Musím říct, že bez těch dětí byla venku nuda. Neměl jsem koho provokovat a komu se smát. Dokonce jsem šel zkontrolovat sousedy, ale u nich to zase vypadalo jako po vymření. Nejspíš nebyl nikdo doma. Jestli tam teda vůbec někdo někdy žil.

Rozčíleně jsem se vrátil na své místo a se zatvrzelým výrazem pozoroval domek těch dětí. Takhle nudně přece celou zimu nestrávím. To by mi z toho ještě hráblo. V tom lepším případě.

Už kolem mě začínala padat tma, když se najednou dveře od domu mých tvůrců otevřely. Okamžitě jsem povyskočil nadšením. Konečně se bude něco dít. Můj pohled napjatě sledoval zloděje, který se kradl ven. Netrvalo mi to dlouho a poznal jsem ho. Byl to Kuba, který se strašně nenápadně sunul ke mně, a přitom se neustále ohlížel přes rameno, jako kdyby si snad myslel, že ho někdo sleduje. Hochu, tady tě sleduju jenom já, pomyslel jsem si vesele a oči mi zajiskřily nadšením. Nebo spíš uhlíky. Těžko říct, co mi to tam ty děti nacpaly. Nebyl jsem žádný expert, ale hlavní bylo, že jsem tam něco měl. Jinak bych přece nebyl sněhulákem, ale pouze nějakou nedodělávkou. Příšerná představa!

To už se prcek přiblížil do mé těsné blízkosti a já zvážněl. Chtěl jsem nejdřív vědět, co má za lubem, takže jsem nehodlal hned mávat a přátelsky ho zvát k sobě.

„Ty nejseš živej. Nemůžeš. Seš jen sněhulák," zamumlal klučina najednou do tmy kolem nás.

Jeho promluvení bylo tak nečekané, že jsem se skoro lekl. Ale jen skoro. Nebyl jsem žádný strašpytel!

Víc už ale Kuba neváhal. Udělal poslední dva kroky a div ne s vykulenýma očima se mě dotknul. Měl jsem co dělat, abych se nepohnul, jak mě to zašimralo. Jako fakt hodně. Ale udržel jsem se. Hlavou se mi zatím honila spousta otázek. Co si proboha myslel? Že se na něj vrhnu a sežeru ho? Nebo že se najednou změním v nějakého vraha?

„Samozřejmě, že nejseš nic jinýho než obyčejnej sněhulák," pokračoval Kuba ve svém monologu už s mnohem větší odvahou, když se po jeho prvním váhavém doteku nerozestoupil sníh a neuvěznil ho v sobě.

Sakra, to bylo vážně dobrý. Vždyť já bych mohl být spisovatelem, nebo dramatikem. Dokázal jsem tak dramaticky přemýšlet. No nic. Nechtěl jsem se moc vychvalovat, a tak jsem se znovu vrátil pohledem k prckovi a čekal na svoji chvíli. Tohle bude dokonalý, pomyslel jsem si, když si mě Kuba změřil dalším z řady podezřívavých pohledů. Já ale nehnul ani obočím... protože jsem žádné neměl.

„Martina měla pravdu. Asi se mi to jen zdálo," dodal, když mě ještě jednou šťouchl, a to do spodní koule, která tvořila většinu mého těla.

Tentokrát jsem to ovšem zvládl lépe. Udržel jsem se. Už stačil jenom malý moment do mého plánu. V tuto chvíli totiž z jeho tváře zmizelo napětí. Konečně se utvrdil v tom, že se mu to všechno pouze zdálo. Na rty se mu vrátil úsměv a narovnal se přesvědčený, že svět je naprosto normální a nic divného se v něm neděje. A to bylo přesně to, na co jsem čekal.

Rázem jsem hlasitě vykřikl: „Baf!" A doprovodil to dramatickým zamáváním rukou před tím obrovským kulichem, v němž se ten šmudla málem ztrácel.

Klučina vyvalil oči a vyděšeně zaječel, jako kdyby ho na nože brali.

Možná to nebyl zase tak skvělý nápad, pomyslel jsem si, když padl na zem jako podťatý. Nevěřícně jsem hleděl na jeho bezvládné tělo. Bože! Já ho zabil, řval jsem v duchu. Začínala se mě zmocňovat hysterie. Co budu dělat? Jsem jen sněhulák. Co vůbec můžu dělat? Zavolat někoho uprostřed noci? To by dostal akorát infarkt. Přece jenom by nemusel živého sněhuláka klepajícího na dveře v tuhle noční hodinu rozdýchat.

Nejistě jsem k němu popošel a opatrně do něj drcnul. Nic se však nestalo. Pořád tam ležel. Bez jediného náznaku pohybu. Zmocňovala se mě hrůza. Já přece nechtěl. Měl to být nevinný vtípek, nic víc. Můžou sněhuláka zavřít za vraždu? Určitě ne! Kam by mě asi tak zavřeli? Vždyť ledové vězení ještě nemají, honilo se mi hlavou zoufale, když jsem se nahnul nad toho ňoumu. Než jsem se ho ovšem stihl znovu dotknout, najednou se prudce vymrštil a mrskl po mně sněhem.

„Baf!"

V tu chvíli jsem myslel, že uhodila moje poslední hodinka. O krok jsem ustoupil a mrkev mi málem spadla na zem. Cítil jsem se příšerně. Na omdlení. Přesto jsem se snažil udržet rovnováhu, zatímco ten nelida seděl ve sněhu a škodolibě se smál.

„Věděl jsem to! Věděl! Seš živej! Jedna jedna, sněhuláku," vykřikoval chlapec mezi záchvaty smíchu a já při těch slovech uvažoval o tom, že ho udusím sněhem. Jenže to bych se musel nejdřív vzpamatovat, a to jsem tak nějak nezvládal.