Pozornost, kterou mi okolí věnovalo, mi nebyla tak příjemná jako na začátku. Už jsem viděl pod to pozlátko. Vlastně nikoho nezajímalo, co mám rád a co chci dělat. Jen ze mě, ze živého sněhuláka, chtěli dostat co nejvíc.

Přesto jsem s tím dokázal žít, protože kdykoli jsem byl s maminkou a dětmi všechny tyhle ústrky a sledování vybledlo. Oni mi ukazovali jiný svět. Svět plný radosti a lásky. Jeden den mě vzali do města na velkou akci. Měli jsme společně vybírat vánoční stromeček. Všichni tři byli pořádně natěšení a mě tím úplně nakazili, protože sám jsem netušil, co na tom může být tak skvělého.

Společně jsme procházeli královstvím stromů a potkávali plno netrpělivých lidí. Těch jsme si ale nevšímali. Děti poskakovaly okolo a vykřikovaly, který určitě ne. Nestačil jim ten první. Ne! Podle nich musel mít stromeček tu správnou vánoční atmosféru.

„Tenhle ne!"

„Je moc malý! By se mi holky smály!"

„Tenhle! Tenhle!"

„Vždyť je jak pro bezdomovce!"

„Mami, že není!"

S úsměvem jsem sledoval, jak odbývají jeden po druhém. Já sám jsem mezi nimi neviděl rozdíl, ale když se děti otočily o radu na mě, nemohl jsem jejich nadšení zkazit. Vážně jsem se zamyslel, prošel kolem několika stromů a horečně hledal ten pravý. Děti se mi držely v patách. Málem zatajovaly dech. Hledal jsem nějaké znamení, které by mě navedlo. A pak najednou jsem to viděl. To byl on! Ten pravý.

„Tenhle! Tenhle je ten pravý," vydechl jsem ohromeně a k mému šoku se ke mně děti přidaly. I maminka konstatovala, že se bude u nich v obývacím pokoji vyjímat.

A jestli mi přišlo neuvěřitelné už kupování stromku? Tak to nebylo nic proti tomu, když jsme ho začali strojit. Moje uhlíky zíraly na tu přecházející nádheru, kterou děti rozdělaly po pokoji. Ozdoby všech různých barev i velikostí. Nikdy jsem nic tak krásného neviděl. Až jsem se bál něčeho z toho dotknout, abych to nerozbil.

To už mi ale maminka vložila do rukou modrou kouličku a řekla jemně: „Umístěte tam, prosím, první ozdobu."

Děti okamžitě souhlasně vypískly. Dojetí mě skoro porazilo. Tohle byla vážná chvíle. Měl jsem ve svých rukách šanci být v něčem první. Těžce jsem polkl. Přiblížil se ke stromečku. Nehodlal jsem to pokazit. Další příležitost už nedostanu. Jakmile jsem u něj stál, opatrně jsem začal zvedat ruce a už vzápětí moje uhlíky úplně viděly, jak ozdoba padá... Naštěstí se tak nestalo, protože v ten moment u mě byla maminka a chytila ji. Poté zvedla mé ruce vzhůru a společně se mnou umístila ozdobu na místo.

Děti nadšeně zatleskaly a vzápětí se vrhly na další ozdoby, které tam dávaly s mnohem větší jistotou než já.

„Uhni!"

„To tam vždycky dávám já!"

„Neužírej tu čokoládu! Je na stromeček!"

„Můžu ji jíst klidně teď!"

Za tu chvíli, co jsem na tomhle světě byl, jsem si jejich hádky zamiloval. Už jsem totiž věděl, že i když se takhle škádlí, mají se rádi. Není to ze zlého úmyslu. A tak jsem za zvuku jejich hlasů s nejvyšší opatrností podával mamince ozdoby. A když pak bylo hotovo, nastalo úžasné vyvrcholí toho dne. Ve chvíli, kdy se vypnula všechna světla v pokoji, se totiž celý stromeček rozzářil a já se nemohl na ten zázrak vynadívat.