asi jsem dal do úderu příliš síly!" Okamžitě jsem se mu ji snažil napasovat zpátky na prostřední. „Myslel jsem to jako takové přátelské přivítání. Přece jenom jsme v tom spolu. Rozhodně jsem neměl v plánu, aby ti upadla hlav... no prostě, aby se stalo tohle..."

Myslel jsem si, že náprava bude otázkou několika minut, ale nebyla. Nějak se to zaseklo a nešla dát zpátky tak, aby mu tam držela. Neustále totiž padala na zem.

„Ach jo, vůbec ti tam nedrží." Znovu jsem ji tam upevňoval a začínal mít podezření, že mi to dělá naschvál. To už přece nemohlo být možné. „Tohle je materiál na nic," dodal jsem naštvaně, když jsem ji několikrát připlácl a už jsem se s tím nijak nepáral. Naštěstí se ta zatracená hlava konečně rozhodla držet na místě a nikam se nekatapultovala. Zalila mě úleva a já si teprve nyní uvědomil, že můj přítel za celou tu dobu vůbec nepromluvil. To snad mohl, i když měl hlavu ve sněhu, ne? Já bych to určitě dokázal.

Přešel jsem těsně před něj a zamával mu před obličejem. „Tak, co mi řekneš?" otázal jsem se a sledoval ho zkoumavým pohledem. On se však ani nehnul. „Přece si nebudeš hrát na uraženého," dodal jsem otráveně.

Jediný sněhulák v okolí a hned se urazí, když ho někdo malinko víc bouchne do zad. No, co to je? Já bych se neurazil. Naopak bych byl rád za společnost, honilo se mi hlavou. Chvíli jsem mlčky čekal, zda se konečně nezapojí. Nic se ale nestalo.

„Já se fakt omlouvám, ale copak jsem mohl vědět, že tě udělali tak blbě? To přece není fér. To by nikdo nevěděl," pokračoval jsem ve snaze obměkčit jeho sněhulácké srdce. Pořád jsem věřil, že se každou chvíli usměje a řekne, že to byl jen fór. Zíral jsem na něj chvíli, několik minut, kdy se na mě přilepily další sněhové vločky, zaštěkali tři psi a můj kamarád se stále nehnul, ani nepromluvil.

„No, když nechceš, tak mně je to jedno!" odfrkl jsem si po dlouhé době uraženě. V duchu jsem se však plazil u jeho dolní koule a ječel: „Mluv! Prosím, klidně ti dám svoji mrkev i hrnec, abys vypadal líp. Hlavně už mluv!"

Avšak po nulové aktivitě a žádné odpovědi mi konečně došla smutná pravda. On nebyl obživlý. Neprobudil se jako já. Byl prostě normální nudný sněhulák. To poznání bolelo. Kamarád, se kterým jsem si mohl užít spoustu legrace, tu nestál. Zkroušeně jsem svěsil mrkev a vydal se zpátky na zahradu svých tvůrců.