Následné dny se nesly v duchu veselí a bezstarostnosti. V opuštěné chaloupce jsme měli tolik klidu a soukromí. Společně s dětmi jsem chodil na nedaleký kopec sáňkovat. Sice jsem většinou skončil katapultován do sněhu a každá moje koule dopadla jinam, ale vůbec mi to nevadilo. Opakoval jsem to zas a znovu.

Večer mi pak ukazovaly pohádky a říkaly, co je na nich nejlepší. Já pozoroval postavy v těch divných šatech a nerozuměl tomu, ale jakmile se nakonec princ s princeznou políbili, neubránil jsem se dojetí, za což jsem od Kuby dostal přezdívku „plačka", protože on rozhodně nebrečel.

Užili jsme si každý den, který jsme tam strávili. Do poslední minuty. Brzy však nadešel poslední den. Zamyšleně jsem hleděl z okna na ustupující sníh venku a v hlavě mi dozrálo rozhodnutí. Tohle bude můj poslední den. Chtěl jsem odejít, jak si sám určím a v tuhle chvíli jsem byl nejšťastnější.

Proto jsem počkal až nastala noc a všichni usnuli. Pomalu jsem vyšel schody a nahlédl do pokoje dětí, abych se s nimi rozloučil. Jemně jsem pohladil Kubu po hlavě a poté Martinu. Stejně tak jsem to opakoval i s maminkou. Jenže moje tělo se od ní ani nestačilo vzdálit a už mě chytila za ruku. Upřela na mě až příliš vědoucí oči.

„Ty nás chceš opustit, viď?"

Mojí reakcí bylo překvapené zamrkání. Jak to mohla vědět? Copak jsem byl tak čitelný? Ale ve výsledku to bylo jedno a já jí nechtěl lhát, proto jsem pravdomluvně přikývl. V tu chvíli jsem čekal, že mi to začne rozmlouvat, ale nestalo se tak. Maminka jen vstala, vzala si na sebe župan a jemně pronesla: „Dobrá, ale neměl bys odcházet bez rozloučení a sám. Budeme tam s tebou.... až do konce."

Zůstal jsem na ni nechápavě zírat, ale ona mě beze slova obešla a vyšla ven. Pomalu jsem se loudal za ní, zatímco něžně budila obě děti. Klučina okamžitě vyskočil zpod peřiny a v pyžamu se na mě vrhl. Z očí mu tekly slzy.

„Prosím, prosím, neodcházej!"

S těžkým srdcem jsem zamumlal: „Stejně bych brzy roztál. V tuhle chvíli jsem šťastný... a chci, aby to byla ta poslední chvíle s vámi."

Kuba popotáhl a vrhl pohledem po mamince, jako kdyby to mohla zařídit. Ona ho však jenom pohladila po vláskách. „Věděli jsme, že tu nebude věčně. Brzy by odešel a my bychom mu neměli bránit v tom, aby si tu chvíli určil sám. Naopak bychom měli této chvíle využít a rozloučit se s radostí."

Martina se na mě otočila a nejistě našpulila rty. „Budeš mi chybět."

Pousmál jsem se na ni. „I vy mně."

Poté jsme společně sešli do obývacího pokoje a maminka pomalu přešla k topení. Děti se mezi tím postavily po mém boku a chytily mě každý za jednu ruku. Chvíli jsem zpracovával pocit, který mě ovládl, ale pak jsem se obrátil k Martině a pronesl: „Jsi fajn holka. Doufám, že budeš chránit Kubu jako mladšího brášku a postaráš se o maminku." Poté můj pohled zakotvil na prťousovi s červeným nosem. „Zůstaň dál takovým správným klukem." A jako poslední byla na řadě maminka, která na mě hleděla s očima plnýma slz. „Vám děkuju za to, že jsem se cítil, že sem patřím. Že jsem našel... domov."

Ještě jednou jsem si je všechny prohlédl a pak kývl na ženu. Právě teď a tady jsem chtěl odejít. Aby poslední myšlenky byly na ně. Zavřel jsem oči. Pocítil jsem závan tepla. Pomalu zesiloval. Jindy bych už zdrhal pryč, ale tentokrát jsem se ani nehnul. Ani když mi upadl kus těla, ani když se mé tělo proměnilo ve vodu a louži.