Patlal jsem se s dárky celou noc, a i tak vypadaly příšerně. Přesto jsem nedokázal zadržet spokojený úsměv, když jsem je položil pod stromeček. Zvládl jsem to! A to pro mě bylo něco ohromného.

Nastal Štědrý den a já si užíval tu atmosféru kolem sebe. Děti sledovaly pohádky, zatímco maminka chystala oběd. Obývací pokoj byl úspěšně zamknutý a nikdo se k němu nesměl ani přiblížit, až dokud Ježíšek nezazvoní, jak maminka varovala své zvědavé ratolesti. Ty si jen odfrkly, ale oči jim stejně zvědavostí hořely.

Nad obědem se děti sice ošklíbaly, ale stejně ho poslušně snědly s vidinou úžasné večeře. Kapr a bramborový salát krásně provoněli malou kuchyňku, když to maminka připravovala.

Jakmile se přiblížil večer a čas na jídlo, vydali jsme se společně na procházku do lesa. Děti ze začátku řádně protestovaly, protože se nemohly dočkat dárků.

„Ale, mami, co když bude Ježíšek zvonit, zrovna když budeme venku?"

„Jo! To přece nejde!"

„A když nebudeme doma, sbalí dárky a odnese je k sousedům!"

„To by byla katastrofa, mami!"

Žena zakuklená v šále však byla neoblomná. Jen po nich vrhla káravým pohledem. „Vy jste mi ale brepty. Já jsem si jistá, že určitě se tak brzo neobjeví. O nic nepřijdete a nezkoušejte to na mě. Víte, že je to naše tradice, a ty neporušujeme!"

Poté došla ke mně a zavěsila se do mé maličkosti. Usmál jsem se. Ušli jsme sotva pár kroků a už nás dohnaly děti a postavily se k mému druhému boku. Cítil jsem jejich váhu na své větvové ruce. Možná, že by mě nemusely tolik mačkat, ale nikdy bych jim to neřekl. Nehodlal jsem to kazit.

Společně jsme procházeli osamělým lesem a provázely nás vánoční příběhy vyprávěné maminkou. Tak mě okouzlily, že mi skoro bylo líto, když jsme se dostali k našemu cíli. K malému kostelíku. Zamyšleně jsem si ho prohlížel, zatímco mí průvodci vešli dovnitř a usadili se do takových divných lavic a děkovali za různé věci za ten rok. Já dovnitř nešel. Nějak jsem se na to necítil, ale i taky jsem tiše poděkoval: „Děkuju ti, Bože, za tuhle příležitost."

A pak už den nabral spád. Jakmile jsme se dostali domů, večeře brzy rozvoněla celý dům, zatímco děti se vrhly k zamčeným dveřím obýváku a snažily se klíčovou dírkou zjistit, jestli už Ježíšek přinesl dárky nebo ne. Maminka je však brzy vyhnala a hrozila jim, že zvědavým dětem dárky Ježíšek nenosí. S mumláním se teda přesunuly k ní do kuchyně, ale uši měly nastražené. Zamyšleně jsem je pozoroval, když vrhaly každou chvíli pohled ke dveřím, jako kdyby čekaly, že tam něco zajímavého uvidí.

Nechápavě jsem se zeptal: „Co to děláte?"

„Třeba uvidíme Ježíška odcházet," vyhrkl Kuba nadšeně a Martina přikyvovala.

To se jim ovšem nepodařilo, ať už byly ve svém hlídkování jakkoliv důsledné. Zvonění se opravdu ozvalo jakoby odnikud. Šokovaně jsem se ohlédl na maminku a ta na mě spiklenecky zamrkala. Vůbec jsem to nechápal. Vždyť žena zazvonit nemohla...

Víc jsem sledovat nemohl, protože jsem musel uhýbat před tou divou zvěří, co se stala z dětí. S řevem se hnaly k pokoji a bušily do dveří, jako kdyby je chtěly vyrazit. Maminka je musela klidnit, aby vůbec mohla odemknout. Jakmile se jí to povedlo, vtrhly dovnitř a ke mně doléhaly jejich nadšené výkřiky.

„Týjo, těch je!"

„To muselo být těžký!"

„Já jich mám víc!"

„Ne, já!"

Ještě chvíli jsem zůstal v kuchyni, prohlížel si vánoční výzdobu a uždiboval cukroví. Tohle byl ráj. Mohl bych tu stát celou věčnost a nenudil bych se. Víc mi však nebylo dopřáno, protože se ozvalo zavolání: „No tak, kde jsi, sněhuláku?"

A já se otočil a vydal se za nimi. Následně jsem s úsměvem pozoroval, jak se hádají o to, kdo bude dárky rozdávat.

„Já jsem starší."

„Já mladší!"

„Ty bys to zkazil nebo popletl!"

„Nene! Že ne, mami?"

Miloval jsem tu atmosféru. Cítil jsem se tu jako... doma. Kdybych něco takového měl. A tak jsem sledoval, jak každý rozdává polovinu dárků a překvapeně zamrkal, když před mou koulí vznikla malá kupička tří dárků. Byl jsem dojatý. A tak jsem rozbalil novou mrkev, hrnec i pěkné knoflíčky a všechny je svým objetím div neudusil.

Byl to nejkrásnější den mého „obživlého" sněhuláckého života. Užíval jsem si ho plnými doušky, i když už ostatní odešli spát.