Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

20. kapitola

Po zaznění toho výkřiku bylo dílem okamžiku, než jsem opět otevřel oči a upřel pohled, mezi řádku stromů. Nevěřícně jsem tak zíral na divoce rozkročenou maminku dětí, jak na mé nepřátelé míří velkou puškou.

Vyvalil jsem uhlíky až tak, že mi popadaly do sněhu a já je musel rychle sbírat, zatímco muži kolem mě opatrně ustupovali. Jeden z těch odvážnějších zvedl ruce nad hlavu a zavolal na moji zachránkyni: „Tohle není vaše věc, mladá paní. My se o něj postaráme."

Hnědovlasá žena po něm mrskla vražedným pohledem a odsekla: „To jsem si všimla, jak jste se o něj postarali!" Poté poprvé upřela pohled na mě a změněným starostlivým hlasem se zeptala: „Jste v pořádku? Můžete vstát?"

Bylo mi zle a nevěděl jsem, jak se dostat na nohy, ale přesto jsem odhodlaně přikývl. Její příchod mi vlil sníh do žil. Vrátila se pro mě. Hledala mě, i když jsem odešel. Cítil jsem se tak nějak dojatě. A tak jsem se prudce zvedl do sedu, až ode mě sníh uskakoval. Vzápětí už jsem stál, zatímco nejodvážnější novinář jí začal vyhrožovat: „My si vás najdeme! Všechny a pak uvidíte!"

Maminka na něj ale nevzrušeně namířila zbraní a skoro děsivě se usmála. „Jen to zkuste!" Poté se od ně odvrátila a pohlédla na mě. Pokývnutím mě pobídla. Na víc jsem nečekal a co nejrychleji jsem k ní šplhal a ignoroval vražedné pohledy zabodávající se do mého sněhového těla.

Jakmile jsem byl u ní, mávla za sebe. „Vlezte si do auta," zašeptala, aniž by spustila zrak z mých pronásledovatelů.

Přikývnutí a hbitý běh k nedaleko zaparkovanému autu mě stál zbytek sil. To už jsem uviděl, že v něm sedí obě děti. Jakmile si mě Kuba všiml, nadšeně vyjekl: „Sněhuláku! Konečně jsi zpátky! Rychle pojď!"

Martina vedle něj si jen povzdechla a otevřela mi dveře dokořán. To byla jasná nabídka a já ji využil. Zapadl jsem mezi ně na sedadlo. Naštěstí v autě byla pěkná zimička, takže jsem se nemusel bát roztávání. Aspoň něčeho.

„Tak jsme se o tebe báli! Proč jsi odešel?" zamlel klučina v kulichu vedle mě vyčítavě.

Martina se dál dívala z okna, když konstatovala klidně: „Bez rozloučení se přece neodchází."

A já měl najednou chuť objímat celý svět. Chyběl jsem jim. Nechtěli být raději beze mě. Vrátili se. Než jsem se však mohl rozněžnit ještě víc, vlezla dovnitř uřícená maminka. Zabouchla dveře a dupla na plyn tak, že jsem se málem rozplácl až na předním skle. Když se mi konečně podařilo ohlédnout, všiml jsem si, že naši pronásledovatelé teprve vybíhali z lesa. To už jsme však vjeli do zatáčky a já je ztratil z dohledu.

„Všechno dobrý?" zeptala se řidička, aniž by spustila zrak z vozovky.

Věděl jsem, že je to určeno mně. Pousmál jsem se a na chvíli se odmlčel, abych kuňkavou odpovědí nepůsobil jako baba. Teprve pak ze mě vypadlo: „Ano."

To už se však rozjely pusy dětem a začaly se překřikovat, co bylo „cool" a „boží". Nakláněly se ke mně, ale i dopředu k mamince.

Užíval jsem si to. Opřel jsem se do sedadla a bylo mi fuk, že to není s mým tělem zrovna dobrý nápad. Prostě jsem byl rád, že jsem tam, kde jsem byl. To už se ke mně ale naklonil Kuba a k mému šoku mě objal.

„Stýskalo se mi," zašeptal vzápětí tak, aby ho nemohla slyšet ani jeho sestra.

A já věděl, že cítím to samé.

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro